Wallenberg, přeměna „osvobozených„ zemí do sovětských kolonií

Stalin byl pragmatický, něčí minulost jej zajímala jen tehdy, když se dala využít pro budoucnost. Proto zatčení Wallenberga nelze vysvětlovat skutky, které v minulosti udělal či neudělal, spíše se zabýval tím, co by Wallenberg 

 a jeho spolupracovníci mohli pro Stalina učinit v bezprostřední budoucnosti.

Jednou z klíčových priorit Stalina v roce 1945 byla násilná repatriace (do gulagů ) sovětských občanů, a přeměna Madˇarska do sovětské kolonie, čemuž neodpovídaly Wallenbergovy ambiciózní plány pro jeho poválečné aktivity v Madˇarsku přes organizaci, která měla nést jeho jméno ( Wallenbergův Institut pro záchranu a rekonstrukci ).

Odstranění Wallenberga znamenalo odstranění další figurky na šachovnici pro poválečné vměšování se Západu do Stalinových plánů na sovětizaci Madˇarska.

NKVD po obsazení Budapešti zadržela několik západních občanů jako rukojmí, mj. dva švýcarské občany, aby mohli za jejich repatriaci požadovat vydání sovětských občanů, jejichž jména byla na předním místě Stalinova seznamu.

Zatímco Švýcaři přistoupili na Stalinovo vydírání, Švédové hráli podle pravidel mezinárodního práva, což mělo pro Wallenberga fatální důsledky ( viz Jenö Lévai „ Raoul Wallenberg zadržený v Budapešti „/ Raoul Wallenberg-hjälten i Budapest, Stockholm: Saxon & Lindströms, 1948, strany 246-255).

Kreml nejprve tvrdil, že po lednovém zatčení 1945 Wallenberg zemřel v 3/1945 na infarkt, ale bývalí vězni NKVD uvedli, že jej v létě 1947 viděli naživu.

V 4/1952 KGB přes madˇarskou tajnou policii unesla tři představitele budapeštˇské židovské komunity, aby z nich mučením vymlátila lživá svědectví ( jeden mučení nepřežil )  pro připravovaný monstrproces v Moskvě, pro který byli zatčeni a mučeni další dva falešní svědci, mj. Pál Szalai, bývalý člen pronacistické Strany Šípových křížů, kterého Wallenberg 6.1.45, dva dny před vstupem RA do Budapešti, uplatil, aby německému vrchnímu veliteli předal dopis,  ve kterém Eichmannovi a německému generálovi hrozil trestním stíháním za válečné zločiny po skončení války, vyžene-li zbylé Židy z budapešťského ghetta na pochod smrti.

Monstrproces měl v roce 1953 dokázat, že Wallenberg v roce 1945 nebyl deportován do Moskvy, ale byl zavražděn v Budapešti místními sionisty. Tuto lež měl prosadit premiér stalinista Matyas Rakosi, jehož největším rivalem byl komunistický interbrigadista László Rajk /1909-1949/, ministr vnitra a zahraničí. Po roztržce mezi Stalinem a Titem byl Rajk v 5/1949 zatčen a postaven před soud, zinscenovaným sovětskými poradci Lichačovem a Makarovem, kde se Rajk musel přiznat, že byl agentem Horthyho, Trockého, Tita, a západního imperialismu, načež byl popraven ( třebaže mu Stalinovi poradci za doznání slíbili mírný trest ).

Rákosi popravil přes 2000 lidí, přes 100 tisíc uvěznil, a dalších 200.000 vyloučil z KS.

Po smrti Stalina v 3/1953 byl Rakosy na příkaz Chruščova odvolán a novým premiérem se stal reformista Imre Nagy, jenž zrušil cenzuru, propustil politické vězně, a v 4/1956 začal mluvit o svobodných volbách, vystoupení Madˇarska z Varšavského paktu a přijetí neutrality podle rakouského vzoru.

