V 12/1918 Kurt von Schleicher doručil Friedrichovi Ebertovi ultimátum od maršála von Hindenburga, v němž stálo, že budˇ prozatímní vláda rozdrtí spartakovce /bolševiky, nebo tak učiní armáda.
23.12.1918 komando „Rudých“ námořníků vzalo útokem sídlo prozatímní vlády, a vytrhalo telefonní linky spojující Kancléřství s ministerstvem války – až na jednu tajnou, kterou se Ebert dovolal na ministerstvo, a žádal o pomoc.
Shodou okolností telefon vzal von Schleicher, jenž za poskytnutí pomoci vymámil na Ebertovi slib nezávislosti armády …
Poté se stal von Schleicher oblíbencem gen. Hanse von Seeckta /1866-1936/, jenž Schleichera pověřoval delikátními úkoly, mj. zřizováním Freikorpsů.
Aby se Výmarská republika (první národní shromáždění se sešlo ve Výmaru) vymanila z mezinárodní izolace, nejen sociálnědemokratická, ale i aristokratická elita, a přesvědčením stále monarchistická generalita s bolševiky, s vrahy ruské aristokracie a ruských intelektuálů, intenzívně a bizarně spolupracovaly …
Prvním příkladem spolupráce byl brestlitevský mír ( viz můj článek Brestlitevský mír na Militaria.cz), podepsaný v 3/1918 v Brestu Litevském.
Rusko-německé příměří na frontě bylo uzavřeno 15.12.1917, jednání v Brestu začala 22.12.1917.
Němci jednali jménem celého Čtyřspolku, chtěli se zmocnit především celého Pobaltí a Ukrajiny, jejíž obilí potřebovali – zatímco Lenin chtěl mír uzavřít za každou cenu, ultralevičáci ( Džerzinskij, Krestinskij, Urickij, Joffe, Lomov a Bucharin) žádali vést revoluční válku dál do posledního „najedeného“.
Nakonec největší podporu získala taktika německy plynně mluvícího komisaře pro zahraniční politiku Trockého „ ani válka ani mír“ /protahování jednání a vyčkávání bolševické revoluce v Německu, kam Lenin nasadil bolševické agenty z Kominterny …
Zatímco Trockij v rámci své taktiky nic nedělal, a jednání pod všelijakými záminkami jen oddaloval, nacionalistická ukrajinská Rada nelenila, a 9.2.1918 uzavřela se Čtyřspolkem separátní mír, v němž povolila obsazení Ukrajiny německými jednotkami jako ochrany před bolševiky.
Následující den dostal Trockij ultimátum, v němž Němci žádali okamžité přijetí svých podmínek ( postoupit Německu pobaltské státy, PL a FS, Ukrajinu, část Běloruska, zaplatit 6 mld marek reparací, povolit bezcelní vývoz, přijmout nevýhodný celní tarif z roku 1904, a demobilizovat armádu), na což uražený Trockij odpověděl přerušením jednání, a svým ostentativním odjezdem z Brestu.
18.2.1918 začala německá armáda rychle postupovat na východ, aniž by jí v tom bolševické tlupy bránily.
V týž den byli na ÚV bolševické Strany ultralevičáci přehlasováni těmi, kteří požadovali přijetí německých podmínek ( Lenin, Trockij, Sverdlov, Zinověv, Čičerin, Sokolnikov, Smilga, Stalin) …
Za bolševiky brestlitevský mír podepsal Sokolnikov a Čičerin, za státy Čtyřspolku německý ministr zahraničí Kühlmann, gen. Hoffmann, rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin, aj.
Po listopadové revoluci v Německu v roce 1918 pozbyl mír platnosti.
Když v 2/1920 německá vláda obdržela seznam válečných zločinců, kteří měli být postaveni před mezinárodní soud, gen. von Seeckt svolal schůzi německého velení a prohlásil, že jestliže se výmarská vláda spojencům nepostaví, Reichswehr to učiní, i kdyby to znamenalo novou válku …
Pro případ, že by spojenci vtrhli do Německa, se západní armáda Reichswehru měla bránit na nově vybudovaných pozicích za řekami Weser/Vezera a Labe, zatímco východní armáda měla podle instrukcí von Seeckta napadnout PL a kontaktovat RA Trotského, se kterou by se společně postavili armádám Británie a Francie …
Jaká historická ironie – zatímco Británie a ti, co ovládali Hitlera, spatřovali úhlavního nepřítele v bolševickém státu, výmarská aristokratická generalita považovala za úhlavního poválečného nepřítele Německa Polsko/PL ...
