Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Deprese, Američani v kostele a psaní jako psychoterapie. Boston, květen 1983.
23. května. Ahoj Ingrid, strašně dlouho jsem ti nepsala, ale o to víc jsem na tebe myslela, jak ti napíšu. V pátek přišly knížky „Jeseníky“ a Sudek, děkuji ti, Ingrid. Nad Sudkem jsem si dokonce poplakala, jináč ani nejde. Osobně se bojím foťáku jako čert kříže a kdykoli otevřu skříňku vespod a uvidím černou brašnu, zamrazí mě hrůzou, když si vzpomenu na poslední film přímo zrůdný, co jsem nafotila. Ingrid, jak jsi napsala na prvním listě Sudka to věnování, už mi tekly slzy. Já už nebudu fotit, jsem vyprahlá a neumím se už ani dívat, jenom tupě před sebe a kolem, děcka řvou hned od rána, z bytu se budeme muset vystěhovat nejdříve 1. září a to nevím, jestli to Václav zařídí, protože jsme se měli stěhovat 1. června, 1. července a teď jsem teda vzala taky rozum svůj a podle mě 1. září nejdřív. Připadá mi, že Václavovi je to už celkem fuk, je od rána do večera v práci a tohle depresivní prostředí na něj nepůsobí. Tmavohnědé zdi a výhled na smetí. K uzoufání. Kamarádka Alena, hodně se pohybující po Bostonu, je smetištěm uchvácená, z první výplaty si kupuje foťák, a její první cyklus se bude jmenovat “něžné smetí”. Myslím si, že to, ten rozdíl, je způsoben tím, že se pohybuje hodně po Bostonu, jak jsem napsala a není se smetím, byť něžně páchnoucím, zavřená. Ale abych řekla, tak ty tmavohnědé stěny jsou ještě horší. Zkrátka, na foťák ani filmy dlouho předlouho nesáhnu, chápu se domácích prací, vylepšuju, zkrouhnu na jídle, neboť si dopřáváme až moc a fakt toho 1. září už se musíme přestěhovat, protože Honzík půjde do školy a aby nemusel měnit školu, i když to stěhování + škola bude ZAS změna na změnu a myslím, že děcka už z toho ztratily vnitřní klid. Proto jsem se chtěla přestěhovat co nejdřív a připadá mi od Vaška docela sobecké, že určoval termíny stěhování “z větru”, aniž co počítal a koupil si to kolo s tím, že se přestěhujeme 1. června. Nebo ještě horší, že třeba počítal a neřekl to naschvál, protože bych s tím nesouhlasila. Furt si stěžuju, asi už ten dopis nepříjemný ukončím, protože možná pozítří už budu schopná poslat ti jiný.
Začnu z jiného soudku. Před týdnem, ani ne, nám přišel zatoulaný dopis z 12. dubna, kde píšeš, jak pojedeš do Opavy roubovat a do Slavkova pro pohanku, když už jsme věděli, že pohanku máš šťastně doma a co všecko má strýc ve svých tajuplných skříních. V tom zatoulaném dopise píšeš taky o rozparcelování zahrady a jak to všecko bylo a jak to snad jednou bude. Aspoň budeš mít z krku část starostí. Pak přišel ještě jeden dopis, o kterém jsme věděli, jak dopadl. Napiš, co děláš ty a co děcka, brzo ti napíšu znova.
Ahoj, a neměj mi to za zlé, ten dopis. Jo Ingrid, obrázek neposílej, mám strach, že bys kvůli tomu nemohla třeba přijet – a to tě radši uvidím.
Viki
26. května. Ahoj, tak jsem to nakonec neodeslala, ale věc, že po napsání tamtoho dopisu se mi pěkně ulevilo. O.K. Holt těhotná ženská + týden pršelo a to jsem dost doma + děcka = jediná společnost.
