Paříž/PAR se očividně nevzdává samostatné evropské obrany v rámci Lisabonské smlouvy, a popichuje v tomto směru svého „dědičného“ britského nepřítele (viz „That Sweet Enemy“ ), který by se spokojil jen s evropskou „filiálkou“ pod US ochranným deštníkem, zatímco PAR by chtěla Evropu vymanit z její zahraničněpolitické a vojenské „ marginalizace“ , která pod US vedením úspěšně kvete, kdy Británie/UK, a dnes ani Francie, nemohou bez svolení Washingtonu vést žádnou vlastní zahraniční vojenskou operaci.
„Evropa se stává US protektorátem,“ prohlásil francouzský ministr obrany Hervé Morin, znepokojený mj. sahelskou iniciativou Washingtonu, pod záminkou které US vojáci nenápadně obsazují sahelskou oblast, a pošilhávají po Maghribu (viz zde Alžírsko).
Londýn/LON, uražený, že jej Obama přezírá, se nechal slyšet, že „přezkoumá své strategické spojenectví s Washingtonem“ ( „přezkoumávat“ bude i PAR, a to své strategické spojenectví s Berlínem, smlouvu z roku 63, která obsahuje i kapitolu o voj. spolupráci, což si zase přeje LON, aby bilaterální pakt PAR-BER byl rozšířen na trilaterální, s posílením pozic LON v EU ) …
Škrty ve vojenských rozpočtech ohrozí i výši jejich finančních příspěvků do NATO, navíc PAR, k velké nelibosti Washingtonu, zamýšlí od roku 011 postupně stahovat své vojáky z Afghánistánu .
Gen. tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen Londýn i Paříž v předvečer tohoto britsko-francouzského summitu varoval, že by si NATO mohlo „velmi rychle najít jiné, vstřícnější partnery“ ( Le Monde z 1.11.010) ...
Navzdory těmto výhrůžkám Nicolas Sarkozy a David Cameron ostentativně v Londýně 2.11.010 stvrdili své rozhodnutí spojit z úsporných důvodů některé prvky svého vojenského potenciálu podepsáním smlouvy o vojenské spolupráci na příštích 50 let , která nahradila jejich smlouvu o voj. spolupráci z roku 47 …
Celkem podepsali 17 smluv s voj. tématikou, ani jedna nebyla zveřejněna.
Smlouva číslo dvě rozšiřuje jejich voj. spolupráci i na jadernou oblast, např. na technologii výroby jaderných hlavic, údržbu jejich stárnoucích jaderných zásob, jaderné testy , či novou generaci jaderných ponorek …
PAR Londýnu od roku 014 zpřístupní svoje vojenské zařízení Valduk v Burguňsku (Coté d´Or), které se tak stane společnou francouzsko-britskou vojenskou jadernou laboratoří ( stejně jako britská vojenská laboratoř v Aldermastonu), čímž oba státy nejen ušetří značnou částku peněz, ale LON se dostane k technologii, kterou neměl, protože ji pro něj zajištˇoval Washington .
Někteří US experti se již v médiích nechali slyšet, že nová francouzsko-britská vojenská smlouva jde proti MacMahonovu zákonu, který zakazuje jakýkoliv převod informací ohledně jaderné technologie na třetí stranu, a Londýn za jaderné hlavice vděčí jen Washingtonu ( třebaže tento zákon obcházel samotný Washington), zatímco PAR se v tomto jaderném trojúhelníku dostane k US technologiím …
Oba státy zamýšlejí vytvořit i společný expediční sbor, ale na rozdíl od francouzsko-německé jednotky nebude stálý, a bude moci být nasazen i pro vzájemné bilaterální vojenské operace, operace v rámci NATO, či v rámci koalice (elitní jednotky SAS již bojovaly pod francouzským velením na Balkáně ) , což Berlín odmítal v rámci své politiky „nenasazovat své jednotky k politickým cílům“ …
Dále se mj. zavázaly vytvořit do roku 020 společnou údernou námořní leteckou jednotku , ve které by byly dvě letadlové lodě s lodními katapulty. Londýn si k tomuto roku jednu takovouto letadlovou lodˇ hodlá dopřát, a francouzské zbrojařské kruhy se již nechávají unášet vidinou, jak na budoucí HMS Prince of Wales budou bitevní letouny Rafale po boku amerických F35 …
PAR touto iniciativou finančně se propadající Londýn udržela v jaderném „klubu“ , čímž sama sebe vymanila z izolace, protože „její“ jaderné odstrašení již nemá v Evropě zastánce …
Smlouvy o vojenské spolupráci byly podepsány navzdory nesouhlasnému postoji většiny britských občanů ( z francouzské strany nesouhlas vyjádřilo 13% Francouzů), kteří se s nevraživostí vůči Francouzům již rodí .
„Vévoda Wellington se jistě hněvivě obrací v hrobě,“ napsal Financial Times ze 2.11.010, zatímco list The Times ze stejného dne uvedl, že „ Francouzi nabízeli Britům voj. spolupráci již mnohokrát, a to navzdory Azincourtu (1415), Trafalgaru (1805), Waterloo(1815) a Mers el-Kébir (7/40) „ …
Již v roce 1940 Churchill snil o vytvoření společné britsko-francouzské jednotky, zatímco Roosevelt snil o společném americko-francouzském parlamentu a nahrazení franku dolarem, viz F.D. Roosevelt a spojenecký protektorát ve Francii ( V roce 56 za suezské krize „premiér“ a „levicový“ socialista Guy Mollet několikrát navrhl Anthony Edenovi, aby se oba státy spojily pod vládou britské královny, ale Eden jeho žádosti o vstup Francie do Commonwealth tvrdě zamítal, Mollet jako „premiér“ skončil v roce 57 ) ….
