Vždy jsem fascinována situacemi, kde muži kříží zbraně se ženami a naopak. Jedno z takových období nastává každoročně počátkem května. To silní mužové navlékají chrániče, přilby, chopí se dlouhých holí a na nohy si obují ostře nabroušené nože.
Nezačíná válka. Jen začíná pravidelné mistrovství světa v hokeji. A náš svět se až evidentně rozděluje na mužský a ženský. Nemám ráda dělení podle pohlaví. Člověk je člověk a je buď dobrý, nebo špatný. Je mi jedno, jestli nosí sukni, nebo plnovous. Ale hokejová etapa odděluje ženy a muže v celém roce asi nejvíce. Jindy pilní manažeři, hovořící zasvěceně o brainstorminzích, meetincích, sharech a BtoB, zahazují pozvánky na rauty, prezentace a konference a spěchají domů. I neznámí pánové čekající ve frontách u pokladen hypermarketu nacházejí najednou společnou řeč. Probírají zápasy minulé i budoucí, najednou se mezi nimi stírají obvyklé klubové rozepře. Není důležité, jsi-li Sparťan, Slávista, bílý tygr z Liberce, či Pardubičák. Jsi Čech a to je teď hlavní.
Právě v této době se značně ostře střetávají zájmy obou světů žen a mužů. Zatímco v jiných měsících mávnou muži blahosklonně nad naší touhou sledovat další napínavé děje nekonečných a nekončících teleseriálů, v etapě chladného ledu a gumových černých kotoučů si stoupají před obrazovky se slovy: „Buď hokej, nebo smrt!“
Naštěstí se už změnily doby a zarputilého fandu lze vyzvat k návštěvě restaurace s poznámkou, že sledovat kolektivní sport v kolektivu je zážitek, který nevyrovná sebedokonalejší domácí servis. A víte, že to pomáhá? Někdy sice mužové nechápou, že jedenáct měsíců jim předhazujete každé malé pivo na cestě ze zaměstnání, a nyní – jejich polovičky je k tomu samy vybízejí.
Jednu věc, a nejsem sama, v tomhle ryze mužském světě ledových ploch (já vím, že hokej hrají i ženy a dokonce o mezinárodní medaile) nechápu. Asi ani nikdy nepochopím. Když jsem byla malá, dal se tento sport provozovat i pod otevřeným nebem. Za mého mládí se na otevřených stadionech válela jak domácí liga, tak šampionáty (a zase to není tak propastně dlouho). Ale dnes? Kladu si otázku, kdy s ohledem na všechen marketing a další vědy přesuneme hokejové šampionáty na letní prázdniny. Aby čas měli nejen muži, ale i školou povinní chlapci. Asi jsem staromódní, ale tak jako nemohu pít grog, když je ve stínu třicet, nejsem schopna zalézt při stejných teplotách, kdy ulice brázdí dívenky v minisukních a muži v šortkách, pod střechu stadionu a sledovat zimně se radující urostlé sportovce, obalené chrániči a zimními podkolenkami.
Ale děkuji Kanadě, že dala světu tento krásný mužný sport. Neměla bych pro sebe vždy jeden měsíc v roce, kdy mi mí mužové doma nevyčítají, že jsem se zapovídala se spolužačkou ze základní školy u kafe, že není včas večeře na stole a košile taky není dokonale vyžehlená ...
