Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Pozdravy z Rakouska. Wienerbruck, 4. července 1982.
Ahoj Ingrid, posílám ti a všem rapotínským veselý pozdrav. Nepsala jsem hned dopis, jak jsem měla v úmyslu, vysvětlím proč a taky, pokud to již nevíš od jiných, co se s námi stalo.
Během dovolené jsme se rozhodli, že Václav do těch Dukovan nepůjde, neboť – co by nás tam čekalo? Stejné jako dosud. Probírali jsme, probírali, vlastně ani nebylo co. Rozhodli jsme se, že pokud to jen trochu půjde, že se do ČSR už nevrátíme – leda by se změnilo „cosi“. Což ovšem tak hned nepředpokládáme. Jak řekli, tak udělali.
Nejdříve jsme to zkoušeli do Itálie, poprvé v Sežaně, potom v Koperu; hlavou zeď neprorazíš. V Pivce jsme potkali českou holku, která se o přechod pokoušela už třetí den, i lodí. Vždy ji jugoslávští celníci vrátili, stejně jako nás. Místy to bylo ostré. Jednu noc – v Koperu – jsme spali na dece na trávě. To vše se událo 11. a 12. června. Když jsme se v Koperu na té trávě probudili, jeli jsme autobusem do Rijeky, kterou jsme poznali jako první po příjezdu do Jugoslávie za bouřky a prudkého deště; ve městě vládl smog, deštěm přitlačený těsně k zemi. Všude plno špíny, ženy měly ze 70% špinavé boty a nohy a špínu za nehty u nohou, i když jinak šik. Z toho vidíš, jaká špína tam na ulicích byla. Taktéž na nádraží autobusovém i vlakovém – tam do čekárny ze stropu tekla čůrkem voda; podlaha a židle určené k čekání, to vše bylo plné vody. Tedy Rijeka se mně, jak vidíš, vůbec nelíbila. V Rijece jsme chvíli – asi 3 hodiny - čekali na autobus, pak jsme jím jeli podél pobřeží po Jadranské magistrále do Biogradu na Moru, kde jsme se týden rekreovali. Honzík měl celou cestu průjem, ale snášeli jsme to všichni dobře. Do Biogradu jsme dojeli v 18:00, přesně v tolik jsme se měli hlásit průvodkyni.
Teda jsme se přihlásili, odevzdali šedé pasy, když o ně tolik žádali a naše rekreace se začala: v 7:00 snídaně, ve 12:00 oběd, v 19:00 večeře. Jídlo chutnalo jenom Václavovi (jenže já mu to nedaruju a budu mu tak vařit, pokrytci), vše bylo připravované na stolním či jiném špatném oleji, ryby šly na stůl spálené, vejce přesolená a když bylo jídlo dobré, chodil šéf a ptal se Čechů ubohých, jak jim chutnalo (2x za celý pobyt) a ubožáci ujařmení (či potvory pokrytecké) se zdvořile usmívali a kývali hlavami, buď potěšeni tou pozorností, nebo zdrceni tou drzostí. Ubytováni jsme byli v turistické ubytovně. Já už u moře byla, tudíž jsem moc neplavala, ale Václav se do toho dal, že si jako užije, když už tu je. A plaval a plaval a uplaval si bolení a boláky ze slané vody – říkali, že Jaderské moře je nejslanější, ale co je na tom pravdy, nevím, kromě tohohle jsem byla jenom v Bulharsku u Černého moře. Taky nás sužovaly ostré balvany v čiré vodě a mořští ježkové. Nám s Václavem se nejvíc líbilo na nudistické plážičce, poněvadž proč mít plavky, když je netřeba. To ale bylo daleko a moře bylo zde (tam) divoké, to se zase nelíbilo Mackům. Tak jsme trávili čas na přecpaném betonu co nejblíže ubytoven, hledali mušličky a závistivě pozorovali motorové čluny a windsurfingy (či jak se to píše). Taky jsme si koupili „člun“ z plastiku a vozili v něm děti trnouce, zda nešlápneme na ježka.
Tohle utrpení jsme ukončili o dva dny dřív a odjeli jsme autobusem do Ljubljany. Tam jsme byli nešťastní, neboť se nám zdálo, že nám nezbývá, než se vrátit do ČSR. Zkusili jsme poslední věc – v Ljubljani jsme přespali a ráno jel Václav na rakouský konzulát pro víza (průjezdní). Říká, že když lhal, že chce jen projet, nikdo se s ním nebavil; až když kápl božskou, dostal vše, o co žádal a ještě spoustu dobrých a cenných rad a přání – hodně štěstí. Koupili jsme si lístky na vlak do Grazu a jeli jsme. S malou dušičkou. A obalili jsme si nešťastné šedé pasy. Měli jsme štěstí, Bůh se nad námi smiloval, neboť viděl a věděl, že opravdu chceme. Jugoslávský celník – asi dvacetiletá dívka – nás pustila a s rakouskými celníky už byla snadná řeč. Nasměrovali nás a poradili, jen si telefonicky ověřili pravost víz. Jeli jsme dál a byli jsme přešťastní. Dýchalo se nám volně a dýchá se dosud.
