Americký sen (46)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O pistolkách, smrti a spravedlnosti. Boston, březen 1985.

11. března. Ahoj Ingrid, pozdravuju Tě a všechny rapotínské. Dnes ráno poprvé jsem slyšela ptáky zpívat a je to vždycky pěkné. Už nejsou ani zbytky sněhu, který napadl před týdnem. Dny se zase o něco prodloužily, děcka jsou bujnější a Destiny už chodí s kyblíkem a lopatkou na zdejší písek a pláže. Dnes jsem našla doma krabí klepeto, pořád jsem si říkala, co to v tom pokoji zasmrádává, tak jsem to našla.

Ingrid, paní Lída mi před třemi dny přinesla krabici českých knížek, jsou tam také tvrdé pro Destiny. Ona ale radši ty měkké – když se jí nějaký obrázek líbí, tak si ho vytrhne. Taky se jí líp převracejí listy. Také děkuju za poslané už, jak's psala, balík ještě nedošel. Brzy budeme moci začít s posíláním knížek zase my. Už mám nějaké vyhlídnuté. Doufám, že květen by mohl být prvním radostným měsícem po nepříjemné finanční krizi, -zích z měsíců předchozích. V květnu bude taky Václav graduován. Každým koncem měsíce vybírám dětem prasátka, abych jim to pak za pár dní zase vrátila i s úroky. Za čtrnáct dní zase peníze vybereme a tak to jde pořád dokola. Psala jsem mamce, brácha dostal 16 měsíců nepodmíněně, měl nehodu pod vlivem alkoholu. Chudáci děcka, ani tátu pořádně nepamatují.

S Luisou půjdu pozítří k zápisu do školky a od září teda další ptáček vyletí z hnízda, to to utíká. Honzík bude možná chodit ještě rok do školky. Je mladý, malý a jeho vstup mezi školáky by byl dramatický a potřebuje víc sebejistoty. Jestli bude mít odklad ještě nevíme, ale já se čím dál víc přesvědčuju, že je dobře, aby si to zopakoval. Tady se to často dělá, pokud není dítě vyrovnané a „akademický a mentální vývoj musí být v rovnováze, aby se zachovala rovnováha osobnosti“, řekla mi jedna známá čechoameričanka. Ptala jsem se na radu mnoha lidí, Honzík možná vyzraje v muže přes léto. Destiny vlezla předevčírem do akvária oběma nohama, nikomu se nic nestalo, ale od té doby mám ryby radši nepřikryté. Musím ale říct, že je opravdu sluníčko. Bílorůžová, žluté vlásky, ruce nad hlavou, lalala a tančí. Nebo poskakuje a pípá jako ptáci a kuřata. Taky vrčí jako motor, učí ji tak Luisa. Když zjistili, že se to naučila, učili ji na zemi ležíce slova jako boba, pr... a podobně. Co všechno ji naučili, poznám časem. Jejich oblíbená fráze je: „čululu na másle mazaná“.

Asi budu končit, je pozdě a dopis – suchopár hned ráno pošlu. Je pozdě a suchopár vznikl, promiň mi to.

Václav už dávno používá kosmetiku Aramis, voní po něm ručníky a špinavé prádlo. Je v tom dobré pižmo. Dnes jsem umyla okna a prala záclony. Kamarádka Alena odletí v květnu do Kalifornie, bude nám oběma po sobě smutno. Dušička čistá, jenom trochu zkažená.

31. března. Zase jsem se potěšila vidouc známou obálku pro mrského Nového a mrskou Novou. Potrápím Tě za to červenou propiskou. Jarní dny se pomalu vlečou, lendlordi s tupými výrazy se motají kolem domu a pořvávají na sebe nakřápnutými hlasy. Mám poobědní nedělní klid, Destiny spí, děcka čučí na TV a Václav šel do práce. Jsem od pátku ostříhaná, účes podle kastrolu za 17 USD. Jsem spokojená, neboť mi při práci nikde nic neleze po noze a krku, co musím mokrou upatlanou rukou odhánět.

