20. srpna 1968 bylo nejchladněji ve 20. století. Meteorologové tehdy naměřili něco málo přes osm stupňů Celsia. S odstupem dvaačtyřiceti let v tom nemůžeme nevidět i něco víc, než jen atmosférický údaj. Jak napsal Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu. Zřejmě to byla předzvěst.
Každoročně se vracím k tématu okupace 1968 při nejrůznějších setkáních a vzpomínkách. Bývá obtížné pokaždé uchopit tuto událost „nově“, „jinak“. Přesto se snažím držet jedné základní linie: byly to zkouška politiků, ne národa. Politici tehdejší komunistické garnitury (až na řídké výjimky) zcela propadly. Národ (až na řídké výjimky) obstál.
Beru si sama pro sebe poučení, že oběti musí v takovém případě přinášet politici, ne národ. Je smutné, když je to naopak. Že bylo zbytečně stavět se 21. srpna a další dny před Československým rozhlasem desítkám tanků, transportérů a tisícovkám vojáků? Házet zápalné láhve, ničit kanálovými poklopy pásy tanků a propichovat nádrže s naftou krumpáči? To přece nemohlo zastavit masu oceli a půlmilionovou hordu okupantů!
Nemohlo, ale díky statečnosti našich tehdejších současníků nemusíme dnes hledět na rok 1968 s hanbou. Stydět se musejí ti, kteří mohli a měli, ale neudělali. Je to memento pro nás, politiky. Nestát v čele jen když cvakají závěrky fotoaparátů a svítí reflektory kamer. Ano, kladu si otázku, jestli nejsem plná odsuzování, když mi pod okny nestojí tanky a mé děti a vnoučata nejsou v ohrožení života.
Jsem šťastná, že nejsem této volbě vystavena. To ale neznamená, že o tom nepřestanu přemýšlet. Nepřestanu věřit, že tato událost zůstane trvalým mementem pro další generace o tom, že svoboda není samozřejmostí, že má vysokou cenu a že mnozí zaplatili tehdy cenu nejvyšší.
