Bílá sedačka?

Proč tolik Čechů odmítá bílou sedačku, přestože je krásná, elegantní a do našich malých bytů přináší světlo? Je to skutečně proto, že se tak špatně udržuje i v době revolučních materiálů či snímacích pratelných potahů?

Naše odmítání má sice něco společného s údržbou, ale málokdo přizná, že hlavním důvodem je stolování u televize v obývacím pokoji. Osobně tento zvyk nechápu, na seznamu kladů a záporů jednoznačně vyhrávají zápory - nepohodlné sezení, zmáčknutý žaludek, malý stolek, ze které při každé příležitosti něco spadne na zem, vykroucená hlava, která neví, co sledovat dříve (televizi nebo talíř). Ano přiznávám, znám zápory, protože jsem to už někdy praktikovala. Majitelé televizních stanic musí jásat, že je jejich program tak atraktivní, že jsou lidé ochotni podstupovat tolik nepohodlí.

Raději se nebudu pouštět do psychologického rozboru, větší roli než televizní program v tom asi hraje fakt, že by se vzájemná komunikace u stolu mohla ocitnout na tenkém ledě, a kdo by si kazil večeři. Takhle za nás mluvení obstará televize. Ten fenomén je tolik rozšířený, že mu televize vycházejí vstříct speciálními programy pro čas oběda nebo večeře.

Možná bychom proti tomu mohli bojovat právě tak, že si pořídíme drahou bílou sedačku. Pak by nám bylo líto okolo ní drobit, vylívat na ni pivo nebo si do ní otírat mastné prsty. Zase bychom se vrátili ke stolu, kde bychom pomalu a s vášní jedli, pili a povídali si. Prostředí jídelního stolu by nás přinutilo správně stolovat, seděli bychom vzpříma, neolizovali bychom nůž a nešťourali se vidličkou v uchu (přítmní obývacího pokoje toho snese přeci víc než plně osvětlený stůl). Stojí o to ještě někdo?