Rakosy jej v 4/1956 přes hlasování o důvěře v NS sesadil a opět se chopil moci, ale poté, co Chruščev vystoupil proti kultu osobnosti byl Rakosy v 7/1956 odvolán ze všech stranických funkcí  " ze zdravotních důvodů ", a poslán na „ léčení“ do Moskvy, odkud byl deportován do Krasnodaru, poté do Kirgizie, a nakonec do města Gorkij (dnes Nižnij Novgorod ), kde 1971 zemřel jako stalinista vyloučený ze Strany.

K Chruščovovi viz mj. můj článek „ Chruščovova zpráva – nejpřísněji střežené tajemství“

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwi1jbLlydWBAxV_nf0HHQydDYgQFnoECA4QAQ&url=https%3A%2F%2Fwww.vojsko.net%2Farmady%2F18-historie%2F2367-chruscovova-zprava-nejprisneji-strezene-tajemstvi&usg=AOvVaw0PMaqRL6q6fXwa6qOx9z4s&opi=89978449

Další zinscenované procesy s „titoisty“ a s „buržoazními nacionalisty“, řízené sovětskými poradci, se odehrály v Bulharsku s Trajčo Kostovem (1949), v Polsku s Gomułkou, a v Československu se Slánským (1952) a Husákem (1954).

Trajčo Kostov, šéf KS, 1949 nařídil, aby bez jeho vědomí nebyly do Moskvy zasílány ekonomické ukazatele země, takže ho Stalin označil za titoistu, a v 6/1949 byl zatčen a obviněn z protisovětské propagandy, z nedůvěry v bulharskou KS a jejího předsedu Georgije Dimitrova, a ze špionáže pro US a Brity.

Kostov byl, vedle Bucharina, popraveného 1938, jediný, kdo před soudem svoje písemné přiznání vynucené mučením odvolal, a odmítl veškerá obvinění. Proto byl z dalšího soudního líčení vyloučen a odsouzen k smrti v nepřítomnosti.

Gomulka (Polsko)

1934 po propuštění z polského vězení se Gomulka odjel ilegálně rehabilitovat na Krym, a poté strávil rok v Moskvě na politickém a vojenském školení Kominterny  pro skupinu polských komunistů, mezi kterými byl i pozdější zástupce šéfa polské poválečné Státní bezpečnosti Natan Grinszpan-Kikiel alias Roman Romkowski /1907-1965/, symbol poválečného komunistického státního teroru, jenž nechal Gomulku trestně stíhat.

Gomulku život v SSSR nenadchnul, ostře kritizoval zejména násilnou kolektivizaci zemědělství.

1935 ilegálně překročil hranici zpět do Polska a znovu se ocitl v polském vězení, což mu ironicky zachránilo život, protože v Moskvě začaly politické procesy, včetně se zahraničními komunisty, zejména s interbrigadisty.

Nacistický útok na Polsko z rozbombardovaných věznic osvobodil vězně, Gomulka první dva týdny války ve Varšavě budoval obranná opevnění, a 17.9., kdy nacistům bránícímu se Polsku vpadla do zad Rudá armáda, s ostatními komunisty uprchl do východního Polska, zabraného Stalinem.

Třebaže nacisté KS Polska zakázali, šlo jen o formalitu, protože jí zdecimoval už Stalin v tzv. moskevských procesech 1936-39, a v 1/1942 ji obnovil pod jménem Polská dělnická strana /PDS ( v PL bylo komunistů poskrovnu, proto dělnická ) , Gomulka se stal v 7/1942 jejím představitelem ve Varšavě, když jejího původního šéfa „ zatklo Gestapo“.

Stalin potřeboval do vedení (nejen) polských komunistů dosadit stalinisty, proto byl v 12/1942 zavražděn polským stalinistou šéf PDS, a v následných čistkách bylo vyměněno celé její vedení za stalinistické, zahrnující mj. Bolesława Bieruta.

Od 2/1943 Gomulka vyjednával za PDS s polskou exilovou vládou v Londýně a s domácí Armijou Krajowou, ale poté, co Stalin přerušil diplomatické vztahy s polskou exilovou vládou, byla jednání přerušena  ( viz můj článek o generálu Sikorském  - „ Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. „

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiHu9rGjvr8AhVEgosKHXckD1sQFnoECA4QAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D311557&usg=AOvVaw2JxCOYDJsiDL1KssnLrhn8

Gomulka se stal ideologem PDS, a snažil se o spolupráci i s jinými politickými subjekty v okupovaném Polsku, zatímco Bierut spoléhal jen na budoucí okupaci Polska Rudou armádou.