V Grazu jsme vystoupili a přespali jsme tam; měli jsme vízum na tři dny. Město bylo krásné, Václav je charakterizoval jako „Telč v pouti“. Ráno jsme jeli vlakem do Vídně krásnou alpskou krajinou, hodně jsem fotila. Dojeli jsme v poledne. Z Vídně, kterou jsme si k mé lítosti ani neprohlédli, protože děcka byla utahaná, jsme jeli vláčkem příměstské dopravy do Traiskirchenu do tábora pro uprchlíky. Tam nás mile, spíš zdvořile, vlastně normálně či jak, přijali a po zápisu a nějakých formalitách jsme pobyli dva dny v karanténě. Vadilo nám, že nemůžeme ven.
Za dva dny nás převezli do Wienerbrucku, kde jsme stále. Je zde čistý vzduch a krásná krajina; vše mně zpočátku kalila starost o oblečení, neboť jsme nepočítali, že se od moře dostaneme do hor: je zde zima. Upletla jsem z jednoho svetru dva a ušila pár kalhotek pro těti a ejhle, udělalo se teplo. Jsem si ráda, že oděvy už mám, pro příští špatné počasí; to je jako rozmarná žena tady.
Budeme tady asi 4 – 6 měsíců, pak bychom se rádi vystěhovali do U.S.A. Doufáme, že nám to vyjde. Už jsme se byli zaregistrovat v Traiskirchenu, taky jsme se přihlásili u organizace AFCR, ta prý vyřizuje vše potřebné pro vystěhování nejrychleji. Za šest týdnů máme jít ke konzulovi a pak uvidíme.
Ingrid, je to tady dobrý. Děckám zrůžověla líčka a jsou – i Luisa – klidnější. Máme dva pokoje, v jednom spí Mackové a ve druhém my, je to náš největší komfort. Jídlo je zde dobré. Učím se německy, angličtinu zde nemáme. A chodíme ven. Včera šel Václav s kamarádem Lubošem na zdejší největší horu Gr. Ötscher, ale museli se pro špatné počasí vrátit.
Došli jen na úpatí. Ještě tam chtějí jít, ale podle mě bez pohorek, silonové bundy a kapuce to nepůjde (1893 m). Oni tam šli v kristuskách a v tričku a zrovna se zvedl vítr, že zde jsou zlámané menší větve, jak by to vypadalo nahoře, to si umím představit. A déšť se jen lil a celá hora tonula v mlze jako mléčná dráha. Měla jsem asi strach. Taky bych se tam moc ráda podívala, ale nemám se už s kým prostřídat. Škoda, že tady nejsi. Jsou tam prý veliké vodopády, kluci se tam u nich fotili, tak potom pošleme fotografie.
Kromě nás jsou tady na penzionu ještě dvě české rodiny, v jedné je paní Hana v sedmém měsíci. Takže budeme mít zde neviňátko. Pak jsou zde polské rodiny, asi čtyři a 4 kluci sólo, taky polští. Vztahy jsou dobré.
Je to zde pěkné, jak jsem to popsala, ale přesto se už těším do U.S.A., na všechno jsem zvědavá a mírně mi taky trne hlava.
Ingrid, zajímalo by mě, jestli jsi našla ten medailónek, co jsi ztratila a jestli vám nebude v zimě v postelích chladno. U vás je to vlastně taky v horách jako zde a já už se dnes, v létě, klepu zimou, tak jsem si na tebe vzpomněla. Měla by sis pořídit opravdické peřiny a pro chudáčky Macíky taky. Taky jsem zvědavá, jestli už děláš tu sošku Vašíka s cumlem a s kocourem, napiš mi o tom. Představuju si to fajn.
Tak ahoj rapotínští A NEZLOBTE SE NA NÁS, že jsme ani vám ani nikomu nic nenaznačili a přesvědčili vás, že nás budete mít blízko, v Dukovanech, kam se nám opravdu ale vůbec nechtělo.
Viki
Ahoj Ingrid, Viki vše pěkně popsala, že již nevím, co přidat. Je to pravda pravdoucí. Hotel je vidět na pohlednici, kterou jsem poslal 25.6. Zatím ahoj.
Václav
