Shodnou se cyklisté s chodci?

Chtěl bych se zde přiznat k systematickému "závadovému chování". Moje zavrženíhodná činnost spočívá v tom, že jezdím na kole po chodníku. A nejen to - nestydím se za to.

Dopravuji se na kole do práce a dost si to užívám. Když jedu Stromovkou a nebo třeba i Karlínem po cyklostezce podél Vltavy je to někdy taková paráda, že se mi vůbec nechce k nějakému zatracenému počítači nebo na přiblblou poradu. Pak ale opustím pohostinnou náruč parku či cyklostezky a uvědomím si, že být v Praze cyklistou zase taková radost není.

Pražské cyklostezky se vyznačují tím, že mizí na místech, kde za ně není náhrada. Je to vlastně podobné, jako kdyby dálnice končila třeba schodištěm, či chodník žebříkem. Ne, samozřejmě schody cyklostezky v Praze obvykle nekončí ( byť takové výjimky jsou), pocit je to ale podobný. Jak jedete najednou se z cyklistického nebe rovnou octnete v pekle. Vpadnete do ulic a auta vám usilují o život. Tramvajáci zvoní a málem vás rozmačkají, náklaďaky vás div nesmetou ze silnice. Pár týdnů jsem tomuto mumraji přesto poctivě odolával a kličkoval mezi kolonami v centru metropole. Pak mi však jednou kamiony vmetly pod nos ekvivalent asi tak dvaceti spart najednou, a já se mezi kašlem rozhodl, že takhle to dál nepůjde. Zároveň jsem si všiml , že na řadě těchto cyklisticky neprůjezdných míst jsou prázdné chodníky. Nastoupil jsem tedy cestu rebela a začal je systematicky využívat.

Během pár týdnů jsem zjistil, že to jde docela dobře aniž bych někoho ohrožoval, či někdo jiný ohrožoval mě. Dokonce ani chodci mi nenadávají.Chce to jen jedno. Uvědomit si, že pěší mají na chodnících proti cyklistům absolutní přednost. Jezdím tedy rozvážně, poctivě a opatrně všechny objíždím, případně zpomalím či se zastavím, protože znám ten nepříjemný pocit, když kolem Vás zničehonic prosviští ramenatá postava s oranžovým báglem na zádech. Vybírám si také zásadně chodníky, kde je pěších minimálně. Není to zrovna adrenalinová jízda - ale proto přece na kole do práce nejezdím. Cesta se prodloužím, ale zdaleka ne tak, jak jsem se bál.

Bylo by samozřejmě lepší , kdyby se cyklisté a chodci na svých cestách Prahou nepotkávali. Vzhledem k složitosti pražského terénu to však reálné asi moc není - nějak si nedovedu představit jak by se to dalo udělat, pokud tedy někdo nezplanýruje celé čtvrti a nevybuduje dokonalý systém silnic, chodníků a cyklostezek. Což je to poslední, co bych si přál. Zároveň jako chodec, řidič i cyklista soudím, že soužití automobilů a kolařů je daleko nebezpečnější, než rozumná koexistence chodců a cyklistů. Už vzhledem k váhovým kategoriím zúčastněných. A cyklistům fandím - ne proto, že sám jezdím ale hlavně proto, že dopravu vlastní silou považuji za lék na nemoci jednotlivců i společnosti.

Považuji za jediné možné, byť nikoli ideální řešení, povolit cyklistům v Praze jezdit někde po chodnících zcela legálně - ovšem zároveň se stanovením velmi přísných pravidel pro takový pohyb. Policisté by přitom měli chování cyklistů přísně sledovat a trestat. Je pravda, že by nám kolařům sice nemohli sebrat řidičák, určitě by se však našla cesta jak nám zavařit jinak.Možná by třeba mohli zlobivému cyklistovi vypustit galusky.