Dvakrát miř, jednou...

Kultura národa se pozná podle veřejných záchodů, jako se dobrá restaurace pozná podle toho, že nemá krysí bobky ve skladu. Stav veřejných záchodků se za pár let rapidně zlepšil. Jaký je stav jinde? Jen pro silné žaludky ;-) a ne, toto naštěstí není fotoblog.

Záchody v obchodních centrech jsou samostatnou kapitolou. Musím předem uznat, že ne ve všech je situace kritická, místy je to vcelku snesitelné a jeden nemá nutkání si znovu prohlédnout svůj vlastní oběd. V pár případech ale narazíme na „muy excellente“, ze kterého se sbíráme ještě několik dní. A protože jsem chlap, tak se rozepíšu čistě o chlapské „oné“ místnosti. Jejich lokaci jsme mnohdy schopni určit již z parkoviště, odkud nás neomylně jako follow me car navádějí v letních měsících hejna much (pozor ale nezabloudit – pokud moucha letí kolem pokladen, pak s největší pravděpodobností míří k pultu s oschlou uzeninou, nebo do rybího koutku!) a zejména odér, který nelze přirovnat k ničemu podobnému a tak si za léta vydobyl svoji pozici v hitparádě toho nejhoršího, co náš nos může potkat. Prostě smrad co by se dal řezat motorovou pilou. Když vás to neodradí, močový měchýř tlačí, krok se nápadně zrychluje a pustit to nohavicí v nejbližším parku nám přijde kulturně out, pak nezbývá, než vzít za kliku. Tady se hodí poznamenat pravidlo číslo 1 – kdo do otevřených dveří ihned strčí hlavu, či celé tělo, je sebevrah, nebo novodobý kamikadze. Nejprve otevřít, nechat chvíli vyvětrat, pak teprve vstoupit. Pokud to situace a močový měchýř dovolí. Při vstupu je nutné, i vzhledem ke svému úspornému kroku, být extra opatrní, aby nedošlo ke smyku a následnému pádu na nápadně blýskavou podlahu. To není vůbec dobrý způsob, jak udržet svoji psychickou náladu v rovnováze. Po probruslení do druhé části a pohledu na mušle, tedy zejména jejich okolí je najednou jisté, že původní domněnka o vodě protékající prasklým odpadem z umyvadla na zem byla naprosto mylná. To není voda. A pánové obutí v žabkách naboso zalitují. A pánové obutí v sandálech a bílých ponožkách zalitují dvojnásob.

Např. na WC v Kauflandu v Praze na Jarově doporučuji holínky. Jedna věc mě ale stále i po letech zaráží. Pánové!!! Já chápu, že se s tím kolikrát nepářeme, někdy to opřeme ke stromu, ale když už jsme na veřejném záchodě, tak se nedokážeme trefit? Mušle je dostatečně velká, manévrovací prostor je více než adekvátní a tak si každý střelec může najít svoji nejvýhodnější pozici. Je s podivem že přesto, že TO je jedna z věcí, kterou 99% z nás má každý den v ruce alespoň jednou, tak jsme se za těch X let (dokonce někdy i desítek let) nenaučili odhadnout svůj dostřel a balistickou křivku. Místo střelby „na snajpra“ střílíme spíše stylem „brokovnice“, tedy náhodný výstřel do prostoru, snad se nějaká trefí. Při pohledu na zem by si zároveň nezaujatý pozorovatel mohl myslet, že někomu líná jeho domácí mazlíček. Ne ne, žádné morčátko dobrovolně neshodilo srst, ani to na zemi nejsou dvě tři ztracené paruky z oddělení módních doplňků. Až si říkám kde se na nás tolik porostu bere, že si občas někteří z nás ty biologické suspenzory nesvléknou, musí v tom být strašné vedro. Ale to by zase nemohli zanechat kousek sebe všude po okolí.

Zajímavá situace nastává pokud je u mušlí obsazeno. Tedy obsazeno znamená, že ze tří mušlí jsou obě krajní okupovány střelci, prostřední je volná. Každý správný chlap ví, že to je plný stav. Zbývají kabinky. Tam je situace bohužel ještě horší a náhle se zdá být ne moc vzdálený park s křovisky mezi paneláky jako lákavá volba. V kabince vládne zvláštní klima a pohled na podlahu ohraničenou papundeklovou ohrádkou je jako printscreen podlahy u mušlí, ale koncentrovanější. Že se většinou neobtěžujeme zvedat sedací prkénko je věc vcelku obvyklá, ale obávám se, že někteří se neobtěžují zdvihat ani prkénko horní, tedy krycí. Jediným světlým bodem je tedy vydrhnutí rukou před odchodem (papírové utěrky nejsou, to je jasné, fukar je povětšinou evidentně také unavený ze své práce a tak častokrát stávkuje. Ani se mu nedivím). Problém, na který jsem prozatím nenalezl odpověď je, jak se s relativně čistým párem rukou dostat z WC, která jsou zavřena klikou. Jen z představy kdo všechno sahal na kliku a dál, se mi zvedá kufr. Zbývá tedy dveře vykopnout (to jsem zavrhnul, nebudu riskovat uklouznutí a pád do kaluže), nebo zastavit takzvaně „na čekanou“ a počkat, až někdo dveře z druhé strany otevře. Pokud se jedná o „větrače“ z prvního odstavce, máte vyhráno. Proklouznout je věcí vteřiny, zapomenout následně věcí dnů až týdnů podle míry otřesnosti zážitku. Smekám před těmi, kteří takové záchody uklízí, ti musí být extra odolní a odvážní. Takhle si představuji prémiovou třídu bobříka za statečnost.

Nejdrastičtějším zážitkem třískajícím naše sebevědomí klackem do němoty jsou odpočívadla u dálnic. Myslím ta lesní zátiší, kde polorozpadlá betonová budka s rozvaleným vchodem doslova láká k nahlédnutí. Je to zvláštní druh masochizmu, protože předem víme, že pohled to nebude vůbec pěkný, ale průzkumnická povaha se nezapře a tak letmo nakoukneme. Kdo v životě ani jednou takového nápadu nezalitoval má z pekla štěstí. Uprostřed je díra, tedy odlehčená verze tureckého záchodu, kolem něhož je v soustředných kruzích postupně nakladeno X „pastí“. Po vytancování z toho domu hrůzy se nabízí možnost lesíka kolem. Ten je nám všem dobře známý jako jeden velký a prostorný záchod a pisoár 2 v 1. A také smetiště, sklad náhradních pneumatik, sběrna plastového odpadu a další. V noci a za snížené viditelnosti bych nedoporučoval nohou opustit beton vozovky odpočívadla. V případě nevhodného obutí, kterým je veškeré obutí kromě holínek a kanad, bych nedoporučoval vstup ani přes den, bo si s sebou lusknutím prstů povezete na pantofli černého (hnědého) pasažéra. Jak to na takovém místě vypadá asi nemusím popisovat. Jednou jsem byl ale vcelku potěšen, jelikož jsem měl nad čím po cestě přemýšlet – na jednom metru čtverečním byly dvě hromady, prázdná láhev od vodky a použitý kondom. Zřejmě se tam odehrála nějaká povedená technoparty, či co.

A tak ať jsme černí, nebo bílí, Rusové, nebo Číňané, zkusme nebýt prasata, ale chovat se jako lidé. Vím, že je to někdy nad naše síly, ale zkusme to. Třídit odpad nám také nešlo a teď jsme vcelku profíci.