Ingrid, o velikonocích jsem byla v kostele, byly tam pěkné zpěvy a šokovali mě Američané, kteří přes týden chodí v teniskách a třebas i ke kostýmu, v různých gatích ke běhání určených; vše je na nich uvolněné, v tom kostele ale měly všechny ženy, kterých jsem si všimla, lodičky - myslím tím boty s podpadkem, děti jindy děti - cikáňata, měly lakýrky, na kalhotkách puky ostře řezané a nakulmované, čerstvě umyté vlasy, muži kvádra a fakt mě to dost šokovalo. Václav říká, že lidé chodí do práce TIP - ŤOP. Já zase potkávám v prádelně i ženy patrně z domácnosti, dvacet kilo nadváhy, bez podprsenek po třech dětech, které jsou tam sebou a mají k ruce sáčky bonbónů a bez přestání žužlají, půldenní prach kolem ulepené pusy. Když si uvědomím určité skutečnosti, chce se mi zamknout dveře na klíč a se šekovou knížkou po výplatě jednoduše zmizet, zvláště po obzvláště zdařilém koncertu Luisy se řvaním slov jako bl-bos-to; fu-jo-sto; tak to skanduje do zblbnutí. Od tady toho dopisu jsem už asi 6x vstávala, 1x proto, abych dala na strom ptáka mladýho, skákal nám zoufale na síťku, za ním se krčila nádherná angorská kočka a rozkošnicky to prodlužovala, čert ale ví, jestli jsem udělala správně (kočka byla překrásná a pták nedomrlej - snad mě Bůh teď nepotrestá). Včera přinesl Václav od spolupracovníka Daga knížku Krajina kolem Bostonu, moc mě to nenadchlo, prostě placka. Myslím, že dále od Bostonu může být pěkné moře, ještě moc nešmrncnuté civilizací. Na našich nejbližších plážích mě dost deprimuje ono autostráda, pláž, moře a prázdné plechovky od Coca-coly na písku mezi suchýma nožičkama krabů a zbytkama krunýřů po racčích hodech. Luisa mi převrací papír, třepe stolem a sápe se na průpisku - fix, Honzík vyrobil letadlo z plastelíny a ječí jako postřelený králík - letadlo prý startuje a to musí ječet, protože má silný motor. Někdo to tam večer uklízí, ráno jsou pláže čisté. Tak já Luise tu průpisku dám.
Prozatím je léto - či počasí - dost chladné, nikdo se ještě při chůzi asi nezapotí. Vyhovuje mi to, ke koupání mě zdejší blízké pláže nelákají ani trochu, a tak žiju z procházek park - doma s tím, že to OPĚT musím vydržet - totiž že se mi zase nějak přiblížila obě těhotenství, že to vypadá jako jeden celý dlouhý čas omezení, co změní způsob dosavadního života tak, že je to možná už úplně jiný život. Když se mě Honzík zeptá, půjdeme do lesa, do kina, tak mu řeknu jo, ale až příští rok v tom čase, Jeníčku, dřív to nepůjde. Teď právě dostal “Jeníček” na prdel, hrozně se těším, až půjde do školy a jedno děcko aspoň na chvíli ubyde. Zároveň je to jaksi hrůzné a napadá mě, proč vlastně ty děcka mám, když mě to tolik otravuje a jestli by nebylo i pro ně lepší, atd. Fakt je, že napsání tohohle A4 dopisu, nesouvislého a neúhledného, mě stálo nervů asi víš kolik. Spát to chodí o půl desáté, to už jenom mžourám a v uších mi hučí, tož mi řekni, co je to za život. Můj život to není, to vím. Napadá mě podobenství s polem, co je neživé a život z něho jenom roste a pole se musí hnojit, hnůj pro mě je mléko, atd + lehká četba + pomalá chůze a žádné prudké pohyby. Nejhorší je, že to všecko dodržuju, kouření, kafe a čaj mi teď nesedí a skákat je mi těžko a pak, co by člověk pro tu úrodu neudělal. Když už je zasetá. No jo, zase jsem sklouzla do špatného tónu.
Luisa zatím zničila průpisku - fix. Stejně to psalo hrozně. Václav říká, že v práci tím lidé píšou. Pěkné pero stojí od USD 60 do 360, černobílá televize stojí USD 59, Olympus střed asi USD 500. Nechci propisky, ale pero, a to je ten problém. Luisa dělá “barvy” pastelkami; sliní je a maluje sytě na papír, pusu má už jako upír, ale na chvilku neřve. Ingrid, moc by mě zajímalo, jak jsi prožívala to třetí děcko. V bytě, při americkém stylu života, ale bez auta, začínám si to teď pořádně uvědomovat a děsím se toho. Václav je na 100% zaneprázdněn, jako vždy. Dám si inzerát - hledám něžného milence k milování i procházkám (k tomu je ovšem třeba paní na hlídání), zn. jsem v pokročilém těhotenství… O.K. to je taky k americkému stylu života.
P.S. A ať to maminka nečte, prosím tě, trap se tím sama.
Viki