Proto von Seeckt, budovatel Reichswehru, za zády výmarské vlády tajně přes svého přítele tureckého vládce Envera Pašu, kterého v 10/1919 vyslal do Moskvy/MOW, vyjednával se šéfem RA Trotským - a třebaže gen. von Seeckt s pomocí polovojenských Freikorps gen. Rüdigera von der Goltz potlačil bolševický puč ve Výmarské republice, Trotský s von Seecktem jednal tajně dál.
Gen. von Seeckt podpořil německé obsazení pobaltských států ( němečtí vojenští instruktoři pomáhali při výcviku jejich armád) , ke kterému vyzýval gen. von Rüdiger, ale kategoricky se postavil proti tomu, aby von Rüdiger táhl dál do bolševické MOW s tím, že bolševici jsou němečtí spojenci.
V 8/20 Enver Paša gen. von Seeckta informoval, že je Trotskij ochoten uvažovat o rozdělení PL, jestliže BER dodá Rudé armádě zbraně …
Bolševickou RA , a bolševický průmysl všeobecně, tak na nohy paradoxně postavily německé zbraně a německé zbrojovky vybudované v Rusku, aneb německý kapitál a německá technologie, stejně tak později zbraně pro RA paradoxně proudily v rámci Ribbentropova-Molotovova paktu ze 8/39, na což si stěžoval jak Göring, tak gen. Keitel .
Gen. von Seeckt, gen. von Blomberg ( v roce 28 po návratu z Ruska byl Blomberg nadšený statusem RA s tím, že jedině diktatura dokáže armádě navrátit její velikost) a pluk./gen. Kurt von Schleicher v roce 21 dojednali s Leonidem Krasinem nejen dodávky zbraní bolševikům, ale i finanční a technologickou pomoc při budování bolševického zbrojního průmyslu, a na oplátku Kreml pomohl Berlínu obejít odzbrojovací doložku Versailleské mírové smlouvy ...
Úzké spojenectví se SU bolševiky prosazoval nejen von Blomberg , ale i jeho přítel gen. Werner von Fritsch /1880-9/39/, jenž nenáviděl PL s tím, že PL jako hrozba pro východopruské země musí být zničeno. Proto již v roce 28 vypracoval tzv. Fall Weiss, plán invaze do PL v roce 39 ( gen. von Fritsch a gen. Gerd von Rundstedt byli jako nadaní důstojníci protežováni gen. von Schleicherem ) ...
Gen. Kurt von Schleicher vytvořil desítky falešných obchodních společností, zejm. zástěrkovou společnost GEFU/Gesellschaft zur Förderung gewerblicher Unternehmungen/ pro podporu průmyslového podnikání, která do bolševického zbrojního průmyslu nalila 75 mil. říšských marek – v Rusku GEFU zakládala zbrojovky nejrůznějšího druhu, které vyráběly letouny, tanky, dělostřeleckou výzbroj a zakázané bojové plyny …
Zbrojní kontrakty GEFU s bolševiky ze 20.let tak Německu zajistily, aby si udrželo zbrojní technologické knowhow ( třebaže Versailleská mírová smlouva mu přikázala, aby technologicky zaostávalo), a položily základy pro otevřené zbrojení ze 30.let …
Velení Reichswehru spolupracovalo s genocidními bolševiky i při výměně vojenských zpravodajských informací/vojenské špionáži, zejména proti PL a pobaltským státům …
Mezi mnohými přidělenci, kteří udržovali kontakty s Reichswehrem, byl mj. Viktor Kopp, jenž měl kancelář v BER, v Tallinnu, v Rize, v Kaunasu, jenž špionážní informace s Reichswehrem „směňoval“ pod rouškou „výměny válečných zajatců“ …
Menší krize ve spolupráci Výmarské republiky s genocidními bolševiky nastala v roce 26, kdy si vládnoucí sociální demokraté uvědomili, že bolševičtí agenti Kominterny běhají po Německu a vraždí přívržence sociálních demokratů …
Rapallskou smlouvu podepsal BER a MOW během jednání janovské konference, třebaže ministr zahraničí Rathenau a prez. Ebert( oba zavražděni) byli proti, protože doufali, že Německo dostane v Janově od spojenců úlevy v reparacích ...
Když se jejich očekávání nesplnilo, naopak hrozilo, že se bolševici připojí k nárokům na válečné reparace podle článku 116 Versailleské smlouvy, Rathenau v sídle SU delegace v Rapallu podepsal s Čičerinem smlouvu, kterou se obě strany vzdaly válečných reparací, dohodly se na okamžitém navázání diplomatických styků, a navzájem si udělily doložku nejvyšších hospodářských výhod …
Německo se navíc zřeklo náhrady za znárodněný majetek.
