Unii a projektu euroústavy uškodila aféra Eurostat/Evropský statistický úřad, nařčení ze zpronevěry a osobního obohacení tří komisařů ( německé ekoložky Michaely Schreyerové, pověřené rozpočtovými záležitostmi a protikorupčním bojem, Španěla Pedra Solbese, a židle se třásla i s personálním ředitelem UK labouristou Neil Kinnockem) v době, kdy byl předsedou Komise Romano Prodi, bývalý předseda italské Státní rady ( Komise se tak nepoučila z aféry Edith Cresson, která v roce 99 na žádost europarlamentu vedla k demisi celé Komise Jacques Santera, protože Santer nedokázal přimět Edith Cressonovou, aby odešla, navzdory osobní vině, která jí byla prokázána …
Aféra Eurostat způsobila jednu z největších krizí mezi Komisí a europarlamentem, který Komisi kontroluje rozpočet přes Parlamentní kontrolní komisi/COCOBU, která byla ovlivněna hlavní europarlamentní stranou – Evropskou lidovou stranou (PPE), sdružující pravicové strany.
Všichni tři obvinění komisaři byli z levice – nejvíce „ řádila „ německá pravice, která kancléři Schroederovi nikdy neodpustila, že do Komise jmenoval levicovou soukmenovkyni Schreyerovou ze strany Zelených na úkor koalice CDU/CSU .
COCOBU, která veřejnou kritikou Komisi strhala, sehrála úlohu trojského koně euroskeptiků, protože je sebevraždou útočit na orgán, který jako jediný má v rukou zákonodárnou iniciativu ( europarlament se stal „ lidovým“ spoluzákonodárcem až od amsterodamské smlouvy z roku 99) ...
Smlouva z Nice z 12/00 proces přenášení spolurozhodování na europarlament zastavila, což Romano Prodi Chirakovi vytknul jako skandální rozhodnutí.
Prodi vyžadoval uzavření takové smlouvy, která by skoncovala s tajným mezivládním diplomatickým vyjednáváním za zády europarlamentu .
Líbánky mezi Komisí a europarlamentem nastaly během vypracovávání projektu euroústavy pod vedením d´Estainga – poté co d´Estaing svůj návrh zveřejnil, těžce zklamaný Prodi jej obvinil z překročení dohodnutého rámce, jak měla euroústava vypadat, avšak europarlament kupodivu text návrhu přijal beze změn ...
Skandál Eurostat vypukl v 5/03, kdy Prodi odvolal z funkce ředitele Eurostatu Yves Franchet, jenž v Bruselu sloužil jako vysoký funkcionář 15 let.
Prodi Francheta označil za autora dvojího účetnictví se subdodavateli úřadu, které neprocházelo finančním auditem, zatímco Franchet napadl Prodiho, že jej zprostil funkce, jen aby se zalíbil europarlamentu, aniž by počkal na závěr šetření kontrolní komise OLAF/Úřad pro protikorupční boj ...
Franchet také obvinil Komisi, že upozornění Eurostatu ignoruje, a jeho audity se nezabývá.
Komisař si může s výdaji dělat co chce, pokud u položky napíše „ bod A „ , což znamená : „ Nemusí se projednávat v Komisi „ ...
Dalším sporným aspektem, který vyvolává kritiku, je apolitičnost Komise : zatímco poslanci europarlamentu mohou být v politice hyperaktivní, Komise stojí mimo stranickou a národní příslušnost.
V 2/05 způsobil skandál předseda Komise EU José Manuel Barroso, když se v jednom TV šotu zapojil do volební kampaně své sociálně-demokratické strany ve své portugalské vlasti - předseda evropské parlamentní frakce sociální demokracie Němec Martin Schulz jej hnal před přestupkovou komisi europarlamentu, protože to byl podle Schulze akt neslučitelný s jeho apolitickou funkcí předsedy Komise.
Barroso tak demonstroval, že není komisařem „ všech „ , ale že patří do tábora pravice či pravicového středu, kam patří i portugalská sociální demokracie navzdory svému jménu ( ale ani Romano Prodi nikdy neopustil italskou politickou scénu ) ...
Otázkou tudíž je, zda Komise svoji apolitičností není dysfunkční.
Polemiky v ní probíhající by byly přehlednější a čitelnější, kdyby se o osobních politických postojích komisařů veřejně vědělo, a kdyby jejich debaty byly veřejné – to by byla demokracie.
Jacques Delors navrhoval, aby velké politické strany, které předkládají kandidáty do eurovoleb, rovnou navrhly i kandidáta na funkci předsedy komise, čímž by občané volily nejen své zástupce v europarlamentu, ale i šéfa eurovlády.
S tímto návrhem Jacques Delors neuspěl – vysmáli se mu.
Stejně každý komisař bojuje za jinou Evropu – polská komisařka za polskou (delokalizace), německý za německou průmyslovou politiku .
