Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Ženské starosti. Boston, 18. srpen 1984.
Ahoj Ingrid, dnes jsme si obstarali stroj na naše portfolia a resumé, tak systémem zobání ptačího ti píšu tak, jak se píše zde, stroj nemá háčky a čárky. Stroj je z vetešnictví, které by se ti líbilo, jsou tam i pěkné věci, o kterých přesně nevím, je-li to či není starý německý porcelán. Ale nejvíce je tam berel na chození po lidech, co to z různých důvodů už nepotřebují. Děckám se tam moc líbí, protože si skoro vždy něco nového odneseme, vše je tam za babku a komu nevadí, že věci nejsou nové, pěkně se může zařídit. To jsem byla u Lídy, která je tady od roku 1968 a ona má všecko takové, jak se mně líbí, všecko to má duši a je udělané se vkusem a tak, že se mi zdá, že i kdyby tam nebylo uklizeno a všude se třeba válely věci tak jako u nás, bylo by to vše dohromady možná ještě lepší. Kdyby se mi toto podařilo, budu spokojená. Ale proč to píšu: ona nakupovala v tom vetešnictví i staré věci a spravovala si to a opravdu to uměla a výsledek je senzační. To by Američani zírali, co to vyhodili za vzácnou antikvu, na kterou si mnozí potrpí.
Předevčírem nám přišel dopis od tebe, máš nějaké fakt divoké sny, zvlášť ten o vašich návštěvách hřbitova se mi nelíbí, ale člověk spí, tak si nevybere. Jenom mě polekala představa člověka na ostrově samého se svými myšlenkami, takovými co se nad nimi jenom mávne rukou a že to jsou blbostě a takové jsou nejhorší jak tichá voda. Můj táta jde do hospůdky a tam je více či méně úspěšně zapíjí. Vždycky jsme to doma poznali, do jaké míry se mu to podařilo.
Ingrid, pošlu ti Polaroid kameru, aby focení bylo jednoduché a nemuselo se to dávat do laboratoře, už pomalu zapomínám, jak vypadají tvoje děcka. A ty fotky jsou dobré ještě na to, že až se po těch dvaceti letech zase uvidíme, nebudeme zírat jedni na druhé, co za babky a dědky to tady jsou, ale se poznáme na první pohled. Jak jsem si přečetla, ten tvůj poslední dopis, tak bych tě klidně zase ráda viděla i dříve než za dvacet let.
Teď ti napíšu, co je nového? Destiny stojí u židlí, teda teď ale spí. Je to “příjemná osůbka”, jak jsem už někde slyšela. Roste jí třetí zub, jak jsem si dneska všimla. Luisa se těší do školky, dnes chodila s batůžkem po domě, jak z povinné četby to znám. Honzík už to bude mít horší, ale taky se ještě se smíšenými pocity těší. Vácav taky zase od půlky září začíná, já jsem vzdělaná dosti. Vašek - živitel číslo jedna skončí placení školy v červnu, tak potom budu utrácet já za foto věci, teď nemám ani toho Petri a to je blbé. Zase si povídám, poslední blbý rok, ale už opravdu poslední. Ingrid, dopíšu zítra, jde mně to hrozně pomalu. Zatím AHOJ do zítra.
Tak už je zítra a zase skoro večer. Dnes měl být piknik u moře, ale byl odložen pro špatné počasí, ale my jsme nevěděli, že je špatné počasí a dojeli jsme tam a bylo to jen na pozvání a to my jsme měli, tak jsme tam zůstali, když už jsme tam byli. Všude byli samí hlídači a radiči a tak se nám nemohlo stát, že bychom zabloudili. Pláže tam byly pěkné, ale plno komárů a v moři balvany, Václav se odřel a všichni jsme byli doštípaní od komárů, tak jsme šli domů. Když jsme projížděli kolem budky hlídače u vjezdu, tak Honzík řekl: “a řekněte mu, že to bylo škaredé!” Ale ti komáři tam byli proto, že v okolí byly samé farmy a ve vzduchu jsem já cítila pach koní, co pak komáři. Některé farmy se mi líbily, pěkně vzdálené od silnice, s borovicovým porostem okolo. A v okolí daleko nic. Zase jsem vyhrabala Vráťův dopis, co nám psal asi před měsícem, tak si povídám, co asi kutí a jestli opět podlehl tuláckým sklonům, jak o tom psal. Kamarádi Vláďa a Zojka pořád kdesi jezdí trampovat, až jim někdy i trochu závidím. Ale v Kanadě je to trochu lepší, v tom teda, že se nemusí tolik myslet na zadní kolečka. Aspoň tak si to vysvětluju, všecko má plus a mínus.
Tak se mi podařilo popsat celou jednu stranu. Václav s Honzíkem se dívají na Kačera Donalda, Luisa usnula cestou z pikniku v autě a dosud tam v kufru spí. Mají tam měkkou chlupatou deku a někdy bych si dala taky říct a aby mě někdo vozil spící. Destiny šuká okolo a všecko ji zajímá, mě by zajímalo, jak vypadá váš domek teď, jak ho chodí okukovat. To už teď dokončíš? A co budeš dělat pak, půjdeš do té práce? Mně se zítra absolutně nechce opustit dům, ale v práci jsem začala pracovat na jiném stroji, kde jen nastavuju do kompjutru údaje, které někdo jiný vyhodnotil a jestliže byly vyhodnoceny špatně, opakuju stejný negativ několikrát a práce taková mě nebaví a to jsem užila jenom slabé slovo.
Pořád se dívám po něčem jiném, ale není to jen tak něco najít. Na part-time. Asi měsíc mám nahranou jednu stranu kazety pro maminku, ale vázne to jaksi. Chci ji taky poslat fotky, jak tady vypadá ta ulice a dům. Snad příští rok už by se tady mohla podívat, jestli bude moct a chtít. Většina pracujících rodin má zde rodiče už tento rok, toto léto. Ingrid, Luisa opruzuje, tak ji půjdu uložit ke spaní. Luisa je největší rodinný opruzovač. Pokračování za asi dvě hodiny. AHOJ.
Pokračování je až na druhý den odpoledne. Děcka se snaží jezdit na kole bez postranních koleček a Destiny spí, tak mám zase chvilku klidu. Dnes mi bos přidělil konečně zajímavější práci, tak nebudu v práci tak otrávená. Nic závratného, na zvětšováku stále nedělám, jak bych chtěla. Ve zbývajícím čase budu opravovat testy, barevně. Psala jsem ti, že máme rybičky? Tři. Luisa je před nedávnem přestala lovit z akvária lžicí. Honzík je docela zodpovědně a pravidelně krmí sušeným žrádlem.
Ingrid, jak to po sobe čtu zpátky, musím se chechtat, bez těch háčků a čárek to je ale srandovní. Budu to muset opravit. Už se do toho i pustím. Tak AHOJ a to je zároveň i dopis pro Bohouška, doufám, že tentokrát nebude mít výhrady k mému písmu.
Pozdravuj Bohouše a napiš, jak nažíváte.
Viki
