Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny (on ajťák, ona fotografka, tři děti) v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Úvod.
Toto je skutečný příběh jedné české emigrantské rodiny zpracovaný tak, jak jej vykreslují dopisy několika jejích členů. Časosběrný materiál zachycuje období téměř čtyřiceti let. Příběh začíná v socialistickém Československu v sedmdesátých letech, pokračuje útěkem přes Jugoslávii do Rakouska, zážitky z pobytu v rakouském uprchlickém penzionu v podhůří Alp a konečně ne právě přímočarou cestou za Americkým snem již na americké půdě. Příběh sám je opravdový, pouze osobní jména a názvy společností byly na přání aktérů změněny. Text neprošel jazykovou korekturou, opraveny byly pouze zjevné gramatické chyby.
Několik úryvků na ochutnávku:
Existují čtvrtě, kam není radno chodit člověku neznalému čtvrtě luxusní, ale i brlohy. Stejně jako v Československu. Ale zde se můžeš snažit a máš možnost, OPRAVDU máš! (březen 1983)
Tady nikoho nezajímá, odkud přišel, jestli chodil do školy. Důležité je, co umí. (březen 1983)
Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k naší company, protože jsem se dostal na místo odpovídající mé kvalifikaci. Smůla je ale v tom, že tým, v němž pracuju, má americké způsoby práce - žádné dlouhé rozmýšlení a hned výsledky - všechno se navrhuje „ad hoc” a bleskově realizuje. Takže se 90 procent energie vynaloží na realizaci kravin, než praxe ukáže, že se musí najít jiné řešení. Je to ale způsobeno tím, že zákazník je náš pán, a zákazník chce vidět výsledky. Tak mu je průběžně dodáváme, ať jsou jakékoli. (červen 1983)
Zítra zas musím do práce, ke svým průměrným americkým kolegům. Na jedné konferenci mělo jisté individuum z IBN přednášku s názvem „Augmented software workshop” (přidružená výroba programů). Promítal k přednášce film a scénu, na níž několik programátorů klapalo na terminálech komentoval hrdě: „No geniuses here, just a bunch of average Americans” (nejsou zde žádní géniové, zde vidíte jen skupinku průměrných Američanů). IBN je pověstná nízkou úrovní software a protiintelektuálním postojem (nebo spíš protiinteligentstvím). Každé ráno, vcházeje do dveří ITQ si říkám, „No geniuses here, just a bunch of average Americans.” Zas mě ti Američani nasrali. Nedostal jsem přidáno, což je v této společnosti zásadní šlápnutí vedle. V okamžiku, kdy jsem mohl mít jen stín tušení - už jsem měl pracovat jinde. Potíž je, že každý drží americký úsměv, všechno je terrific (nádherné) a při prvním vhodném okamžiku tě vezmou mezi rohy. Já jsem chtěl poučovat svého bossa, jak se má správně programovat. Zlaté pravidlo 1: boss ví nejlépe, jak se co dělá. Když jsem programoval výrobu kukuřičných lupínků, psal (vyvíjel) jsem programy spolu s důkazem správnosti. Protože se mi takový postup osvědčil, napsal jsem o tom pětistránkovou zprávu a dal ji přečíst několika lidem. Za největší úspěch považuju to, že se mi podařilo napsat ony kukuřičné programy na několika málo stranách. Programy, navzdory důkazům správnosti, nebyly úplně bez chyb - chyby jsem ale rychle a bez námahy odstranil. Za několik dnů po rozšíření pamfletu si mě boss povolal, že není spokojen s mou prací, že si všiml, že se zajímám o správnost programů a že mé programy jsou velice jednoduché (negativní přídech!) a přesto v nich jsou chyby (!). Od té doby se v mých programech neukázala jediná chyba, zato boss už sedm měsíců opravuje svou práci a ještě bude po několik měsíců pokračovat. K hledání a opravování si vzal několik lidí k ruce. Tyto opravy a hlavně hledání chyb v jeho programech ho přivádějí k euforii, protože obrovská složitost jeho programů a záludnost chyb jej utvrzují ve vědomí, že zvládl neobyčejně složitý úkol. (listopad 1984)
Hodně českých lidí i lidí ze západní Evropy je po příjezdu sem překvapených. Věci, na které jsou zvyklí (například zrovna ty peřinky a polštářky) jsou drahé a ve speciálních prodejnách. Jídla zde vyrobená jim nechutnají, nejhorší jsou uzeniny a sýry. V restauracích se taky nenajedí. Domy jsou bez klimatizace a řádného topení nemožné, protože v létě je v nich vedro a v zimě se zas drží zima a profukuje to třeba škvírama 2 mm kolem oken. Ale to nadávání některých lidí považuju za nesprávné, protože oni jsou osadníci stejně jako ti, co už jsou tady dýl a taky pro ně nikdo nic nepřipravil tak, aby se jim to líbilo = jak byli doma zvyklí. Vzpomínám na ty domy z novin, jak v nich první osadníci prý žili, to dnešní dřevěné domy s izolačními mezivrstvami, i když většinou ve sklepě je při tání ještě voda, jsou bezvadné. A taky, jestliže chceš, můžeš si postavit dům i ze žuly. Byli jsme o vánocích u Lídy a její muž povídal, že v roce sedmdesát nebyla nikde francouzská restaurace a teď že se dá jíst všelijak a dobře, s tím zkušenosti nemám. Takže osadníci, osazujte! (srpen 1985)
Mezitím mi zavolali jiní zprostředkovatelé. Měli pro mě „Rok 2000“ u místní velké společnosti. Tomuhle jsem se vždy vyhýbal, neboť jsem tušil velkou kravinu. Tentokrát jsem ale zakázku vzal. Noví zprostředkovatelé platí týdně, dojíždění by mohlo být stěží lepší. Od polovičky července pracuju na Y2K – zkratka pro Year 2000. To, že jsem zakázku dostal, bylo překvapení. U pohovoru mně bylo jasné, že jsem se nezalíbil. Což byla pravda, později jsem zjistil, proč mě najali. Projekt Y2K je k neuvěření. Technicky je úplnou maličkostí. Jak se ukazuje, projekt nemá téměř žádnou technickou podstatu. Podstatou jsou vysoká místa ve vedení. Bez obdoby, hierarchie vedení má projekt, který bez oddalování, zakrývání lhaní skončí úspěšně nebo neúspěšně. Černé na bílém. Takže, celý projekt je tajný. Proto neuvádím jméno společnosti. Celý tým je ve zvláštní budově. Nemáme přímé telefonní linky. Všechny hovory se propojují přes sekretářku.