Ve Francii evropským komisařům tradičně věří více než prefektům – možná, že je ovlivnil Jean Jacques Rousseau, jenž ve své Společenské smlouvě napsal : “ Zástupci lidu nejsou ani nemohou být představiteli lidu, maximálně jsou jeho komisaři.“
Těm, co vyzývali k odmítnutí návrhu ústavy v referendu, nešlo ani tak o obsah euroústavy, jako o EU samotnou, a proces jejího budování, který je proti jejich nacionálnímu či sociálnímu přesvědčení.
Podle nich je EU od samého počátku jen podnikem usilujícím o ekonomický zisk, i za cenu smazání národních identit, a jejich nahrazení technokratickou bezduchou vládou bez národních kořenů.
Podle eurofobů je evropská idea v krizi : tuto krizi nevidí jen zaslepení socialisté, sociáldemokraté a liberálové, kteří s primárním nadšením budují EU za jakoukoliv cenu, a vymetávají tak cestičku nadnárodnímu liberalismu.
Vzájemné spojenectví mezi liberály a „ pokrokovou “ levicí je již patentované, a ostentativně se projevilo podporou textu euroústavy, která nepředkládala civilizovaný projekt – jen triviální omáčku, která měla zamaskovat, že všechno, co předkládá, slouží liberalizovanému trhu a křehkému spojenectví velkých ,středních a malých národů, kdy každý z nich je posedlý svými úzkoprsými zájmy, nikoliv budováním EU.
Rozpolcená předreferendová Francie
Ve Francii tábor NE neustále rostl i z důvodu kalendářního – načasování referenda z něho učinilo první etapu na cestě k prezidentským volbám v roce 07 .
Hypotéza třetí kandidatury Chiraka byla jednou z úvah při zvažování jak hlasovat.
Úspěch v referendu by Chirakovu kandidaturu usnadnil, v případě neúspěchu by musel obětovat neoblíbeného, ale „ svého“ premiéra Raffarina za populárního Villepina či Sarkozyho, čímž by nastala postchirakovská éra .
Chirak si to moc dobře uvědomoval, proto se ze všech sil snažil u lidu orodovat za euroústavu – tím, že provolával, že referendum není plebiscit k prezidentským volbám 07, své případné kandidatuře jen posloužil.
Španělé ukázněně v únorovém referendu 05 hlasovali proevropsky – aby si Chirak získal i levicové voliče, zorganizoval 14 dní před referendem ve Španělsku sobě a německému sociáldemokratovi Schroederovi výlet do Barcelony, aby se ukázal mezi dvěma šéfy socialistických vlád Gerharda Schroedera a Josého Zapatera ( Schroeder se z výletu nakonec vymluvil „kvůli zdravotním potížím“ ).
Stejně tak, když pateticky požadoval na svých EU partnerech, aby Bolkesteinovu směrnici na čas odložili k ledu, Chirak vystupoval jako eukumenický prezident, který mluví jménem pravice i levice.
Chirak levicové voliče úpěnlivě potřeboval, stejně jako je potřeboval proti Le Penovi v roce 02 .
Také Francois Hollande byl svými vnitrostranickými odpůrci napaden, že referenda zneužívá k vlastnímu prospěchu – referendum, které by euroústavu odhlasovalo, by mu poskytlo příležitost vstoupit do kategorie prezidentských kandidátů na úkor služebně starších, zejména Laurenta Fabia, jenž byl v Socialistické straně „ na řadě „ ...
Laurent Fabius a jeho přátelé proto využívali menšinových frakcí v Socialistické straně ( tábor NE Henriho Emmanuelli a Jean-Luc Mélenchona), aby Hollandemu znepříjemnili život, aby nebyl jmenován prezidentským kandidátem za Socialistickou stranu.
Ale i ze socialistických stoupenců ANO se rýsoval jako rozhodnější a bojovnější prezidentský kandidát Dominique Strauss-Kahn .
V narážce na prosincové (04) interní hlasování o euroústavě v Socialistické straně, které zorganizoval Hollande, média připomenula hlasování z 10.7.1940 ve Velkém kasinu ve Vichy o návrhu ústavní reformy, která měla dát plnou moc maršálu Pétainovi, a zlikvidovat republiku.
Z 80 poslanců a senátorů pouze dva z pravice našli odvahu hlasovat proti – senátor Pierre de Chambrun a poslanec Léonel de Moustier – oba byli vzápětí zatčeni Gestapem, a posláni do koncentráku, kde zahynuli – posmrtně je de Gaulle vyznamenal .
Francois Hollande, předseda Socialistické strany, velký spojenec Chiraka v boji za ANO euroústavě, svými projevy mystifikoval zastánce NE.
„Demokracie není rizikem, ale šancí – proto měsíc před hlasováním nelituji, že jsem polemizoval s odpůrci euroústavy ve vlastní straně, ani že jsem podpořil ratifikaci formou referenda, třebaže jeho výsledek může být nejistý, protože důvěřuji v inteligenci a prozíravost francouzského národa ...
