Další pondělní ráno. Se slepenejma očima, svíravým pocitem v žaludku a těžkejma nohama se vleču od autobusu. Snažím se rozpomenout, co jsem vlastně dělal celý víkend. Na to, že mě čeká další šílenej a zároveň šíleně nudnej předmaturitní den, prošpikovanej písemkama z látky, o níž jsem snad ani v životě neslyšel, natož abych věděl o čem je, myslet ani nechci.
Sníh mi nikdy nevadil a zimu jsem měl rád, ale asi stárnu. Letos chodím už od října zabalený jako cibule a toužebně vyhlížím každé vykouknutí sluníčka. Před pár dny jsem měl neskutečnou radost, když jsem se při přecházení kolejí zastavil a ucítil opravdový závan nefalšovaného jarního vzduchu. Teď je to všechno zase pryč a z oblohy se mi do vlasů sype hnusná studená hmota. Prodírám se mezi lidma, kteří se na mě mračí a já jim to – s očima zapíchlejma do země – škodolibě oplácím. Všechno mě zebe seshora, zespoda, zvenčí i zevnitř. A to mě ještě čeká ten debilní kopec ke škole. Začínám přemýšlet o tom, že se otočím a pojedu to všechno zaspat do ještě nevychladlý postele.
Najednou zvedám oči a z oranžového billboardu se na mě přihlouple usmívá Jirka. Slibuje mi snížení státního dluhu o polovinu do roku 2018. Jak šlechetný slib. Civím na něj a přemýšlím, jestli se mi vysmívá. Stojím uprostřed chodníku, lidi do mě vrážejí a mrmlají si, proč tam překážím. Stojím a koukám nahoru na ten přiblblý fotošopový úsměv. Vlastně je to první člověk, který se na mě dneska usmívá. Skoro bych mu chtěl odpustit i ten populistický slib, který je pravým opakem všeho, co dodneška Jirka dělal.
Najednou jsou nohy lehčí, oči rozlepenější a i ten sníh se z oblohy sype tak nějak romantičtěji. To bych neřekl, co všechno dokáže fotošop.
