Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. První macek narozený na svobodě. Boston, říjen 1983.
3. října. Tak to vidíš - denně na ten dopis rozepsaný myslím a denně jej dopisuju. To to ale uteklo, ani o těch dnech nevím. Týden jsem se prakticky fakticky neučila, chodím jako vytáhnuté kotě a “víka mi padají” celý den. V pondělí bude svátek, lidé chodí v maskách od domu k domu a trochu mi to připomíná pomlázku. Některé masky jsou hrůzyplné, gumové, sedí na obličeji jako ulité, vzpomněla jsem si na perfektní čerty z Rakouska. V kulatých dýních se vyřežou otvory oční, nosní a zuby, uvnitř se zapálí svíčka a tak se straší. Ale za nic si teď nemůžu vzpomenout na jméno svátku, připíšu ti to nakonec. Včera jsem se asi přejedla jablek, tak jsme konečně pochopili, že musíme vymyslit nějaké jméno. Šlo to ztuha a prozatím máme pouze jedno jméno pro každé pohlaví, které nám jakžtakž sedí, pro dívku Destiny a pro kluka Martin. Jména nejsou ještě definitivní, zvlášť klučičí ne.
Ingrid, Viki chce dopis mermomocí odeslat, takže nemůžu nic připsat. Musím ještě napsat úkoly do školy. Vráťa dělal návrh nějakému milionáři, kterému se návrh moc líbil a říkal “asi to postavíme”, ale potom odjel na dovolenou do Francie a od té doby Vráťa nepsal, takže nevím pokračování.
Václav
To je rozdíl, viď. To je tím perem - bylo to pero mé, už ale není a navíc je přejeté autem. Propisky ničí písmo, pero stojí zde ale od 60 do 300 USD, ne ale zlaté. Rádio stereo je za 90 USD, dobré. Tak si zde váží dobrých věcí, všelijakých pisátek si můžeš nakoupit, ale pero - to je. V sobotu Václav přitáhl peřinku pro kojence, je snad z labutího peří, kvalitní, teplá, prodyšná a nic nevážící - dopoledne jsem se na ní pelešila s Luisou, která pod ní prozatím spí. Dnes jsme s mackama přitáhli vysavač, ještě sháníme po inzerátech starou či starší pračku. Kočárek nechci, postýlka se uvidí, dítě má být u matky podle nejnovějších metod, pěkně v klubíčku uložené. Ale máme slíbenou postýlku.
Ingrid, posílám pár fotek divných a divím se sama sobě, že ještě něco vyfotíme. Už jsem se dvakrát zařekla, že na to nešáhnu, dokud nebudu mít vlastní laboratoř a nebudu si moct sama zkusit “co to dělá” a proč je to takové a nakonec mi to nedá a pak se zas zařeknu a furt pryč dokola. Jak jsme dnes chodili po obchodech, mají někde už koutky s vánocema a hodně mají takové sádrové husy v životní velikosti se žlutými zobáky a žlutýma nohama, jsou seřazené za sebou a je to směšné, Luise a Honzíkovi se to líbí, vykřikují, husy, husy jdou! Viděli husy u babičky za plotem za závorama a mají ještě matnou vzpomínku na ně, ukazují na sádrové husy prstem, křičí, oči se jim lesknou a tváře mají červené. Babička se jim zapsala do hlav, kdepak netrpělivá a věčně něco dělající mamka, to není ono. Jenda je ve školce už dobrý = nebrečí, jde s chutí. Jsem ráda, že má “domácké” prostředí - přes ulici a že chodí jen na tři hodiny. I tak chodí domů unavený, jak usilovně poslouchá a snaží se rozumět. Ve školce mají veliké štětce, role baličáku a všelijaké pastelky, Jenda si denně nosí domů náruč výkresů. Nemá rád tělocvik.
27. října. Tak jsme ty pohlednice ani nestačili vhodit do schránky a už máme maličkou Destiny, jenom hlavička jí teď vykukuje zpod peřinky z husího kvábku, který pro ni - pro miminko ještě neznámé - koupil Václav ve městě asi před měsícem. Destiny je drobná, vážila 2,5 kg a malá je taky a mělas pravdu, je to můj mazlíček už teď. Narodila se 23.10. v 5:07 AM v nemocnici Beth Israel. Díky Vaškově píli jsem měla luxusní porod se třemi lékaři a dvěma sestrami, jedna byla už moje dobrá známá z labor room, “pracovní místnosti”, kde seděla vedle mě, sledovala na kardiograf napojené dětské srdéčko a v mezičasech jsme si povídaly, jejího manžela rodiče emigrovali z Bulharska. Pokoj jsem měla sama s telefonem a televizí a záchodem a prosklenou stěnou s výhledem na pěkné podzimní nebe, barevné stromy mezi mrakodrapy down-townu a letadla táhnoucí a draka, reklamy, americkou vlajku.