Na Rapallskou smlouvu z roku 1922 navazovala berlínská německo-sovětská smlouva o neutralitě z roku 26.
Rappallská smlouva vojenskou spolupráci nejen stvrdila, ale navíc Reichswehru za tvrdé valuty poskytla i tři vojenské základny na bolševickém území, na kterých Reichswehr vyvíjel a testoval technologie, které mu Versailleská mírová smlouva zakázala, vyhodnocoval na těchto základnách taktiku pro nové zbraně, které chrlily Kruppovy závody, a prováděl na nich výcvik, mnohdy společně s bolševickou armádou ...
Od roku 25 to byla mj. letecká testovací základna v Lipecku u Voroněže ( Hugo Sperrle, Kurt Student, bylo zde vycvičeno přes 1.000 pilotů Luftwaffe, zatímco v Německu byli cvičeni někteří ruští velitelé, např. Valerian Kujbyšev 1888-1935, prominentní armádní politruk v 1/35 Stalinem zavražděný poté, co Kujbyšev, přítel Jakoba Sverdlova, požádal o přešetření zavraždění Kirova z 12/34, v roce 37 byla popravena i manželka a bratr Kujbyševa ) ...
Strategickou byla tanková základna v Kazani, na které se od roku 29 testovaly i SU tanky T + BT, v letech 32-33 na základně na školícím středisku, které vedl gen. Oswald Lutz, působil i Heinz Guderian .
Počátkem 30.let na tankové základně proběhlo několik společných cvičení, kterých se zúčastnili i Friedrich Paulus, Erich von Manstein, Hermann Hoth, Gotthard Heinrici, Hans Krebs.
Stejně strategická byla základna Tomka pro vývoj a testování chemického válčení, yperit, fosgen …
Hitler společný výcvik ukončil, ale definitivně byly kontakty mezi německými a bolševickými důstojníky, včetně návštěv ve zbrojovkách (bylo ukázáno jen to, co nešlo utajit, nejnovější testy s proudovými motory byly bolševikům zatajeny ) zpřetrhány až v době moskevských procesů 36-39, v nichž Stalin vyvraždil především důstojnické kádry.
Po SU-německém paktu o neútočení ze 8/39 byla hospodářská i vojenská spolupráce obnovena, viz kniha Olaf Groehler Sebevražedné spojenectví/ Selbstmörderische Allianz z roku 92, ve které jsou fotografie ze společné vojenské přehlídky v Brestu-Litevském z 22.9.39 za bujarého hodokvasu důstojníků obou stran ( mj. je na fotografii Heinz Guderian), ke kterému jim vyhrávala Rudá kapela na pozadí hákového kříže v kombinaci srpu s kladivem …
Ještě 28.3.41 navštívila německá delegace SU letecké zbrojovky (!) …
Nejen monarchista gen. von Seeckt patřil k hlavním prosazovatelům spojenectví s bolševiky ( vedle kancléře Wirtha a barona von Maltzaneho), protože v bolševickém Rusku viděl klíč ke zničení versailleského mírového systému …
Dostával se tak do ostrých sporů s bývalým ministrem zahraničí hrabětem Ulrichem von Brockdorff-Rantzau, jenž se stal velvyslancem v MOW, a který rovněž dělal vše možné, aby zničil versailleský mírový systém - ale ve spolupráci s LON , protože von Brockdorff-Rantzau se obával, že úzká spolupráce Berlína/BER s bolševiky vžene LON do náruče Paříže .
V 9/1922 gen. von Seeckt hraběti odpověděl memorandem s nadpisem Německý postoj k ruskému problému, v němž uvedl :
“ Německo, jako každý stát, musí jít dopředu, a být aktivní ve svých hlavních přednostech.
Stát, který založí svoji politickou linii na svých slabostech, stát, který ze strachu před nebezpečími jen přešlapuje na místě, žádnou aktivní politiku neuskutečňuje, a měl by se vrátit do hrobu.
V letech 1814/15 byla PAR v totálním vojenském a politickém marastu, a přesto Talleyrand, místo aby se zahrabal do hrobu, byl nejdynamičtějším činitelem v Evropě.
Také Rusko pro prohrané rusko-japonské válce z roku 1905 bylo na dně, přesto bolševická vláda Rusko vyhrabala z popela.
Turecko, Nemocný muž Evropy, bylo mnohokrát prohlášené za mrtvé, naposledy Sevreskou smlouvou, přesto dnes po vítězství nad Řeckem, sebejistě hledí Londýnu/LON do tváře.
