Americký sen (107)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O Laplaceovi, auto-otroctví a znovu-vynalézání kola. Javorová Vyhlídka, 3. října 2006.

Znovu Ahoj Ingrid, Franto a Vašku, teď už mě nechytnou! V posledních 12 měsících jsem nemohl psát kvůli zlé karmě. Když se člověk na něco soustředí, není dobré se rozšiřovat, aby „elektrický náboj“ myšlení nevyprchal. Před nějakou dobou mně napadlo, že schopnost řešení není zvláštní „talent“ jedince, naopak, jenom řemeslo jako každé jiné. Jako zkoušku napsal jsem několik výpočtů, část výpočtu ojnice na parní lokomotivu jste viděli (ačkoliv jsem nedostal práci návrháře parní lokomotivy AT5). Výpočty mě povzbudily a svedly k myšlení, že bych mohl vyřešit cokoliv: Fermatův poslední teorém? Příliš snadné. Musel jsem si dát pozor na příklad francouzského matematika Laplacea, protože je zcela možné, že člověk dosáhne to, co si vytyčil. Laplace pocházel z velmi chudé rodiny. Navzdory svým počátkům, Laplace byl ctižádostivý a sebevědomý v takovém rozsahu, že se rozhodl zvládnout největší, nejobtíženější otázku v dějinách lidstva. V jeho době (kolem Francouzské revoluce) se věda točila kolem Isaaca Newtona, zvláštně pak jeho teorie přitažlivosti těles. Newton vyřešil otázku přitažlivosti mezi dvěma tělesy. Navzdory letům  úsilí nemohl však vyřešit stejnou otázku pro tři tělesa: to je známo jako „problém tří těles“. Laplace se rozhodl, že se nebude piplat se třemi tělesy. Namísto toho se dal do řešení přitažlivosti (a pohybu) všech těles ve vesmíru. Za rok byl hotov (teorie spádnic, Lambda operátor ? …).

Co bych já vyřešil? Muselo by to být něco užitečného, protože je snadnější zneužít teoretické výsledky než použít. Muselo by to být něco, co by nakoplo naše přátele z Bohémského Hájku (znáte tu bublinu v Sonomském okrese Californie? Kde se schází Bohémský spolek – myslím v červenci každého roku – aby se nažrali, teploušili, drogovali, obětovali Velké Bohémské sově: ono, naši vážení představitelé křováci, Clintové a jim podobní) … Nebojte se, ještě jsem se nepomátl. Tak jsem se rozhodl znovu – vynalézt kolo a znovu–vynalézt jízdní kolo. V angličtině se říká „Do not re–invent the wheel“ jako slovní obrat pro úplnou ztrátu času a úsilí: což mě jenom utvrdilo o správnosti mého výběru. Podle mého názoru je jenom jedna nepostradatelná část moderního otroctví: automobilová doprava. Jízdní kolo není hrozbou, protože je příliš pomalé, má malý dosah a žádné pohodlí. Navíc závisí na autech, kvůli síti cest. To vše se dá změnit. Kdo může cestovat alespoň 2x rychleji se stejným úsilím, celý den, když si přeju, pohodlně a bez cesty! Se stejným množstvím materiálu a výrobních nákladů. Teď si myslíte, že jsem se pomátl. Však počkejte, holenkové. Nebudu říkat hop, zatím jsem přeskočil jenom na papíře. 

Technické bajky jsou jenom v pozadí života. Zaberou přibližně 5 hodin týdně. Většina času jde na vydělávání peněz a přípravu na další den : oprava a údržba aut, motorek a podobných samohybů, samokopů, samoplacatičů. Naštěstí máme malé úlevy z nákladů : Luisa je odměřená (graduovaná) matematička (práci zatím nemá), Destiny je z domu pryč a téměř soběstačná. Tady ještě máte několik bodlin z dikobraza. Vytáhl jsem je z nosů Aiko a Saki. Nevím jak ty bodliny pracují. Když se na ně pozorně díváš, viditelně se zavrtávají do těla. Zdraví vás Václav