Destiny se narodila v neděli, pátý den mých třicátých let a jako já v neděli a v říjnu, kdy si všecko vydechne, po úmorném létě. Když se tak ke mně vine, cítím to tajemné spojení, všecko je zvláštní a je první macek narozený na svobodě, v klidném ovzduší a v dobrých podmínkách. Václav je doma, vodí Jendu do školky, včera a dnes večer má školu, teď zrovna tam je a jelikož je 9:45 PM, každou chvíli přijde. Destiny už má spoustu snímků, za týden pošleme. Vypadá jako Luisa, jen je ještě drobnější. Kojím, používám papírové plíny, tak s ní posedím i 3 hodiny, protože asi nějak špatně to “táhne” (ucpané potrubí) jako vždycky, připadám si jako taková správná zvířecí samice a vůbec mě ta doba netrápí. Trápí ale macky, zvláště Luisičku.
Ingrid, děkujeme za dopis, jen co se pohnu ven, pošlu ti balík se zubní a vlasovou kosmetikou, na knížky (-ku) se shrabu na jaře, jelikož zima bude drahá. Nestříhej se ještě, na to je vždycky času dost. Vlasy se zregenerují po nějakém přípravku úplně bezvadně. Ani si tě neumím v krátkých vlasech představit.
31. října. Chci napsat dlouhý dopis a takhle to dopadá. Václav je dnes už zase v práci a dnes je svátek Halloween, byly to dříve prý normální dušičky, ale teď se jim to pramálo podobá - lidé chodí v maskách a straší se (je prý to nejnebezpečnější noc v U.S.A., ale to vím z druhé huby), čím je maska hroznější, tím lepší a pořádají se prý soutěže o nejděsivější masku - to ale také vím od Čechoameričanů, nikde jsem to nečetla, třeba v novinách. Děti chodí v maskách door to door a říkají “dej mlsky, nebo uvidíš”, je to říkadlo jasné a stručné, jak vidíš. Není to ale den pracovního volna, ten je 11. listopadu, na Den veteránů. Honzík byl dnes ve škole v masce, Václav mu vyrobil vlka na obličej a bylo to celkem povedené. Možná půjde s Katherine večer (a s jejími dvěma kluky) taky, chodí se v maskách, v jedné ruce vydlabaná dýně (pumpkin) na drátku a v ní rozsvícená svíčka, v druhé košíček na mlsky. Domácí včera informovala o tomto svátku Václava - máme k večeru rozsvítit dům a lucerny před vchodem a lákat takto maskované jedince a skupiny.
Asi před deseti dny přinesl Honzík ze školy obrázek s pochvalou - “because he spoke today and played at gymnastic”. Takže dělá pokroky. Já kojím, ale mám-li více prádla nebo děcka zlobí, Destiny brečí hlady. Je toho mlíka tak akorát pro ni na jednu dávku, jenom snídani má bohatou - to se večer naprásknu mlsky a spím a dvakrát ji nakrmím (prozatím celkem se vyspím) a ráno mám prsa nalitá, že se nemůžu dočkat krmení. Dnes jsme s ní byli poprvé venku, kočárek nemáme, tak jsem ji nesla v pytli z kanadské vlny Kamourasky, dohotovený v den předporodní 22.10., v jednu v noci jsme už jeli, jako by dítko čekalo jenom na něco teplého do podzimu. Ani se jí nedivím, vždyť je ženská. Já chodím ve Václavových džínsách a tvrdošíjně v plážových botkách a letní bundě a počasí mi přeje - ve dnech, kdy vycházím, je pěkně. Odmítám vzít silonovou bundu žluté barvy a pohorky barvy neurčité a zalepené od smoly, jak jsem byla pracovat ve Schnee Alpe. Tento měsíc to snad náležitě upravím.
Ingrid, pošli nějaké vaše fotky nejnovější, Tvoje děcka se určitě za dva roky, změnila. Já už se zase chápu radostně foťáku, jako by spadla jakási clona z mozku a z vědomí vůbec, ten poslední čas byl hodně špatný, ale “konec vše napravil” a “zlé se v dobré obrátí”, máme baby a s jeho klidným spokojeným spánkem v postýlce a jeho mlaskáním bude zima útulnější a na jaře otevřeme lístky a vydáme se světu = do světa. Když si na to vzpomenu, chce se mi výskat a tak je tomu celých osm dní, kromě chvílí, kdy všichni tři po mně něco chtějí a domáhají se každý svým způsobem.
Viki
