Jsi mladý, zdravý a dlouhodobě nezaměstnaný? Nechce se ti makat?

Víte, představoval jsem si vždycky obrázek nezaměstnaného nějak jinak. Ze školy se mě zaryly v paměti černobílé obrázky z hospodářské krize, kdy lidé polehávali na ulicích a byli vděčni za teplou polévku. Byli špinaví, unavení a život se jím vryl do vrásek, ale chtěli dělat. Chtěli si zasloužit zítřejší polévku, zítřejší kafe. Chtěli dát hrdě vše co mohli svým dětem a rodinám. Dřeli 20 hodin denně a dřeli by i víc, kdyby to šlo a když bylo zle, byli zděšeni, že jsou nezaměstnáni. Dneska? Mladí lidé, usměvaví a životem zhýčkání. Čekají milionové nabídky a lukrativní zaměstnanecké výhody  a když je nemají, raději své peníze provalí v alkoholu a zábavě. Život je pro ně mladý, na práci prý mají čas. Ale mě už štve, ža na ně musím doplácet.

Svět je krutý, život je krutý, nikdo nikomu nic nedá zadarmo a chceme-li nebo ne, takový to je a musíme se s tím smířit. Ale s čím se nechci smířit, je mladý člověk (a není jich málo), který doma sedí u televize, celý den se nudí ( nebo pije) a nadává na svět, jednou měsíčně se staví na Úřad práce ( tím si splní svoji pracovní povinnost) a za tuto prácičku dostane podporu.


Je to divný pohledna lidi, kteří polehávají  s láhvi v ruce na zastávkách autobusu a s jejich odpudivého pohledu je jasné, že oni už makat nebudou. Je to divný pohled na lidi, kteří stojí ve frontě na Úřadě práce. Můžu pochopit nemocné a staré lidi, kteří jsou těžce zaměstnavatelní ( ačkoliv diskrimanace věku je zazázana, ale je), ale nemůžu a nechci pochopit mladé lidi, kteří si užívají dovolené v nezaměstnanosti na úkor nás všech.

Kdo chce dělat, práci si najde. A platí to všude ve světě. Kdo nechce, důvod si vždy najde.

Ale jestliže jsem zdravý a mám dvě ruce a mám chuť se sám o sebe postarat, tak nevidím jediný důvod, proč čekat až přijde podpora.

Že prý práce není?

Ale ona práce je, je ji dost a je jen chyba tohoto světa, že mladí lidi, kteří mají dvě zdravé ruky nedělají nic a jen tak posedávají a čekají, až jim pečení holuby budou lítat do pusy.

Není důležité, že někdo má vysokou školu a přehnané nároky na plat. Že říká“ za takové peníze nebudu vstávat ani ráno z postele“. Je důležité, že jim to prochází.

Vidina, že vystuduji vysokou školu a že se ke mně všichni pohrnou s nabídkou generálního manažera je ideál mírně pitomý.

Můžeme nadávat na nerovné podmínky, můžeme nadávat na předem dávno rozhodnuté výběrové řízení a můžeme nadávat na příšerné peníze, které nám nabízí za naši práci, ale musíme se podívat na sebe a zeptat se: Co vlastně umíme a co jsme v životě dokázali, že chceme tak moc?

Práce je dost a když je někdo šikovný, tak se může mít dobře. Může se vypracovat a splnit si své sny a nebo taky ne, záleží na každém jak se bude snažit.