Americký sen (18)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Vzpomínky na Československo a první postřehy z Rakouska. Wienerbruck, 26. července 1982.

Ahoj Ingrid a spol. a dík za dopis. Knihy nám poslal děda Nový minulý týden. Ze Štramberka nám ještě nepsali. Co na nás říkají, nevím. Nevím ani, jestli to naši pochopí, asi ne, poněvadž si neměli možnost ke všemu tak „čuchnout“ jako my a taky z jiných důvodů. To vše jsem ale věděla už roku 1977, kdy mně myšlenka odejít z ČSR začala strašit v hlavě. Máš pravdu, že Rybičkovi „podstatně naše rozhodnutí usadit se jinde ovlivnili“ – bylo to vyburcování; teda jejich odchod nás popíchl, protože jsme na tom byli úplně stejně a chtěli jsme totéž; oni to udělali a dali do toho všecko, jak se říká, vsadili na jednu kartu a byl to Vláďův úžasný temperament a taková jakási životní síla, co z něho jenom srší na všechny strany, že se jim to tak povedlo, a když se to povedlo jim, kteří venku také nikoho neměli, povedlo se nám to taky. K té Bohoušově kritice – je to jasná věc, že lidé, kteří mluví hodně a s gustem řeknou víc hloupostí než ti, co mluví málo nebo vůbec ne. Dřív jsem mnohomluvné lidi přímo nesnášela, ale je bez nich pusto na světě a tak je mi milejší baron Prášil (-ka) než Smutílek Unylek (-ka, -ka). Ale baron Prášil Vláďa nikdy nebyl. Asi taky teď píšu celkem málo promyšlené blbosti, ale pocity se mi těžko popisují a navíc jsem zjistila, že když bych chtěla říct nebo napsat něco podle mě rozumného a opravdu pravdo-pravdoucího, kromě holých faktů, neřekla a nenapsala bych nikdy nic; vidíš, jak popírám pořekadlo „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ – toto pořekadlo pokládám za blbost. Ono taky blbost je, mezi námi napsáno.

Ingrid, domky jsou tady, s balkóny i bez. Mám pár vyhlídnutých a jak se umoudří počasí, zvěčním ti je. Ale je problém, že služby jsou zde pro nás ještě drahé. Štve mě to, nemůžu moc fotit a zvykat si na barevné podání snímku. Později by to bylo lepší, teď jsme za peníze, které zde měsíčně dostáváme (600 S), se vybavili trochu, měla jsem jen sandály, poněvadž botasky jsem nakonec v tom chumlu zapomněla, tak jsme investovali do pohorek a kalhotek a vlny na svetry; ještě Václav potřebuje hodinky a pak už budeme fotit, jenže je otázka, zda už nebudeme v Americe. To ne. Když ne z Rakous, pošleme fotky z Ameriky, jestli to nebudeš mít už postavené, ale to ne určitě.

Máme to tady takovou dlouhou dovolenou, kdy naší povinností je jen chodit na jídlo, nikdo nás nehlídá, můžeme kam chceme; lidé, kteří už mají azyl, můžou pracovat v NSR a na víkend se sem vracet; tohle ale ověřené nemáme a víme to jen z ústního podání. Učíme se anglicky, táta (V.) nám poslal výbornou gramatiku, konečně se mi dostala do rukou kniha, kde jsou vysvětleny jemné rozdíly anglických časů. Na tom jsem doposud vždycky ztroskotala – všude byly napsané poučky, ale podstata ne. Teď se přes to přehoupnu a mám bezva pocit z toho, jak je angličtina krásná a jak dává možnost říci více méně slovy, nemám ten pocit tupého učení se, jak jsem jej vždycky při poučkách dostala. Taky se učíme německy, na té řeči se mně láme jazyk a zní mně nehezky, v budoucnu se jí ale naučím, po angličtině.

Chodíme hodně do lesů, teď zrovna zrají borůvky, tak se jich najíme každý den dosyta. Jahody jsou, maliny tak za 14 dní dozrají. Chci se podívat na Gross Ötcher, ale není zde nikdo, kdo by se mnou šel, kromě Vaška, pak zase nikdo není k dětem. S sebou se nemůžou vzít, je to horolezecký terén. Když je vedro, chodíme se koupat do bystřiny (viz Divoká Desná). Při jedné procházce zde v horách člověk vypleská celý film – pak musíme zas měsíc čekat na nový; jinak se ale s kinofilmem a bez stativu fotit nedá – říkám, když Václav poukázal na pana Sudka, který šel a udělal snímek a odešel.