Také Německo Rapallská smlouva s bolševiky vyvedla z izolace, a je jediným dosavadním politickým úspěchem poválečného Německa.
Ekonomická spolupráce s bolševiky nás přivede k politické a vojenské spolupráci s nimi, a oba státy posílí, zatímco politika usmiřování a appeasementu se Západem nás jen zeslabí, a proto je vyloučená.
Navíc Británie pro svůj nevyhnutelný budoucí konflikt s Francií si sama najde cestičku k Německu bez ohledu na to, zda Německo posiluje bolševický stát, který leží na druhém konci světa od ní, či nikoliv.
Zato existence PL státu, který je jako vazalský stát Francie jedním z hlavních opěrných pilířů versailleského mírového systému, je neslučitelná s německými zájmy - PL musí zmizet z mapy Evropy, k čemuž Německu dopomůže slabá polská armáda a bolševici.
Rusko-německé hranice z roku 1914 by měly být naším hlavním cílem, protože Francie přes německé území na pomoc PL nikdy nepřijde, zatímco bolševizace Německa je jen politickým strašákem.
Překážkou jsou hloupí němečtí pacifisté, ale abychom se mohli těšit z míru spravedlivého pro Německo, musíme si jej napřed vybojovat „ ...
Francouzská nekompromisní politika vůči Německu, kdy si placení reparací Paříž/PAR vymáhala i vojenskou okupací Porúří, mohla vyhovovat Británii/UK, ale nikoliv US, jejichž průmyslové kruhy s BER spolupracovaly.
Proto US prosadily Dawesův plán hospodářské stabilizace Německa (poskytnutí půjček na stabilizaci měny, vytvoření nové zcela nezávislé ústřední banky, propojené se zahraničními bankami a se zahraniční kontrolou – do její 14členné správní rady bylo dosazeno 7 cizinců v čele s Američanem, vyřešení otázky reparací zejména zatížením průmyslu pod mezinárodní kontrolou, a naopak daňové nepřetížení německého občana, který neměl nést větší daně než občan ve vítězných zemích ), který ukončil rúrskou krizi z roku 23, a který byl přijat na londýnské konferenci v 8/24.
Dawesův plán odsoudil francouzské obsazení Porúří, oslabená PAR slíbila Porúří vyklidit do jednoho roku, a přislíbila amnestii pro vyhnané a uvězněné Němce.
Dawesův plán významně posílil německou ekonomiku, byla zavedena nová stabilní měna, říšská marka, Říšská banka se stala nezávislou institucí, navíc byl jen prozatimním řešením, po 5 letech, když vypukla světová hospodářská krize, jej nahradil pro Německo ještě výhodnější Youngův plán ( výše reparací byla stanovena 114 mld marek, po 37 let měli Němci platit 1.7-2.4 mld marek) , omezení versailleské mírové smlouvy byla dále uvolněna.
Německo získalo úplnou hospodářskou a finanční samostatnost, kontrolní reparační komise byla zrušena, reparace navíc měly být placeny jen ze zisků železnic a státního rozpočtu …
Hooverovo moratorium z roku 31 a lausannská konference z roku 32 Německo reparačních povinností zbavily úplně …
Locarnskými dohodami z 10/1925 se garantovala nedotknutelnost rýnské německo-francouzsko-belgické hranice/rýnský garanční pakt, jehož ručiteli statu quo byl LON a Itálie, tehdy závislá na LON ( měly dohlédnout na to, že dotyčné státy nepodniknou vojenské akce k jeho změně) …
Francouzský ministr zahraničí Briand, Varšava a Beneš žádali záruky hranic všech sousedů Německa, což LON kategoricky s ohledem na city BER odmítl …
Východní hranice Německa tak mezinárodněprávně zaručeny nebyly, Varšava a Praha měly s BER uzavřít jen tzv. arbitrážní dohody, a bilaterální garanční dohody s Paříží …
Locarnské dohody byly porážkou francouzské diplomacie ( garanční pakt pro německé hranice požadoval již na versailleské mírové konferenci Gustav Stresemann), a podstatně posílily vliv LON, který se stal arbitrem francouzsko-německých vztahů …
Francouzský ministr zahraničí Briand chtěl francouzské pozice proti LON vyrovnat bilaterálním paktem s Washingtonem, ale US ministr zahraničí Kellog trval na tom, aby Briandem navržená dohoda o zákazu války jako prostředku národní politiky byla mnohostranná, proto Briand svolal v 8/28 do PAR mezinárodní konferenci, která byla vyvrcholením éry pacifismu ze 20.let (dohodu podepsalo 15 států, včetně všech třech států budoucí Osy, Německo, Itálie, Japonsko, bolševické Rusko nebylo přizváno, ale samo se k němu připojilo v 9/28 a jako první jej ratifikovalo, navíc okázale vyzvalo všechny své sousedy, aby se připojili ke zvláštnímu protokolu o jeho okamžitém uvedení v platnost, tzv. Litvinovův /Moskevský protokol z 2/29, naivně jej podepsali všichni sousedi Ruska, které Rusko o 10 let později všechny spolklo) …
Locarnské dohody, které stanovily i podmínky pro vstup BER do Společnosti národů, byly výsledkem snahy britské Baldwinovy vlády zastavit německou spolupráci s bolševickým Ruskem ( o které tehdy britský tisk běžně psal) , a vytvořit protibolševický blok s Německem, bez ohledu na protesty PAR a jejích spojenců Beneše a Varšavy …
MOW proti locarnským dohodám, které ji měly dostat do izolace protestovala ( požadovala „Východní Locarno“ , kterým by byla začleněna do systému evropské kolektivní bezpečnosti), ale nebylo jí to nic platné.
