Kokot, píča a socialismus

Jen co se po listopadu 1989 komunisti pustili vesla, došlo i lingvistické revoluci. Slovo socialismus se například dostalo mezi sprostá slova. Bylo to až komické to sledovat.

Vzpomínám si třeba na vývoj Československé strany socialistické (ČSS). Tahle stranička, která se díky svému deníku Svobodné slovo a vlastnictví domu Melantrich, odkud před zaplněným Václavákem mluvili Václav Havel a spol., dostala do středu dění, měla kromě své totalitní minulosti trauma ze svého názvu. Pokud si dobře pamatuji, vrátila se nejprve k prvorepublikovému názvu Národně socialistická, pak i v něm bylo socialismu příliš a tak začala používat termínu Národně sociální. Myslím, že i tahle komická posedlost, aby nic nepřipomínalo „nemravný“ název, způsobila, že se někdejší socialisté propadli mezi bezvýznamné subjekty české politické scény.

Na druhé straně je třeba říci, že ČSS nebyla jediná, kdo měla tento problém. Se socialismem měli od začátku potíže i sociální demokraté – a je třeba říci, že na začátku i trochu důvodně. Voliči, s výjimkou komunistů, nejprve skutečně prchali od každého volebního programu, v němž by se socialismus vyskytl. Desocializace levé strany spektra však způsobila, že si na socialismus udělali monopol třešničkáři a slovo tak definitivně skončilo ve stejné kategorii slov jako kokot, píča či bolševik.

Od osmdesátého devátého však už uplynulo 18 let, nestálo by za to vylovit tento termín z bahna uvědomit si, že je to legální alternativa kapitalismu? Vždyť socialismus je třeba podle slovníkového hesla ve wikipedii jen „v užším slova smyslu demokratická ideologie, která klade hlavní důraz na solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti měly být do značné míry centrálně řízeny.“ Je to zkrátka možnost, v jejíž budoucnost nemusíme věřit, ale při jejíž vyslovení se nemusíme červenat či křičet něco o nepřátelích společnosti.

Je mi jasné, že vzápětí po tomto prohlášení mi napíše několik pravicových chatařů něco o tom ať jdu se socialismem na jiné sprosté místo – že jeho prosazování přineslo jen krvavé oběti. Dovolil bych si tedy rovnou namítnout, že to není tak docela pravda. Socialismus nebyly jen totality, ale i mohutné sociální hnutí v devatenáctém a počátku dvacátého století, které obecně přineslo výrazné zlepšení sociálních a pracovních podmínek. Troufnu si říci, že vymoženosti současné doby bychom bez socialistů neměli a společnost by byla tristním místem s mnohem většími sociálními rozdíly než dnes. Nedá se spojovat jen se Stalinem, Hitlerem či Maem, ale také s Thomasem Morem, Willy Brandtem, Olofem Palmem ba i s T.G.M. nemluvě o kulturních osobnostech od Jacka Londona přes J.P.Sartra až po Johna Lennona.

Počty obětí socialismu jsou příšerné – to však není důvod aby zanikl sen o společnosti, která bude společenstvím rovnoprávných a svobodných lidí. Ostatně pokud bychom chtěli být v tomto morálním přístupu důslední, neuspělo by ani křesťanství a kapitalismus. Obětí křesťanských výbojů nebylo za staletí o mnoho méně a kapitalismus má ve své koloniální minulosti také velmi krvavé epizody.