Jak jsem byl týden ve straně

Martin Hekrdla napsal minulý týden ve svém komentáři v Týdnu (o kádrování nových soudců v Senátě a jejich nepřesvědčivých odpovědích, týkajících se bývalého členství v komunistické straně) pár vět, které mi mluví z duše: „Čekám 23 let, že někdo vstane a do ticha prohlásí: "Vstoupil jsem do KSČ, protože jsem vzal vážně ideál sociální spravedlnosti. Sice jsem hned pochopil, že komunistické aparáty při holé údržbě vlastní moci o nějakém komunismu už ani neuvažují. Ale na sociální spravedlnosti i dnes - a právě dnes – trvám."

Ano, přiznávám se - i já považuji po necelém čtvrtstoletí za hloupé, když se na otázky o členství v KSČ považuje za přijatelnější odpověď typu: „Já jsem byl ve straně kvůli výhodám a z čirého pragmatismu,“ než když bývalý straník prohlásí po pravdě: „Já jsem si prostě myslel, že angažovaností v KSČ pomohu změnit svět k lepšímu.“

V skrytu duše ovšem chápu, že to nemůže být jinak. Příjmout obecně jako „košer“ spíš onen druhý typ vysvětlení, by totiž znamenalo připustit reálnou přítažlivost ideálů socialismu – a to je z hlediska společnosti založené na tvrdém kapitalismu příliš rizikové.

To však neznamená, že by socialistický sen svou přítažlivost definitivně ztratil. Kacířsky si naopak myslím – s plným vědomím toho, jaké zločiny napáchaly stalinistické režimy a jak zoufale neefektivní minulá totalita byla – že je potřeba myšlenku socialismu jen očistit. Ač je dnes v médiích normou považovat socialismus skoro za sprosté slovo, faktem totiž je, že základní socialistická idea  humanistická je. A až jí lidé skutečně dokáží spojit s demokracií, osobní svobodou a efektivním řízením ekonomiky, určitě se stane opět dějiným cílem milionů. To ovšem samozřejmě neznamená návrat k tomu, co tu bylo před listopadem.

Tyhle řádky ovšem píši hlavně, proto, abych podpořil Hekrdlovu výzvu k „ levicovému coming outu.“ A protože tuším, že moc osobností se přes jeho naléhání k levicovému idealismu nepřihlásí, dovolím si tak učinit sám...

Oblíbenou současnou frází je, že do osmašedesátého do „strany“ snad mohli vstupovat lidí z přesvědčení - pak tam už chodili jen pragmatici a hlupáci. Já se stal kandidátem KSČ v roce 1987 – byl jsem tedy pragmatik, či trouba? Navzdory této zavedené kategorizaci si myslím, že ani jedno. Ze dvou důvodů. Tím prvním je  fakt, že pocházím z rodiny červené jak spartakiádní trenýrky. Jeden můj dědeček byl komunistou od jednatřicátého roku, druhý od pětačtyřicátého. Rudou knížku desítky let vlastnil i můj tatínek, maminka a jedna z babiček. Všechno to byli ovšem  „soudruzi“, kteří ve straně neviděli ani výtah k moci, ani k majetku. Řečeno s Nezvalem jen „ odevzdali svůj lístek ve znamení revoluce, neboť věřili v osudovou nutnost štěstí.“. Komunismus byl pro ně životním programem, který měl přispět k tomu, aby se měli dobře nejen oni, ale i všichni okolo a v tomto duchu konali. Že to zní dnes jako pohádka? Bohužel ano. Že se kolem děly nedobré věci, že se své víry drželi mnohdy za cenu kompromisů, že se setkávali s nespravedlnostmi a chybami, před kterými zavírali oči? I to je pravda. Rozhodně to však nebyli hlupáci ani pragmatici - s kompromisy se smiřovali s těžkým srdcem, nespravedlnosti se snažili řešit. Ano moc se to nedařilo. Můžete o nich říci, že byli naivní. Ale ne zlí, či nemravní.

A jak to bylo se mnou? Byli to fajn lidi, na které jsem mohl být hrdý, jejich přesvědčení jsem v té době( bylo mi něco přes dvacet) kritizoval, ale nemohl jsem jím být nepoznamenán. I já jsem tedy věřil v socialismus, zároveń jsem však mnohem více než oni vnímal křivdy, které totalita přinášela. Vadila mi nesvoboda, nesnášel jsem diskriminaci „osmašedesátníků“ a jiných lidí s kritickým náhledem na socialistickou realitu, nechápal jsem, jak mohou tuto zemi vést nekompetentní dědkové na kraji senility, kteří se místo řešení skutečných problémů jen pevně drželi na svých židlích. Proto jsem dlouho odmítal do KSČ vstoupit. Vždycky jsem říkal, že jsem lennonista, ne leninista.

Pak však přišel ten druhý faktor, o němž jsem se zmínil – sovětská Perestrojka. Měl jsem pocit, že Gorbačov a spol. to vidí podobně jako já. A hlavně věci se v Rusku opravdu měnily! Najednou tam nebylo nic tabu, o věcech se diskutovalo, na místa aparatčiků přicházeli noví schopní lidé. U nás tomu tak moc nebylo, česká perestrojka byla jen stín té ruské. Nebylo však snad povinností „nás mladých“ pohnout s problémy  kupředu i u nás? Proto jsem asi rok před listopadovou revolucí přijal kandidaturu do strany, kterou mi navrhl můj šéf – taktéž velký Gorbačovec.

Velkou kariéru jsem ovšem v KSČ neudělal – pár měsíců na to byl leden 1989, kdy sebrali Havla a začal Palachův týden.. Podepsal jsem jednu z petic za Havlovo propuštění a dočkal jsem se stranické důtky. A pak ještě jednu za Několik vět. Posléze jsem se dokonce dozvěděl, že šéf dostal z městského výboru doporučení, aby s námi, co jsme něco podepsali, ukončil pracovní poměr. Stranická organizace na pracovišti se za nás však postavila! Kuriozitou je, že plnoprávným členem KSČ jsem se stal až týden po listopadu. Komunistou jsem se v té době však už rozhodně necítil - za další týden jsem tedy legitimaci zase odevzdal. Ale něco z toho dědictví po rodičích ve mně přece jen zůstalo. Přesně jak to říká Hekrdla – sociální spravedlnost považuji i teď za zásadní a nutný předpoklad funkční společnosti. A myslím si ostatně, že takových lidí je většina.