Po kom to dítě je?

Pochopitelně, že milé krásné a inteligentní je po nás. Ale po kom má ty negativní vlastnosti, které my prostě v žádném případě nemáme? Po partnerovi to rozhodně také být nemůže, v opačném případě bychom přeci nepřipustili, aby akt lásky vyústil v potomstvo. 

Vyloučíme-li skutečnost, že jsme pravděpodobně zcela správně nedodrželi výrobní postup, a tudíž došlo k mutaci původně zcela bezvadných genů, moc možností nám nezbývá. Velmi pravděpodobnou nositelkou „špatného genu“ se v mnoha případech jeví tchýně. Osobně považuji za vhodné tuto alternativu zamítnout, protože tchýně je samozřejmě také babičkou, a babička se může hodit. Připustíme-li, že za špatnou vlastností našeho dítěte stojí tchýně, je na místě eliminovat jejich vzájemný styk na co nejmenší míru, aby nedošlo k jejímu umocňování. A kdo nám potom pohlídá dítě, až bude potřeba, že?! Ovšem viníka je potřeba bezpodmínečně nalézt, přece nepřipustíme, že by to snad mohlo být důsledkem nesprávné výchovy! Jak by také mohli dva milí krásní a inteligentní lidé špatně vychovávat svého potomka? Prababička nepřichází v úvahu. Byla to naše babička a stejně jako náš dědeček nebo rodiče byla samozřejmě absolutně bez chyby. Teda vaše možná ne, ale ta moje rozhodně! A po té vaší moje děti asi nebudou.

Tak nevím, stále pátrám, po kom asi tak může mít jedno z mých dětí občasné záchvaty nepříčetnosti a to druhé nulovou potřebu spánku. Zatímco se já pokouším dát dohromady rodokmen naší rodiny alespoň do sedmnáctého století, abych záhadu odhalila, můj bratr přišel s teorií přenosu „blonďatosti“. Ta je totiž podle něj jedinou negativní vlastností jeho dcery. Tedy kromě problematické pleti, ale tu má pochopitelně také po mně. Zcela logicky dospěl k závěru, že jedinými občas dost nesnesitelnými tvory v rodině jsou sourozenci. No holt byl vždycky ten chytřejší, no, tak mu to došlo.

Jeho dcera je krásná milá blondýnka, která se podle něj občas chová jako pravá blondýna a má to pochopitelně po tetě. Přitom je to, stejně jako já, velmi chytré děvče! Tak například, když nechtěla psát písemku z angličtiny, nelenila, sedla k počítači a napsala panu učiteli dopis z maminčina e-mailu. Pochopitelně anglicky. Jménem maminky pana učitele požádala, zda by jí mohl omluvit z písemné práce, protože večer jí nebylo dobře a měla horečku. Mně osobně to přijde jako velmi sofistikovaný způsob výmluvy. No, možná nedomyslela skutečnost, že pan učitel mamince odpoví a spolu s odpovědí se objeví i její psaní, ačkoli jej předtím vymazala z odeslaných. Učitel švagrové odpověděl, že dceru pochopitelně omluví. Holka dostala doma vynadáno, že podvádí a k tomu se chová jako typická blondýna. Švagrovou určitě nejvíce žralo, že v oné omluvě, kterou měla psát ona, byly chyby.

No co, jestli je tohle projev blonďatosti, tak ať je ta holka klidně po mně!

Ostatně se mi stále zřetelněji začínají vybavovat záchvaty nepříčetnosti z dětství mého staršího a chytřejšího bráchy. A o tom, že jako malý odmítal spát, vlastně také kolují zkazky…