Učitelé? Lidé...

Bylo mu dvacet pět. Skončil jádro a po pěti letech se vrátil na gympl. Už nebyl tím sebejistým šprtem, jehož písemky vždycky kolovaly po třídě. Teď se bál, že jeho žáci nebudou chápat látku. Učil fyziku. Mluvil, vysvětloval. Snažil se. Málokoho to zajímalo. Všichni písemky napsali na dvojku, největší šprti na jedničku a on byl rád. Úkol splnil, naučil je, co bylo v osnovách. Odcházel do důchodu a nikdo to nevěděl...

Bylo mu dvacet pět. Skončil matfyz, oženil se a vrátil se na gympl. Už nebyl tím svobodomyslným klukem, který sníval o Americe. Ráno jezdil do školy pozdě, protože dělal ženě snídani a myl nádobí. Po škole spěchal domů- musel pracovat na zahradě. Jednou za měsíc chodíval se ženou do kina. Jak se celý večer těšil na noc - jestli mu ovšem dá. Byl zoufalý - tohle přece není život! Studenti museli být dokonalí. Kdo dokonalý nebyl, propadal. Kdo dokonalý byl, měl trojku. Odcházel do důchodu a všichni si oddechli…

Bylo mu dvacet pět. Skončil peďák a vrátil se na gympl. Už nebyl tím ušlapaným klukem, kterému se všichni smáli pro jeho uhrovatou pleť. Teď. Teď jim všem ukáže, že je v něm víc, než si myslí, že v něm dřímá romantik, orel poezie, jen roztáhnout křídla a vzlétnout do nebes. Dával úkoly, nabádal k píli, vzletně hovořil. Studentů se trochu bál. Co když jeho touhu být něčím víc pošlapou a zhanobí? Odcházel do důchodu a všichni za jeho zády umírali smíchy…

Bylo mu dvacet pět. Skončil peďák a po pěti letech se vrátil na gympl. Už nebyl tím lajdákem, vymetajícím hospody, kterého u maturity musel podržet jeho třídní. Teď studenty držíval on. Učil zemák a tělák. Bylo mu jedno, že ho nikdo neposlouchá. Mluvil a vyprávěl. Ne o cizích zemích, ne o tělocvičném nářadí. O životě. O lásce, o pravdě, o soucitu. O hodnotách, o slušnosti, o naději. Kdo chtěl, poslouchal, kdo nechtěl, hrál piškvorky. Kdo chtěl, měl jedničku, kdo nechtěl, nepropadal. Odcházel do důchodu a všichni litovali...