Kdo se bojí, nesmí do lesa

Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!

Vrhla jsem se do práce, připravila si prezentace a s vidinou toho, že letos nebudeme muset zrušit Vánoce, jsem se začala na kurzy vyloženě těšit. Mé natěšení mírně polevilo v momentě, když jsem dostala seznam obcí, do nichž budu muset dojíždět – hned první obec je jakási díra po granátu kdesi v Krkonoších.  Kurz má trvat od 16:30 do 20:00. Po důkladném prostudování mapy zjišťuji, že cesta na místo určení by měla v ideálních podmínkách trvat 1 hodinu a 30 minut. Má nervozita mírně stoupá, ale zatím se držím. Je mi jasné, že ideální podmínky neexistují, a navíc nejsem zrovna automobilový závodník. Přidávám tedy k času, který mi pro cestu vypočítal plánovač trasy, další půlhodinu, čímž se v součtu i s cestou zpět dostávám na 7,5 hodiny. V hlavě se mi spustí pomyslná kalkulačka, kterou se raději rozhodnu ignorovat s tím, že příště pojedu o něco blíž.

V den, na nějž připadá má první výprava do těchto končin, vstávám v šest ráno, abych na sedmou odvedla děti do školy. Po té, co odučím svou řádnou výuku, usedám ve 14:30 do vozu a vydávám se, vybavena podrobným itinerářem a záložním mobilem (pro případ potřeby spuštění navigace), vstříc novým dobrodružstvím. Je krásné počasí, a ačkoli jsou silnice, po nichž si to šinu, samá zatáčka a po opravách přímo volají, cesta probíhá podle plánu, tudíž jsem plná optimismu a ani si neuvědomuji, že jsem se zapomněla najíst. Nebýt toho, že v cílové obci hledám skoro čtvrt hodiny školu, dorazila bych jen s pětiminutovým zpožděním oproti plánovači. I tak mám deset minut k dobru.

Tři a půl hodiny kurzu uteče jako voda, jen v poslední půlhodině musím mluvit trochu hlasitěji, aby mne přes mé kručení v břiše bylo slyšet.

Po osmé hodině nasedám znovu do vozu sice už dost hladová, ale stále čilá. Jakmile usednu za volant, uvědomím si, že vzhledem k poněkud zdlouhavému hledání školy vlastně nevím, kudy z obce ven tak, abych se trefila na tu správnou silnici. Je tma jako v pytli, všichni frekventanti kurzu už zmizeli a na ulici není ani živáčka. Rozhodnu se využít navigace a v duchu si blahořečím, že jsem záložní mobil vzala s sebou, protože v tom mém už dochází baterka.

Nastavuji jako cíl nejbližší obec, přes niž jsem přijela, protože dál už trefím.

Naberu směr, který mi navigace určila, a vyjíždím. Serpentýny mi potmě připadají mnohem méně přitažlivé než za světla a silnice o něco užší, ale což, není kam spěchat. Po chvíli jízdy mi navigace zavelí, že za tři sta metrů mám odbočit prudce doleva. Vnitřní hlas mi sice našeptává, abych to nedělala, nicméně zpomalím a připravuji se na odbočení. „Odbočte doleva!“ velí navigace. Doleva, doleva… To se to řekne, ale já tam žádnou silnici nevidím… No nejspíš tam bude, když stojím před značkou křižovatky… Jakožto poslušné děvče tedy odbočím, pomaličku najíždím na jakýsi můstek přes Orlici a jsem v … Tedy v lese. „Pokračujte rovně!“ ozve se navigace. „Když rovně, tak rovně,“ říkám si v duchu a pokračuji. Asi po padesáti metrech končí asfalt, a kam až má dálková světla dohlédnou, je vidět pouze hustý les a bahnitá cesta, na níž se sem tam povaluje nějaká kulatina.  Překontroluji navigaci, zda jsem náhodou nezadala hledat cestu pro pěší, ale ta se tváří, že jsem skutečně na vozovce.

Vědoma si pořekadla, že kdo se bojí, nesmí do lesa, a hlavně toho, že cesta je tak úzká, že se na ní stejně neotočím, sbírám v sobě poslední zbytky odvahy a jedu. První poleno, na které najedu, odlétá kamsi do lesa, další a další se s hlasitým duněním odrážejí od spodku mého auta. Zhruba po sto metrech, které mi připadají jako deset kilometrů, mi onen hlas, který mi zpříjemňuje cestu, poradí, abych pokračovala na severovýchod. Přemýšlím, zda mám vylézt z vozu a hledat lišejníky, abych se zorientovala ve světových stranách, nakonec zvolím jedinou cestu, na kterou se mé auto vejde. Na chvíli se opět dostávám na zpevněný povrch a začínám dýchat. Ovšem jen do okamžiku, než dorazím na místo, kde kolem cesty leží nařezaná polena a fošny a přes cestu strom.

Jakýmsi zázrakem ze mne právě v tomto okamžiku opadne panika, a já v kostýmku a v lodičkách vystoupím z auta, abych si z fošen vytvořila přes padlý strom rampu. „Přes překážky ke hvězdám!“ pronesu nahlas a vyrážím. Povedlo se, překážku jsem zdolala, dokonce se začnu i usmívat. „Když jsem zvládla toto, musím už do cíle dojet,“ říkám si v duchu. Ovšem právě v tom momentě se opět dostávám na nezpevněný povrch a kola mého vozu se začnou protáčet v bahně. Hrabu, hrabu, začíná se do mne dávat zimnice a po tvářích se mi začnou koulet slzy. Mám pocit, že se z toho lesa nikdy nedostanu. Přemýšlím nad tím, zda mne tu ráno najdou houbaři, nebo budu nalezena až napřesrok jako loňský vítěz hry na schovávanou. Když tu se najednou kola chytí…

Asi po čtyřech kilometrech této krkolomné jízdy, která trvala asi půl hodiny, se dostávám na polní cestu, z níž vidím obydlenou oblast. Z rádia se příznačně ozývají slova písně „Cestou, necestou, polem, nepolem…“ Přijíždím do obce, která od té mé cílové byla při cestě tam vzdálena pouhých pět minut, a musím zastavit, abych nabrala síly.

Zbytek cesty už probíhá relativně v pohodě, tak chvíli před půl jedenáctou dorážím domů sice vyčerpaná a hladová, ale živá a zdravá. Je mi tak špatně, že přes ukrutný hlad nejsem schopná nic polknout. Padám vyčerpáním a až ráno si všimnu, že mám úplně prázdné jedno kolo. Když nasednu do auta, zjišťuji, že se v něm ozývají zvláštní rány.

Po návštěvě v servisu, kde mi pánové sdělili, že jsem si urvala cosi na spodku vozu, se v mé hlavě opět začíná ozývat ona pomyslná kalkulačka. Počítám, kolik takových kurzů budu muset ještě odučit, abych nebyla ve ztrátě…