Byli jsme se podívat v Mariazellu, cesta vede přes Mitterbach, takže jsme zhruba poznali obě města. Mariazell je bohaté horské výstavné městečko a mariánské poutní místo, jeho náměstí je zastavěno dřevěnými stánky s pódiem pro nakupující; stánky překypují zbožím, většinou svatými a upomínkovými předměty, možnými i nemožnými věcmi a nehoráznými kýči a svícemi všech velikostí, tlouštěk a barev, stánky jsou dále ověšeny hračkami na různě dlouhých provázcích a rozloženými na pódiu pro nakupující, vše asi o 30% dražší než v obchodech, na které příchozí narazí o 20 metrů dále. Vzduch v Mariazellu voní tamním perníkem, ta vůně je lahodná. Když tohle teď píšu, uvědomuji si, že mě v tom městě čeká ještě hodně věcí k poznání; vypravím se tam sama, abych mohla atmosféru toho města dokonale vychutnat. Luisa byla ospalá a brečela, Macek dostal nepříjemný průjem z ovoce a obě děti co nejvíc běhaly na silnici, tahaly za rozvěšené hračky a kvičely. Václav byl v Mariazellu hledat práci, tak možná napíše o něm víc.

Co se mě týká, je zde dobře, čas tady letí, že se týden scvrkl na pondělí, středu, sobotu a neděli, porozumíš-li. Chybí mi kino a vůbec trochu kulturního vyžití, ale to už si vymýšlím a uvědomuji si to: musím se za čtyři měsíce co nejvíc naučit anglicky, ztloustnout a naučit se fotit barevně. Do práce stejně ale nepůjdu, nejdřív až budou obě děcka ve škole, to je za tři roky – tak si myslím, že to bude. Jak jsem napsala, je tady dobře, ten čas využijeme, ale už abychom měli za sebou konzula (v půlce srpna), který rozhodne, zda nás Spojené státy přijmou. Čekáme a učíme se, budu plést svetr pro Luisu, tři pěkné svetříky, z toho jeden na sebe, mám už dlouho hotové. Ten článek nám neposílej (pozn. Vaška – ten článek nám určitě pošli, ať si počtem) prosím, umím si jasně představit, co je tam napsáno a jakým slohem. Nevím, proč bych to měla číst, mám důležitější věci na práci, například sbírání borůvek. Hromady písku se v Treiskirchenu, pokud vím, nepřehazují, je pravda, že tábor vábný není, ale takový nebyl stále, nevábným jej udělali ti, kteří jím procházejí a prošli (nejhůř se tam chovali Rumuni, když jsme tam byli v karanténě – hned v první den jejich příjezdu byly záchody zaneřáděny lejnem i na stěně a odpadky se vyhazovaly jedině oknem – to ale nedělali jen Rumuni, ale prostě lidé podobného ražení. V táboře jsou uklízečky, ale nemohou to prostě zvládnout. Nakonec – proč. Když se to těm lidem asi líbí. Obdivuji rakouské úředníky, že jsou tak klidní a vše s klidem snášejí a když je nutné, řeší. Prý taky s klidem a bravurně, ale o tom vím jenom z doslechu. V táboře jsme viděli černochy, kteří jsou tam prý na celý život, protože je nikdo nechce. Vietnamců mnoho, Poláků a polských manželek a manželů, jejichž protějšky s dětmi zůstaly doma a čekají „na přetažení“, hodně pěkných Indek v sárí a Arabů, když jsme tam byli, přijeli zrovna Maďaři, rodina nacpaná v přecpaném a přeloženém autě, pak další Maďaři, kteří po několika marných pokusech projít jugoslávskými celníky nechali stát auto a celá rodina v teplákových soupravách, bez dokladů, se vyhrnula z auta a utíkala na rakouskou stranu, kam se šťastně dostala i s dětmi, sice už vzrostlými, ale přece jen ještě dětmi.

