Čekala jsem několik dní, než jsem zaslechla v televizi otázku, co je lepší pro holčičku z Brna, kterou policie odebrala matce, která s ní žila několik měsíců na ulici a v bezdomoveckém s lumu. Až po dlouhých dnech se konečně někdo, byť jen řečnicky, zeptal: „Je lepší, když bude žít dítě s matkou, byť v nevyhovujících životních podmínkách, nebo v hmotně příjemném prostředí dětského zařízení, ale bez matky?
Nebudu zastírat, že jsem od samého začátku, kdy se v médiích případ matky - bezdomovkyni objevil, neměla na celou věc nějaký jasný názor. Jako v ženě, které je také matka a navíc také babička, se ve mě praly pocity rodiče, který vidí bezbraného tvora v prostředí, které se jen s velkým nadhledem dá nazvat obydlím.
Jenže při snaze přiklonit se k názoru, že společnost musí hájit především zájmy dítěte a jeho zdravý vývoj, se do toho všeho dere otázka: na co má společnost ve vztahu rodič-dítě právo? Kam až mohou sahat pravomoci úřadů a litera zákona ? Kdo určí míru štěstí a neštěstí dítěte, rovinu jeho spokojenosti, hloubku rodičovské lásky a nelásky?
Kolikrát už jsme byli v posledních letech svědky toho, jak soudně pravomocné rozsudky vytrhly děti za pomoci exekutorů z matčina náručí? Nebo kdy dítěti zákon dle momentálního výkladu někdo ubírá právo na oba rodiče, na jeho přání a chtění.
Měla bych se jako osoba působící roky v komunální politice jedoznačně postavit na stranu úředního rozhodnutí. Bylo však správné oddělit matku, třebas jen na desítky hodin, na několik dnů, od dcery, která ji, alespoň podle všech vyjádření miluje a je na ni citově vázaná? Bylo opravdu nezbytné odvést matku, která podle všeho dítě nijak netýrala, hned do vězení: Odpusťte mi, ale ještě je hodně těch, kteří pamatují, kdy totalitní společnost v padesátých letech brala děti rodičům jen proto, že to byli třídní nepřátelé. Ale i monohem později sociální pracovnice rozhodovaly o tom, která matka je hodna a schopa potomky vychovávat a která ne. Brněnský případ se odehrál v jiné době, jednoznačně demokratickém prostředí, ale takové otazníky navozuje.
Kde je míra toho, co je a co není pro člověka dobré? Kdy a kde má společnost právo vymezit, že tady jsou ještě hranice správného a kde už ne? Zvláště v oblasti rodičovských a dětských práv? Je správné stanovit taxativně, že v takovém a takovém rozsahu je člověk šťastný a od tohoto bodu už ne? Zkuste si představit, že míru štěstí a "civilizaci" se snažili domácímu obyvatelstvu vnutit už dobyvatelé Ameriky. Dnes se na jejich snahy a praktiky už dokážeme dívat s patřičnou dávkou objektivity.
Možná to není naprosto adekvátní srovnání, ale jisté paralely bychom našli. Nebylo v Brně možné lepší umístit matku, na kterou snad řada lidí bude pohlížet jako na "blázna", který má na poště desetitisíce, pod dohled, ale společně s dcerou? Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Útěk, dá-li se to nazvat, této ženy před spravedlností, tak jak ji chápeme my, může mít zcela jiný rozměr, pokud bychom hledali úhel jejího pohledu. Ta žena se bezpochyby zpronevěřila pravidlům daných touto společností. Ale jaký bude mít jejich doslovné dodržování na budoucí vývoj malé dívky za pár let, to dnes ještě nemůžeme odhadnout.