- Peníze nehrají roli. Máme všechno nové: nábytek, vybavení 300 MHz Pentium, 17“ monitor, atd.
- Tým má 100 lidí! Přes polovinu jsou to Indové z Indie. V jednom memorandu – zprávě – která vyčíslovala nebezpečí – spíše úskalí – projektu, bylo nebezpečí, že nebudou žádní programátoři k najmutí v době projektu. Důvod, proč mě najali.
- Nejzajímavější je ale práce sama. Většina lidí navrhuje „obchodní procesy“, což jsou diagramy hrozně podobné „flow charts“, které byly v oblibě programátorů v 70. letech. Tentokrát ale diagramy popisují, jak vyřešit problém Y2K. V naší skupině je 10 lidí, devět kreslí diagramy. Já spravuju programy bez ohledu na to, co diagramy říkají. Složení naší skupiny je také zajímavé. Dva Indové, jeden skutečný americký Indián, vypadá jak náčelník, jenom mu nasadit orlí pera. Obrovské ruce vyťukávají na klávesnici, aby se jeden nesmyslný obdélník propojil čarou s dalším obdélníkem. Pracuje pět hodin denně. Na konci týdne si s úsměvem napíše 50. (srpen 1998)
Volby. Nikdy nevolím pravici. Pravice představuje elitu. Což je základní problém. Elita – svou definicí – není schopna úspěchu u voleb. Nemá dost hlasů. Elita musí poplést a zmátnout nejhloupější část – masu voličů. Pravice musí lhát a podvádět, chce-li vyhrát volby. Problém levice je, že levice většinou nepochází z elity – avšak ve vládní pozici má prostředky a pozici elity. To vede k nerozumným nadějím a cílům. V ohledu zadlužování jsou v Americe Republikáni asi 1:10 lepší zadlužovatelé než Demokrati (srpen 2002).
Konečně jak se lidi liší. Každou chvíli někdo zaklepal na dveře: návštěva pro Destiny. Nejdříve přišla Alex, soukmenovkyně z Berlína. Hlučná, nahrnula se do pokoje jako Gestapo. Ale kabátek měla jako Nicole Kidman (americká barbie herečka). Později někdo potichounku zaklepal. Objevil se obličej jako z krabičky holandského kakaa. Protestantsky, podomácku oblečená, osůbka rychle zmizela. Japonka Muko se ani neodvážila zaklepat. Bylo by to příliš nehorázné, rušit návštěvu. Jednou si Muko zapomněla klíče od pokoje. Neodvážila se zaklepat na vlastní dveře, aby jí Alex otevřela. To by bylo příliš nehorázné. Tak jenom stála přede dveřmi a bulila. Další v pořadí se objevila Američanka: „tohle si udělám s vlasy a tohle jsem si koupila v nákupním středisku“. Na konci návštěv přišlo zjevení tradiční španělské krásy, jenom ten účes má jako - nemůžu říct „pěst na oko”, protože na pěkném obličeji shoří každá nesrovnalost - jako africká Američanka z Šikága (Chicaga). Vlasy měla zapletené do stovek tenounkých copánků. Tohle byla Virginia, Destinina nejlepší přítelkyně. Virginia nebere studia příliš vážně, chtěla by založit hudební skupinu. Destiny by se jí dobře hodila ´couse Virginia má vysoký hlásek a Destiny má hlubší. Naposledy máme Stef, Irka - katolička - z Belfastu! Stephanie sdílí pokoje s Destiny. Dlouho jsem měl za to, že Stef je ze Skotska. Ona jenom studuje ve Skotsku. Svoji chybu jsem si uvědomil, až když jsme se chystali domů. Dodnes nerozumím - ačkoli znám historii Irska, znám původ Irských katolíků a protestantů - nerozumím Irské rozepři. Minul jsem příležitost. Stef je z velké rodiny: 11 dětí. Ano, ano, duch Ameriky, myšlení, názory pocházejí z Irska: peníze. Peníze jsou také hlavní předmět výuky v Pullmanu: žádná teorie, jenom praktika (prosinec 2003).