Na podzim 1943 Kreml přes šéfa Kominterny Dimitrova nařídil polskému komunistickému vedení v Moskvě, aby zformovalo pseudoparlamentní orgán, který po příjezdu RA převezme v Polsku moc.

V listopadu 1943 Gestapo pozatýkalo většinu polského komunistického vedení, Gomulka se tak stal novým šéfem komunistů, a v 12/1943 k překvapení Kremlu a šéfa Kominterny Dimitrova vznikl z jeho podnětu v okupovaném Polsku Státní národní výbor v čele s Bierutem, který měl po sovětské okupaci převzít v Polsku moc, což se nelíbilo polským komunistickým pohlavárům v Moskvě, vedenými Jakubem Bermanem ze zámožné židovské rodiny, jenž v Moskvě přijal sovětské občanství, a po válce se stal po Bierutovi druhým nejmocnějším komunistou v Polsku, protože vykonával stranický dohled nad ministerstvem veřejné bezpečnosti, které popravilo 6.000 polských vlastenců a 200.000 jich uvěznilo.

Gomulka zastával názor, že o poválečné budoucnosti Polska mají rozhodovat komunisté, kteří za války v Polsku zůstali, protože mají větší přehled o polské realitě než jejich spolustraníci v Moskvě. V té době Stalin s vytvořením Výboru  pro převzetí moci spěchal, proto přiměl polské stalinisty v Moskvě, aby Gomulkův a Bierutův Státní národní výbor uznali.

20.7.1944, v den, kdy maršál Konstantin Rokossovský, polského původu, překročil řeku Bug, se v Lublinu obě polské komunistické frakce z Varšavy a z Moskvy sloučily do Polského výboru národního osvobození, který se prohlásil za přechodnou komunistickou vládu v čele se socialistou, jenž kolaboroval s komunisty.

Již po „ osvobození „ Varšavy v 1/1945 komunistické Politbyro, řízené do roku 1954 sovětskými poradci, rozhodovalo v Polsku o všem.

Stalinistický triumvirát tvořil Bierut, Berman a ekonom Hilary Minc. Tito stalinisté však paradoxně proti Moskvě uhájili některé ekonomické zájmy Polska, zejm. úspěšně protestovali proti tomu, aby Sověti, tak jako ve všech jimi okupovaných zemích, odváželi z Polska jimi rozebrané továrny, a odrazili veškeré snahy Moskvy zavést v Polsku sovětské široké železniční kolejnice (152 cm), což by Polsko odřízlo od železniční přepravy Německa a zbytku Evropy.

1945, když bylo vypočteno, že za války zemřelo 4.8 mil. polských občanů, z toho 3 mil. Židů, Berman prohlásil, že je nutno zvýšit i počet nežidovských Poláků na 3 mil., aby číslo bylo přijatelné pro polské veřejné mínění, a od té doby se tato dezinformace vyučuje na polských školách ( Jan Grabowski ).

V roce 1948 se Stalin pokusil Bermana zlikvidovat v politickém procesu, ale sovětským poradcům se nepodařilo Bermana obžalovat, Berman tvrdil, že mu vždy pomohl Bierut ( po smrti Bieruta 1956 byl Berman vyloučen z Politbyra, poté i ze Strany ).

Gomulka komunistům vyhrál referendum z roku 1946, a aktivně se podílel na zfalšování parlamentních voleb z roku 1947, které komunistům a jejich spojencům zajistily drtivou většinu, a zahnaly do ilegality i zbývající legální opozici.

1948 Gomulka napsal Stalinovi, že někteří z židovských soudruhů necítí žádnou sounáležitost s Polskem ani s dělnickou třídou, že jsou národní nihilisté, a proto by se jejich počet v nejvyšším státním aparátu neměl zvyšovat, ale snižovat. Chruščev v Pamětech napsal, že Gomulkova výtka byla opodstatněná, protože Roman Zambrowski, Jakub Berman, a Hilary Minc byli všichni Židé přivezení do Varšavy z Moskvy, ale že Gomulka 1948 nepochodil, protože jej Stalinovi někdo  označil za stoupence Tita, jenž se 1948 Stalinovi odmítl podřídit.

