Podpora rodin i náhradní rodinné péče musí být prioritouPoslední dobou se stále častěji setkáváme s případy dětí, které se ve vlastním domově ocitly v ohrožení. Týrání, nezvládnutá výchova, sociální nebo ekonomické problémy rodin, které z nejrůznějších důvodů nedokázaly plnit svoji roli – za tím vším jsou ale především smutné příběhy jednotlivých chlapců a dívek, kteří byli už v prvních letech svého života vystaveni těžkým zkouškám.
Praxe v České republice je přitom bohužel taková, že děti, o které se jejich rodiče nemohou, nebo nechtějí starat, jsou většinou umístěny do dětských domovů, případně do ústavů sociální péče. Termín „bohužel“ uvádím proto, neboť řada studií dokazuje, že tato varianta pro ně ve většině případů znamená jen další trauma a zátěž do budoucnosti. Děti, které už zažily řadu obtíží a neštěstí, tak musí bojovat s novým prostředím, s šokem z umístění, i z toho, že ztrácejí vazby, na které byly zvyklé. Ředitelé i vychovatelé těchto institucí se mohou snažit sebevíce, rodinu nenahradí.Pohlazení je víc než tisícikoruna k narozeninámNásledky jsou alarmující. Děti, které vyrůstaly v dětských domovech nebo v ústavech sociální péče, mají často potíže začlenit se později do „běžné“ společnosti. Projevuje se to jak v navazování mezilidských vztahů, tak při vytváření vlastních rodin. Představte si, že nemáte k dispozici vlastní koutek, kde byste si mohli nerušeně hrát. Že vaše soukromí je dennodenně vystaveno desítkám párů očí spolubydlících. Že vás měsíce a roky nikdo nepohladí, neobejme. Možná vám nějaký sponzor (díky za ně) dá k narozeninám tisícovku. Jistě to myslel dobře, ale vaše dětské strádání není ani tak materiální, jako duševní. A to jsou jen následky citové, které pak dítěti scházejí už na celý život.A představte si, že najednou vás v osmnácti vyšoupnou do života, jenomže: co s “ním“. Každé ráno vám někdo naservíroval na stůj snídani, ložní prádlo se odvezlo vždy jednou za dva týdny do velkoprádelny a každodenní rituály, běžné z normální rodiny, jsou vám vzdáleny na světelné roky. Tety, byť sebehodnější, nikdy rodinu nenahradí. Jsou jen možná jinou variantou školy v přírodě. A s tímhle praktickým a citovým vybavení odcházejí děti do světa dospělých. Prostředí, v němž vyrůstal, a v němž vzory rodičovského chování chyběly, mu totiž nedalo šanci se to naučit. Spirála neštěstí i bolesti se tak znovu roztáčí.Není přitom možné tvrdit, že si za toto mohou samy - je totiž snadno pochopitelné, proč ten, kdo prožil dětství v ústavu, neumí navazovat trvalé citové vztahy a jako rodič opakuje staré chyby. On je vlastně neopakuje. On je dělá proto, že nic jiného nezná. Řídí se světem a prostředím, které mu „nahrazovalo“ domov a rodinu. Ani další fakta by nás ale neměla nechat v poklidu - u řady menších dětí umístěných v ústavech dochází i k opoždění ve vývoji, velká část z nich později nedosahuje vzdělání odpovídající jejich inteligenci. Navíc po dosažení dospělosti velký počet dětí končí na ulici, v lepším případě v azylových domech. Nemají kam jít, neumějí fungovat samostatně. Opravdová láska rodiny si ultimata neklade Jasně se tak ukazuje, jak důležitá je role rodiny, která – je-li „funkční“ – může poskytnout dětem opravdové zázemí pro celkový rozvoj. Čísla ale nemluví nijak optimisticky. Ročně je u nás podle statistiky do ústavní péče umísťováno víc než čtyři tisíce dětí. Zkuste si představit malé město se čtyřmi tisíci obyvateli – jenom samými dětmi! A celkem jich u nás v dětských domovech a ústavech sociální péče vyrůstá víc než dvacet dva tisíc. Za takto vysoký počet Českou republiku kritizuje i Výbor OSN pro práva dítěte. To přitom samozřejmě neznamená, že by práce těchto zařízení nebyla záslužná a neměla by být po právu oceňována. Naopak, a osobně si jich velmi vážím. Jenomže jsou jen náhražkou, kterou bychom měli použít až v krajní nouzi. Tam, kde to je ale možné, by měla rodinná výchova získat přednost. Systém péče o děti by se přitom měl více zaměřit na samotnou prevenci, aby se řadě případů předešlo již v počátcích. A tam, kde se už rodina ocitne v tíživé situaci, ale chce vše řešit a poskytnout dětem to nejlepší, by měla získat co nejsilnější podporu. Tak, aby bylo možné setrvání dítěte s rodiči, případně v rodině „širší“ (třeba u blízkých příbuzných). Tam, kde vlastní rodina selhává, by měly být více využívány pěstounské rodiny, které díky svému zázemí pomohou dětem vyrovnat se s traumatizujícími zážitky i získat opět rodinné zázemí a jistotu. Zkušenosti neziskových nestátních organizací ukazují, že je to možné. Potvrzuje to i přístup v řadě jiných zemí - třeba ve Velké Británii jsou děti mladší deseti let zásadně umisťovány do rodin, včetně profesionálních pěstounských rodin. A obdobná situace je i v dalších zemích Evropské unie. Praxe i u nás dokazuje, že děti v pěstounských rodinách se sice nevozí do školy v rodinných mikrobusech, dědí často boty a oblečení po starších sourozencích. To v případě, že si pěstouni vezmou ne jedno, ale pět, sedm i deset dětí z domovů. Nemohou jim dát luxus privátních škol a dovolené u moře. Ale často jim dají největší poklad, který mohou dát i ti nejchudší – domov a lásku bez podmínek. Vím však, že i ten leckdy hodně nízký životní standard jim nezajišťuje pomoc od státu, ale malí i velcí sponzoři, nejrůznějšími dary obce, sousedé, často neznámí lidé. Neboť zákony stále hledí na pěstouny jako na cosi „náhradního“.Opak je pravdou! Oni nejsou žádná atrapa, žádné šidítko! Šidítka si můžete koupit v sexshopu, když dovolíte drsnější přirovnání ...
