Učňovské školství trpí v této zemi na extrémy. Zatímco v 50. letech byl „pánem“ každý, kdo na sebe navlékl montérky (a tím pádem došlo k neuvěřitelné devalvaci vysokoškolského vzdělání a bylo ovšem zaděláno na budoucí devalvaci řemesel a zručnosti), dnes jsou pro mnohé „lepší lidi“ montérky výrazem pro „socky“, lidi sotva schopné přečíst číslo tramvaje, kterou se potřebují někam dopravit…
Pokusů a snah, jak vrátit řemeslům a vůbec manuální práci dobrou pověst, však naštěstí přibývá. Praha se již druhým rokem snaží upoutat pozornost průběžnou kampaní Řemeslo má zlaté dno. Po deseti patnácti letech, kdy pražské učňovské školství v podstatě upadalo (a nejen pražské) si už i úřady (nejen zaměstnavatelé) uvědomily, že bez výchovy dalších generací se česká ekonomika neobejde. Všechny profese nelze nahradit zahraničními dělníky a námezdními sílami ze všech koutů východní Evropy.
Byť řada z nich se za roky ne dvakrát důstojných podmínek už na českém trhu práce etablovala a už zdaleka nejsou jen těmi trpěnými pracanty. V lecčems, především v píli a ochotě pracovat od nevidím do nevidím dávno překonali ty české dělníky a řemeslníky, kteří žijí svou ochotou odvádět práci pořád před rokem 1989.
Kampaň o řemeslech, jejíž výsledky nikdo z nás neočekává okamžitě, ukázala alespoň (opět) lidem, a především rodičům, že náš stát o ty, kteří si nevydělávají na chléb tzv. hlavou, ale rukama, stojí. Že po období ekonomických manažerů, advokátů a topmodelek jsme si uvědomili, že dobře nahozená zeď, kdy omítka neopadne po první tužší zimě, je stejně velkým uměním, jako složitá mezinárodní smlouva. Že přihlásit dítě na středné odborné učiliště bez maturity i s maturitou není nic dehonestujícího, ale jen jednou z mnoha voleb, které budoucí profesní zaměření mladého člověka umožňuje.
Je dobře, že sami zaměstnavatelé, firmy, profesní svazy a cechy hledají cesty, jak znovu obnovit prestiž „zlatých českých rukou“. Sympatické je, že jedním ze subjektů, který se na této práci podílí v rámci popularizačního celostátního projektu Machři roku, je společnost Česká hlava, kterou veřejnost zná a vnímá spíše jako projekt propagující vědu, vědce a vědecké a technické objevy. Je opravdu potěšitelné, že ti, kteří prosazují „práci hlavou“ si jako jedni z mála a jako jedni z prvních uvědomili, že sebelepší myšlenka se bez praktické realizace nikdy do praxe nedostane a že i ty takřka samomyslící stroje musí někdo vyrobit.
Jak se v preambuli Machrů praví, „formou celostátních setkání a soutěží učňů, probíhajících na veřejných prostranstvích, chceme seznámit veřejnost se současným stavem a možnostmi v odvětví. Cílem je též zvýšit angažovanost soukromého sektoru, který je na kvalifikovaných řemeslnících přímo závislý, a jehož jsou hnacím motorem.“
Je správné, že po desetiletích zprofanovaného rčení typu „já su haviř, kdo je víc“, si uvědomujeme, že havíř i manažer jsou lidé, kteří se jeden bez druhého neobejdou.