Bierut a jeho skupina prosazovali naprostou politickou loajalitu k Moskvě, Gomulka vedl národní skupinu, která chtěla sovětský model přizpůsobit polským podmínkám, zejména byl proti násilné kolektivizaci zemědělství a proti Cominformě/Informační byro, založené 1947 ( rozpuštěné v 4/1956 ) jako pokračování Kominterny, přes které Kreml dával příkazy ústředním výborům svých satelitů, které již neměly povoleny „ odlišné národní cesty ke komunismu „ ( YU, Rumunsko, Bulharsko, Madˇarsko, Polsko ), ale jen cestu kremelskou ve věcech domácí i zahraniční politiky ( omezená suverenita kremelských satelitů ).

Podřídit jugoslávskou politiku Cominformě ( Kremlu ) Tito ostře odmítl, proto byl z Cominformy Stalinem vyloučen, a tento rozjel čistky od titoidů a titoismu jak ve vlastní Straně, tak v satelitech.

Na Stalinův příkaz byl Gomulka 1948 pro „nacionálně pravicovou úchylku“ odstraněn ze všech funkcí, v 1/1949 byl vyloučen ze Strany.

V 8/1951 byl Gomulka na Stalinův příkaz Romkowským zatčen, a měl být odsouzen v rychlém procesu, ale Bermanovi a Bierutovi se podařilo přípravu procesu tak zdržovat, že k němu nikdy nedošlo - Gomulka však seděl v žaláři až do roku 1954, kdy začínala destalinizace, kdy na oplátku byl 1956 zatčen gen. policie Romkowský, Bierut v tomto roce zemřel, a  Jakub Berman, jenž vykonával stranický dozor nad bezpečnostními složkami, přišel o všechny stranické funkce. Romkowský byl obviněn z mučení lidí podle leninského principu „ účel světí prostředky „, , třebaže veškerá obvinění, jak přiznal, byla vymyšlená - dostal 15 let vězení.

Známý spisovatel Kazimierz Moczarski z Armiji Krajowe, vyslýchaný Romkowským a jeho podřízenými v letech 1949-51, popsal 49 mučících metod, které se polští komunisté naučili od bolševické NKVD, mj. přerážení nosu obuškem, mlácení železnou tyčí přes nohy a chodidla ( 10 úderů na každou nohu několikrát denně ), pálení cigaretami rtů, očních víček a prstů, a zejména zákaz spaní, ze kterého měli vězni halucinace a někteří zešíleli – museli v úzké cele celých 7-9 dní stát nehybně vzpřímeně a nesměli zavřít oči, jinak dostali rány do obličeje – běžná praxe komunistických vyšetřovatelů ve všech zemích „ osvobozených „ Rudou armádou, NKVD takto mučila sovětské občany ).

Východoněmecké dělnické povstání

1952 v Magdeburku vypukla první dělnická stávka proti stachanovským pracovním normám. Bezprostředním iniciátorem bylo oznámení vlády, že hodlá zvýšit pracovní normy o 10 % při zachování stejného platu.

Protisovětské východoněmecké dělnické povstání z roku 1953 (Aufstand des 17. Juni) začalo v Berlíně 16.6.53 stávkou stavebních dělníků a skončilo rozsáhlými  protesty proti loutkové komunistické vládě Jednotné socialistické strany Německa (SED). Dělníci vznesli svůj hlavní politický požadavek - sjednocení Německa prostřednictvím demokratických voleb.

Pod sovětskou okupací rozbombardovaná města stále neměla dostatek bytů, situaci zhoršovali uprchlíci z polského ( tj. sovětského ) záboru Německa. Přechod na kremelský model rozvoje těžkého průmyslu ( ocel, chemikálie ) způsobil kolaps jiných odvětví - nebylo jídlo, věci denní potřeby a palivo ( stejně jako v některých oblastech Putinova Ruska v roce 2023 ), do NSR utíkalo přes 200.000 východních Němců ročně.