Ani LON si však locarnskými dohodami nepomohl ( jejich platnost skončila 7.3.36, kdy Hitler oznámil, že se jimi necítí vázán, a obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, čímž versailleskou mírovou smlouvu přeměnil v cár papíru ), protože se mu nepodařilo přimět Výmarskou republiku k protisovětskému zaměření : německé politické, vojenské a hospodářské aristokratické kruhy v BER prosadily, aby paralelně se západoevropským urovnáním byla realizována i Rapallská smlouva spolupráce s Ruskem, která Německu zajistila výhodný trh pro německé zboží …
Proto jako protiváhu Locarnským dohodám, BER v 4/26 podepsal s bolševiky „zajištˇovací „ smlouvu …
Rozhodujícím pro přežití Výmarské republiky byl navzdory odporu Francie Dawesův plán z 7/1924, který Německu poskytl finance pro ozdravění ekonomiky (200 mil. dolarů/800 mil. zlatých marek na stabilizaci měny), podpořil stavební a průmyslový boom, koncentraci kapitálu ( IG Farben, Vereinigte Stahlewerke aj.) …
Nový reparační plán, který politicky oslabil PAR, byl přijat na londýnské konferenci - odsoudil francouzské vymáhání reparací vojenskou silou, kdy PAR obsadila průmyslové Porúří, vyhnala/uvěznila francouzské Němce, a připravila je o nemovitý majetek, zejména v Champagne ( viz můj článek na Militaria Zapomenuté oběti a armády) .
PAR přislíbila, že se z Porúří do jednoho roka stáhne, což i učinila, stažení završila v 1/1926, kdy francouzská vojska odešla z oblasti Kolína nad Rýnem …
V rámci Dawesova plánu byla zavedena nová stabilní měna/říšská marka a Říšská banka se stala nezávislou finanční institucí s právem emise bankovek na 50 let, v její 14členné správní radě bylo 7 cizinců s hlavním US „dozorem“ …
Plán byl vyhlášen jen jako provizorní řešení, po 5 letech jej nahradil pro BER ještě výhodnější Youngův plán, schválený v roce 29 v Haagu ( Briand/PAR, Snowden/UK, Stresemann/N ), kdy bylo rozhodnuto, že odchod všech spojeneckých vojsk z Německa se uskuteční do 6/1930, výše reparací byla stanovena na 114 mld marek, po 37 let měli Němci platit 1.7-2.4 mld ročně, US Youngův plán proti ustanovením Versailleské smlouvy a proti Dawesově plánu udělil Německu úplnou hospodářskou a finanční samostatnost ( kontrolní činnost reparační komise byla na nátlak Washingtonu zrušena) , třebaže již bylo očividné, že BER spěje k diktatuře …
Youngův plán byl de facto zrušen Hooverovým moratoriem z roku 31 ( US prez. Herbert Hoover), kdy další placení reparací hrozilo úplným zhroucením německé ekonomiky, a tím i ohrožením finanční stability celého Západu.
Vláda Lavala musela pod anglosaským tlakem s jednoročním moratoriem na placení reparací souhlasit, o zrušení Youngova plánu i de iure poté rozhodla navzdory protestům Paříže lausannská konference v 6/32 , a udělila tak k moci se deroucímu Hitlerovi nádherný dárek – po zaplacení tří mld říšských marek zbavila BER placení reparací jednou pro vždy ( i toto urovnání však Hitler v 1/33 odmítl, a nejen Hitler - s Youngovým plánem nesouhlasil mj. ani uznávaný finanční expert Hjalmar Schacht ).
