Samozřejmě, že víme, kde naše tělo začíná a kde končí, které končetiny patří nám, které někomu jinému. Ukážeme si, že nás šedé buňky mozkové můžou snadno oblafnout.
Pro většinu z nás je pocit z vlastního těla samozřejmostí.
Absolutně nic, myslíme si, tuto skutečnost nemůže změnit, ale vztah mezi mozkem a tělem je složitější, než si myslíme, a to když se zkušenost už neshoduje se skutečností. Příkladem toho jsou fiktivní končetiny, pak mozek hlásí končetiny tam, kde vůbec nejsou.
Opačný případ se nazývá Xenomelie-(touha po amputaci). Lidé, kteří trpí tímto syndromem mají depresivní pocit, že části jejich těla jim nepatří.
Přesto i u zdravých lidí může být vnímání vlastního těla podvedeno, klasickým příkladem je iluze gumové ruky. Vědci umístili pokusnou osobu tak, že již neviděla svoji vlastní ruku, ale jen gumovou atrapu ruky, která ležela na stole před ním, poté, co experimentátor hladil zároveň skutečnou i gumovou ruku několik minut, pak gumové ruka patřila k tělu pokusné osoby.
Tento experiment se může opakovat v různých variantách gumové prsty nebo taky gumové nohy.
Kanadský profesor Martin E. Héroux z Neuroscience Australia, Sydney, byl povolán do Prahy na Hrad, k nějakému pánovi, aby mu prohlédl jeho gumové, Xelomeliecké nohy.
