Co je charakteristické pro filmy odehrávající se v Praze, které byly natočeny za čtyřicet let komunismu? Soudruhování? Taky. Schůzování? Taky. Ale jednotícím prvkem všech filmových děl, kde se objevují záběry pražských ulic, jsou lešení.
Začala jsem si toho všímat v poslední době víc a víc. Pokud se dostanu k televizi a nejsem na usnutí, přestávám vnímat dějovou linku, nevím, kdo je vrah a kdo je oběť, natož pak kdo zločin vyšetřuje. Jsem svou „lešenářskou“ mánií doslova postižena.
Naposledy při posledním dílu známého seriálu Sanitka. V samém závěru sleduje sanitní vůz jedoucí Prahou kamera z vrtulníku. Je zvláštní, jak se mi už z paměti vypařilo, že lešením byla orámována třeba i kasárna Jiřího z Poděbrad na Náměstí republiky, tam, kde je dnes obchodní centrum Palladium. Záběr z helikoptéry to dosvědčuje. Sanitka vůbec je lešeními orámovaná.
Dnes si stěžujeme, jak hlavní město ničí developeři, jak se ztrácí stará krása hlavního města, jak se vypařil genius loci z míst, kde se dřív v zakouřené čtyřce scházeli už od rána na pivo místní štamgasti. Ale jaký genius loci měla Praha před dvaceti, pětadvaceti lety. Bývaly ulice, které mívaly lešení po obou stranách. Ne rok, dva. Ale celá desetiletí. Chodci už ani nevěděli, jak domy kolem nich vypadají, protože na ně neviděli. Když si na tu dobu vzpomenu, nevím, jestli bylo víc těch ulic bez lešení, nebo s lešeními.
Byly to takové pražské pseudopasáže. Jedny, ty pravé, byly omšelé, tmavé a bez života. Ty druhé, nekončící podchody pod lešeními, byly plné, protože se tu tlačily davy chodců, jedni tam a druzí sem. Vybavuji si však jeden pocit – že jsem Prahu podepřenou trámy a schovanou za lešení vnímala jako cosi neměnného, věčného. Cosi jako věčný oheň na hrobě neznámého vojína.
Hledáte-li dnes po Praze dům, který drží pohromadě jen trámy, podpěry a lešení, určitě byste takový našli. Ale musíte projít půl města, hledat a pozorovat. O jednom vím na Pohořelci, pokud mě paměť neklame. Na další bych si ale asi nevzpomněla. Ne, že by nebyl, ale marně se snažím nějakou desetiletí „žijící“ ruinu vybavit.
Praha není dokonalé město. Leccos z toho, co zde za poslední roky vyrostlo, mi nejde pod nos. Ale když prší, musím vytáhnout deštník. Protože projít Prahou v dešti suchou nohou pod lešeními, to už opravdu nejde…
Pokud mi nevěříte, podívejte se někdy na staré filmy. A hledejte, počítejte, dívejte se. Možná vás ta mánie taky chytne.