Mitterbach se mi také líbil, i když méně. Leží na jezírku porostlém vodními rostlinami, takže je sytě zelené, jako ostatně většina dosud navštívených vodstev rakouských. Lidé mitterbachští mají na břehu své lodičky a asi se po jezírku po chuti projíždějí či si vyloví pstruha nebo jinou vodní zvěř. Ve městě, na periférii, dá-li se to tak říci u tak malého města (odhaduju 2000 lidí), je dřevařský závod, takže vše voní čerstvě nařezanými fošnami a pryskyřicí. Také zde jsou výstavní domky, ale vše je spíše roztažené kolem silnice (což je prakticky celé město), takže o tom, že by byl hezký, nemůže být ani řeči. Jsou tam ale dvě banky, čtyři obchody a několik, ani nevím kolik, penzionů a „private zimmer“. Z Wienerbrucku do Mariazellu vede turistická cesta, takže můžu říct, že okolí Mariazellu a Mitterbachu je moc pěkné. Nejvíce mě fascinují teď, jelikož na ráz krajiny jsem si už zvykla, koně, kteří se ve stádech pasou na velkoryse ohrazených horských úbočích. Umí žrát hezky cukr z dlaně. Už jsem něco s nima fotila, ale málo, a chtěla bych ještě. Jsou to skořicově zbarvení menší koně se světlými hřívami daleko přes oči. Lidé, které potkávám ve městech a v lese, jsou většinou nezvykle milí a usměvaví, zdraví na potkání pěkným pozdravem „Grüss Gott“ a jestliže se mně něco stalo a potřebovala něco vědět, vysvětlovali do omrzení německy, anglicky a francouzsky – hlavně starší lidé, se mi zdá, tyto jazyky celkem znají – nebo jsem měla na ně štěstí. Ale už se mi to mockrát stalo, že po německé otázce následovala německá odpověď, pak na mé nejapné německo – anglické doplňující otázky to protějšek zkusil se slušnou (pokud mohu soudit) angličtinou a pak přidal francouzštinu – to vše s úsměvem na rtech a v očích, až jsme se nakonec vždycky domluvili. Před dvěma dny tady oslavovali ukončení senoseče, před hotelem vyhrávali Tyroláci a lidé se veselili a uvolněně smáli – vzpomněla jsem si na panelákovou situaci v Blansku, na číhavé a stále cosi zvažující a odhadující oči lidí a na všechno kolem a přišlo mi líto, že tomu v ČSR tak je. Možná je to i tady, jen není tolik proč a zatím jsem se s tím nesetkala. Lidé se nebojí sebe navzájem a nebojí se otevřeně mluvit a to je poznat.

Rybičkovi nám telefonovali hned, jak dostali dopis, bylo to příjemné se slyšet po tak dlouhé době „z ucha do ucha“, co na srdci, to na jazyku. Jejich hlasy zněly spokojeně. Hodně nám píšou, ty nám taky piš, tady v penzionu nemáme přátele, jenom známé. Nerozumím si s nimi, chtějí žít lehce a nejde jim to pořád, ani tady ne. To je k podivení!

Ingrid, pro dnešek končím, půjdu s dětmi na borůvky, protože se už vyčasilo. Večer se budu učit, protože těch pár řádků jsem psala téměř celé dopoledne a pak budu plést ten svetr pro Luisu. Ani chvíli se nikdo nenudíme. Děcka jsou zdravá a Luisa spokojenější a klidnější, já taky, asi všichni. Ještě ti napíšu perličky:

Pal Walter, majitel, zde má ohradu a v ní ovci a berana – se čtyřmi rohy. Před časem posekali v ohradě trávu a ráno byl beran vzhůru nohama. Václav řekl: „hned jsem si říkal, takové divné zvíře se čtyřma rohama, šak už to chcíplo.“

Pozdravuj Bohouška, to vysvědčení má moc pěkné, taky Vašíka a Haničku a tátu – Bohouše.

Viki

Ahoj Ingrid, ve věci domků ti musím napsat, že jsou zde domky jenom takové, s malým sklonem střechy a balkonem v průčelí. Jsou dosti na jedno kopyto. Větší originalita se projevuje ve stodolách, které zde mají rozlohu fotbalového hřiště. V Mariazellu jsem procházel místní vilovou čtvrtí boháčů, tam jsou domy trochu rozmanitější. Půjdu tam a něco nakreslím. Tady se vyskytují takové balkony (Joachimsberg, Mitterbach).

Většina starších domků i hotel Burger (které jsou z plného zdiva) mají místo vrchní omítky nebo na ní obloženy venkovní stěny minerální vatou. Minerální vata je překryta glazovanými eternitovými deskami velikosti asi 30x40 cm. Není to moc pěkné, ale ani škaredé, a zlepšuje to tepelnou pohodu uvnitř a šetří energii - masivní stěny tak mohou akumulovat teplo. Kdybyste nadstavbu obkládali zvenku dřevem, dejte pod desky minerální vatu.

Václav