I východní Němci platili reparace, jejich továrny a průmyslové podniky byly demontovány a odvezeny do „ osvoboditelského „ Sovětského svazu ( ještě v roce 2022-23 ruští vojáci plenili ukrajinský majetek ).

17.6.1953 velitel sovětského sektoru Berlína generál Petr Dibrov /1901-1971/ vyhlásil výjimečný stav, a sovětské tanky obsadily střed Berlína. Druhý den vypukly stávky mimo Berlín a zachvátily celou zemi, stávkovalo půl miliónu dělníků.

Kreml přiznal zastřelení 7 dělníků, ve skutečnosti jich bylo zastřeleno kolem 55-500, včetně lidí zabitých střelbou na ulicích, zatčeno bylo kolem 10.000 osob, dva vůdci povstalců byli odsouzeni k trestu smrti.

Ještě před madˇarským protisovětským povstáním z podzimu 1956 vypukly v 6/1956 protivládní dělnické demonstrace v Poznani, komunistickými represivními složkami brutálně potlačené.

Gomulka poté požadoval odvolání ministra obrany Konstantina Rokossovského /1896 WAW ve šlechtické rodině - 1968 MOW /, jenž ozbrojený zásah proti dělníkům nařídil. Rokossovský z carské armády přešel do bolševické armády, 1937-39 byl Stalinem uvězněn, 1949 se stal se Stalinovým požehnáním polským maršálem a do roku 1956 polským ministrem obrany.

Zatímco armáda Kremlu na jaře 1956 postupovala do polského vnitrozemí k Varšavě  a sovětské námořnictvo se rozmísťovalo kolem polského pobřeží, delegace z Kremlu navštívila Varšavu ( Chruščev, Anastaz Mykojan, Nikolaj Bulganin, Molotov, Lazar Kaganovič, maršál Koněv ) a vyhrožovala ozbrojeným zásahem – Gomulka je uchlácholil, že se nechtějí vymanit ze sovětského područí, jen chtějí realizovat některé vnitrostátní reformy. Současně však Gomulka Kremlu jasně řekl, že při ozbrojeném zásahu Kremlu se bude polská armáda bránit.

Sovětská vojska v Polsku se stáhla do kasáren až v 12/1956 po podpisu sovětsko-polské dohody.

V 60. letech Gomulka Kremlu již ustupoval, podpořil represe vůči římskokatolické církvi a opozičním intelektuálům, podpořil polskou účast v okupaci Československa 21.8.1968 s tím, že za situace, kdy Polsko nemá uzavřenou mírovou smlouvu s Německem je garantem polských hranic pouze Kreml.

Na jaře 1968 za studentských protivládních bouří v době „ pražského jara „  Gomulka v kontextu přerušení diplomatických vztahů Moskvy s Izraelem po Šestidenní válce z roku 1967 sice označil za iniciátory protestů sionisty, ale  protižidovské tažení, které vedlo k emigraci tisíců polských Židů, kteří přišli o komunistické funkce, vedl z vlastního přesvědčení gen. policie Mieczysław Moczar, jenž se po válce prohlásil za šéfa veteránů komunistických „Partyzánů“, jejichž malý význam v odboji přeháněl na úkor Armiji Krajowe, ale současně polský komunistický partyzánský odboj stavěl proti „ židovské moskevské frakci, která proti nacistům nehnula ani prstem a vrátila se do Polska až s RA, aby ve státním aparátu dostala předem domluvené vysoké funkce „ – za tento postoj byl Moczar v 50. letech označen za „ nacionalistického úchylkáře „, a byl zbaven svých policejních funkcí, ale 1964, kdy se Polsko stávalo policejní diktaturou, se stal ministrem vnitra.

V 12/1970 byla proti protestujícím dělníkům v Gdaňsku a dalších pobaltských městech nasazena armáda, která zabila několik desítek z nich, což vedlo ke Gomulkově rezignaci na funkci gen.tajemníka Strany.

Ještě než odstoupil, splnilo se mu přání – v 12/1970 podepsal mírovou smlouvu s NSR o západních hranicích Polska na Odře a Nise, které NSR odmítala uznat.