Gratuluju Ti k nástupu do práce a k zakázkám, myslím, že neustálý finanční trn v řiti je po problémech zdravotních nejzávažnější. Já se ujmu focení svateb. Děcka se mě drží za sukni a nikde ode mě nechtějí. Václav je zahrabaný do svých pracovních věcí, tak uvidím. Celkem počítá, že si to s mackama vyřeším. Jiná pracovní náplň je známá, žrádlo, prádlo a sbírání špinavých kovaků (popaků) po bytě. Chodím teď spát se slepicemi a vstávám s ptáky a Destiny, která se budí v 5:30 a pořád chce PA. Dělám si tedy nákupy ve čtyřiadvacítce v šest ráno, rychle a bez lidí. Dětičky mají k snídani horké pečivo. Někdy jsem s Destiny v sedm ráno v parku, s venčícími se psy. V poledne se mi klíží oči, zaženu to kafem, ale večer uléhám s děckama, která jsou určitě čilejší než já.

Dnes večer budu stěhovat kamarádku Alenu, odlétá do Kalifornie. Podědíme stůl a židle a matrace, fajn. Alena ale bude chybět, je to ta DUŠIČKA. Venku nám kvete zlatý déšť a i jiné kytky rostou. Domácí čekají ve středu baby, taky Rybičkovi z Kanady v srpnu. Zojka v telefonu říkala, že se bojí, že to tak půjde pořád. Má teď dvě + jedno hlídá – představíš si. Inženýrka v ekonomii s radostným mládím. Chtěla bych do budoucna, abychom se dvě rodiny scvrkli dohromady, vpřed ku šťastné budoucnosti. Je ale těžké dostat pracovní vízum z Kanady sem, opačně ne, Kanada na tom není moc dobře.

Tady je věc na programu pořád v televizi, čtyři kluci, černí, kolem dvaceti otravovali chlapíka v New Yorkské podzemce, on vytáhl pistoli, všechny je postřílel a utekl. Za měsíc ho chytili, syn přistěhovalců z NSR, atomový fyzik a muž chytrý, inteligentní a výřečný, tak teď je všechno zvikláno a neví se, co je právo a kdy ho a jak použít a jsou problémy. Chlapík vystupuje v TV, jezdí (dostal 7 roků) na bankety a vypráví svoje teorie, nad kterýma se mnozí poprvé zamysleli a ty mu dáš se spoustou lidí za pravdu, pak je v TV interview s matkou jedné oběti a ty jí dáš za pravdu a svět se točí dál, babo raď. Podle mě jsou ty zbraně zrádné, kdyby ji chlapík neměl, třeba by se jenom poprali. Chlapík vysvětluje věc strachem chycené oběti a drzostí mladíků a pocitem bezmoci a je to dobrý psycholog. Bude to asi proces desetiletí. Lidé se ptají, proč mu nestačil jeden. On zdůvodní tak, že zas ztratíš řeč a nit. Ale mně se nelíbí ty pistolky. Končím.

Ryby v akváriu zas čekají mladé každým dnem, celkem se jim daří. Upletla jsem si svetr, teď upletu každému děcku. Pletení mě ale nebaví, tak vše dělám na tlustých jehlicích a z tlusté vlny. Myslím, že bysme Ti mohli helfnout s oblečením na Tebe a na děcka. Platí se jakési clo, ale poslala bych to jako obnošené, tak by to bylo malé (z nového se platí prý z 1000 Kčs 250 Kčs). Jestli by se Ti to hodilo, tak pošli míry. Děcka se pořád perou, tři je blbý počet, vždycky jedno je to „blbé“, odstrčené. Tak se vždycky těším, že Honzík je ve škole a je doma celkem klid.

Včera jsme byli u moře, byl ostrý vítr a ledovo, i když slunečno. Dnes je mírně zataženo a vítr studený. Mamka kvůli té Mirkově nehodě asi nepřijede a bude pomáhat Majce to přestát. Jana psala zprávy od nás, táta pije a střídavě rozbíjí a spravuje nábytek. Jsem celkem ráda, že jsem pryč, celé dětství máme proložené podobnými výjevy, jejichž zadní smysl podnes nechápu – oni se vždy usmíří a jeden na druhém lpí. Ingri, dopis je strohý, jsem si toho vědomá. To je tím, že už potřebuju kameru. Když už si nějakou chci koupit, Václav mi ji pohaní, ale jinou mi nekoupí. 

Bohouškovi vyřiď, ať napíše. Pro Tebe mám prasácké kalhotky na oslavu obnovené lásky, pošlu je příští týden po výplatě. Pozdrav Bohouše, ať někdy taky něco připíše. A pošlete fotky pejska s cecíky, ztotožnila jsem se s ním ve Tvém popisu a je mi blízký. Jenom ty chlupy mi nepadají, naopak rostou, i kde nemají.

Viki