Umřela mi prateta. Měl jsem jí rád. Ale důvod k hlubokému žalu nemám – odešla tiše a bez bolesti v šestadevadesáti. Kdo by si takovou smrt nepřál. Proč o tom píšu - její děti ,moc fajn lidi, prohlásili, že nebudou dělat pohřeb! Chápu je, tetička už neměla žádné přátele, její vrstevníci jsou na pravdě boží už dávno. Stejné to bylo ostatně předtím s mou babičkou, její sestrou. Ony dvě byly jako stařičké stromy z už neexistujícího lesa. Dokud mohly, podpíraly se, žily jedna pro druhou. My, jejich děti a vnoučata, jsme je sice zajímali,milovaly nás, zároveň jsme však už žili v jiném, pro ně už nepochopitelném světě.
"Proč tedy dělat pohřeb?!" přesvědčila mě tehdy rodina. "Nikdo tam už nepřijde a my se budeme tou pohřební ceremonií jenom rozdírat! A navíc ty zbytečné výdaje!" Odsouhlasil jsem to, jsem přece moderní člověk.Teď toho ale trochu lituji.
Já vím, je to takový pragmatický trend. Postupují tak i jiné rodiny – a babičky a dědové samy vyhlašují: „Radši si kupte novou pračku. Nebo jeďte za ty peníze na dovolenou, děti, a tam s na nás vzpomeňte! „
Jenomže něco tu chybí. Současný svět si nepotrpí na gesta – na druhou stranu kdysi jsem kdesi četl, že rituály jsou základem civilizace! Něco na tom je. Když je zahodíme, nestáváme se trochu víc zase zvířaty? Ta přece opouštějí členy své smečky bez loučení. Lidé se dosud odlišovali mimo jiné tím, že odchod zasloužilého člena rodu byl příležitostí nejen ke smutku, ale i ke vzpomínkám a a hrdosti na to, co vykonal. Pohřeb byl důstojným koncem, který byl pro jiné zase důležitým začátkem. Tyhle naše nesentimentální postupy, kdy si pozůstalí pokradmu přinesou domů krabici popela strejdy, aby ji nechali na zbytek života v rohu na šifoneru mezi zaprášenými broušenými chloubami paní domu, mě skličují. .A trochu závidím předkům ty důstojné pohřby s dechovkou, po nichž se šlo do hospody, kde se na hořkosladké zádušní hostině namazala celá vesnice.
