Pohádka o stromech a větru

Někdy máme problém dětem vysvětlit, kde se berou, nebo proč se maminka s tatínkem občas rádi zamknou v ložnici. Někdy nevíme, jak jim vysvětlit, že nemohou mít všechno, co kolem sebe vidí. Někdy se zeptají na něco, na co nejsme až tak docela připraveni jednoduše odpovědět…

Protáhl jsem se nenápadně kolem postele, šlápl na plastovou panenku, zaúpěl, zhasl světlo a pomalu zavírajícími dveřmi ukrajoval trojúhelník světla z chodby. Už už jsem je měl dovřené.

„Já mám strach,“ ozvalo se do pološera a zastavilo moji ruku na klice. Pustil jsem ji, potichu přešel ke stolku a rozsvítil lampičku.

„Z čeho máš strach, prosím tě? Ze tmy? Z bubáků?“

„Z lidí co jsou na sebe zlí. A taky z těch co kradou. Mluvili o tom v televizi,že nějaký zloděj ukradl veliké peníze.“ Zakabonila se a na čele jí naskočily drobné vrásky. Takhle na první pohled složitou odpověď jsem nečekal. Tedy ne takhle na noc. A já na ní s bubáky… naiva.

„Ano, ukradl, máš pravdu. Občas někdo takhle veliké peníze ukradne.“

„A komu?“

„Nám všem, Karolínko.“

„I mně?“

„I tobě.“

„I mamince a tobě?“ Rozjížděla klasický dětský ptací kolotoč.

„Ano. Maminka pracuje, já taky pracuju a kousek z toho vždycky dáme jiným, aby to nechali na hromádce a za to pak pro nás všechny učitelé učí a doktoři léčí a spoustu dalších věcí, víš? A někdy jsou ti lidé oškliví a seberou si z té hromádky pro sebe, i když sami nechceme a potom nám ty peníze chybí. Myslí na sebe, i když ty peníze nejsou jejich.“

„A potrestá je za to někdo?“ Všechny pokusy o uspání byly pryč.

Přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit, abych nemusel vysvětlovat, proč nám mnohdy naši političtí představitelé sprostě vysávají peněženky, rozkrádají státní kasu a pak mě to napadlo. Z knihovny u postele jsem po dlouhém hledání vzal bolševickou knihu Pohádka o stromech a větru, s ilustracemi Ondřeje Sekory, posunul peřinu a sedl si na okraj.

„Přečtu ti jednu rychlou pohádku a potom už spát, ano?“ Na oko přísně jsem se podíval, ale stejně mi to nevydrželo a usmál jsem se. Nadšeně zatřásla souhlasně hlavou a „zakutala“ se pořádně pod peřinu. Jenom si dávat pozor na ten text a trošku ho cenzurovat. Šlo mi o sdělení mezi řádky, ne o oslavování „nejvěrnějšího bratra“.

„Pohádka o stromech a větru. Podívejte se, zde ve stínu stromů je studánka. Z té bral vodu dědeček. Brala tam vodu i hodná bělovlasá babička. Všechno kolem bylo pěkné, i květinám se zde dařilo. A větru, tomu to šlo teprve těžko přes stromy a tak vždycky skoro všechnu vodu, kterou si s sebou nesl, vylil. Ta pak naplnila studnu, ze které si všichni brali vodu. A tu přišel pán, kterému tu všechny stromy patřily. Měl mnoho peněz a chtěl jich mít ještě víc.“

„Jako Trautenberg?“

„Ano, třeba jako on... A řekl dělníkům aby stromy porazili a prodali je. Co měli dělníci dělat? Museli poslechnout. A vítr se mohl prohánět, už mu nic nestálo v cestě a on už nemusel nikdy vylévat vodu. A stalo se co muselo, najednou byla studánka prázdná. Nebylo vody. Všechno kolem uschlo. Uschly i krásné květiny. Všechno způsobil ten bohatý statkář, který myslil jen na svou kapsu a na nikoho jiného. Ale to nesmí být. Však se také všechno změnilo. Lidé statkáře vyhnali.“

„Takže toho zloděje taky vyženeme? A kdy?“ Se zívnutím vyzvídala.  

„Určitě nakonec ano, snad brzy. Neměj strach, na každého takového zloděje dojde. A teď už se tím netrap a spi. Dobrou noc.“

A tak zatímco v roce 1953 byla tato pohádka oporou a omluvou bolševického kolektivismu, její skrytý význam se dá pěkně vztáhnout i na porevoluční éru. Vím, že lhát se nemá a dětem zvláště ne. Proto někde uvnitř doufám, že jsem jí vlastně nelhal a že postupně na každého z těch zmetků, co rozkrádají státní kasu, dojde. Krásný víkend a kdo odjíždí na dovolenou, tak opatrně!