Nebyli jsme přece proevropští za Mitterranda, abychom nebyli proevropští za Chiraka - nemůžeme hodit za hlavu všechny smlouvy, na kterých jsme se celá desetiletí intenzívně podíleli ...
ANO euroústavě, kterou považuji za pokrok, znamená, že po její ratifikaci tu konečně bude nejen Evropa ekonomická, ale i politická a sociální.
Budoucnost ANO je jasnější než budoucnost NE - čí vítězství NE bude – suverenismu, liberalismu či komunismu ?
Protagonisté NE nechtějí ani euroústavu, ani federální politicky integrovanou Evropu, stačí jim jen smlouva z Nice.
Někteří chytráci, prohlašoval Hollande, by prý své NE stáhli, kdyby se návrh euroústavy znovu vyjednal - tj. kdyby se z něho vypustila část III, která přejímá předchozí smlouvy – ale tím by se na euroústavě nic nezměnilo, změnil by se jen obal, ve kterém je podávána, produkt by byl stejný, jen horší kvality.
Zřeknout se části III by znamenalo vypustit 35 ustanovení, které současné smlouvy citelně vylepšují. Mezi nimi jsou tři ustanovení, které levice považuje za velice pozitivní :
a) všeobecná sociální klauzule ( část III-čl.117 )
b) právní základ pro zákon o veřejných službách ( část III –čl.122 )
c) koordinace ekonomických strategií pro eurozónu ( část III –čl.194 )
„Znamená to“, provolával Hollande, „ že chytráci měli euroústavu barevnou, a po znovuvyjednání ji budou mít černobílou , skvělá změna ...
Scénář politické fikce s plánem B na znovuvyjednání je tak ve stylu království, ve kterém vládne král Ubu. Kdo by řídil opětovné jednání? Že by Barrosova Komise ? Tolik spílaní experti z Bruselu v rolích Spasitelů ? „ smál se Hollande.
Nebude-li euroústava, budou se muset dohodnout pravidla pro fungování EU na mezivládní úrovni, tj. půjde o hazardní piknik ve volném stylu, kde se každému dá kousek pečené uzenky za to, že učiní kompromis.
A jak se tato pravidla budou ratifikovat?
Všeobecným hlasovacím právem národů, parlamentní cestou, anebo zájmovým kroužkem hlav států ?
Než by se něco dalšího vyjednalo, fungovala by EU podle současných smluv, tj. na tržním základě bez sociálního modelu, a stoupenci NE vám zcela jistě nezaručí, že záruky, které jsou dnes na stole, na něm budou i při dalším návrhu „, varoval Hollande.
Euroústava, stejně jako 1992 referendum o maastrichtské smlouvě, vnesla zmatek do všech politických stran :
Přesněji zmatek zasévali ti politici, kteří nesnášeli Chiraka, a proto pomstychtivě spojili debatu o euroústavě s otázkou vstupu TR do EU : každá strana měla protagonisty ANO euroústavě –ANO Turecku ( Chirak UMP, Holland Socialistická strana, Voynetová Zelení), ANO euroústavě-NE Turecku (Sarkozy UMP, Badinter Socialistická strana, Bayrou UDF), NE euroústavě, ANO Turecku ( Buffetová z KS, Laguillerová z LO, Krivine z LCR), NE euroústavě,NE Turecku ( Fabius Socialistická strana, De Villiers MPF, Le Pen z Národní fronty ) – jasná referendová kampaň se tedy vést nedala, spíše šlo o scénář „Maastricht naruby“ .
Chirakův věrný premiér Raffarin v 1/05 prohlásil, že „ nechce do Elysejského paláce, ale do Bruselu“ - chtěl kandidovat za předsedu Komise EU, což chtěl učinit již v 6/04, ale Chirak mu to vymluvil.
Na otázku, co si myslí o prezidentské kandidatuře Nikolase Sarkozyho, Raffarin odpověděl, že „ ambiciózní je na to dost, ale v této funkci je také třeba milovat Francii a Francouze „ (Sarkozy odešel v roce 04 z vlády, a zahájil tak zákopovou válku mezi Elysejským palácem a Rue La Boétie, kde sídlí Chirakova strana UMP, jejímž předsedou Sarkozy byl ( někteří členové UMP nedokázali spolknout autoritativní nařízení Chiraka z 5/04, že strana jako celek musí podpořit vládu Raffarina ) ...
Sarkozy, již ne ministr, a ještě ne oficiální prezidentský kandidát, v kampani za euroústavu prováděl ekvilibristické kejkle, nicméně podřídil se, když mu Chirak výslovně zakázal, aby nechal UMP hlasovat o vstupu TR do EU.
Sarkozy váhal mezi právem na vlastní názor, a solidaritou se svojí/Chirakovou stranou, která byla ve své většině loajální Chirakovi, jenž ji založil : když se jej novináři zeptali na tureckou otázku, odpověděl : „ Chirak si z této otázky dělá prestižní záležitost, ale vyplatí se to vůbec ? Mé ANO ústavě znamená NE pro Turecko “ , aby o pár hodin později mezi studenty prohlásil „ že naprosto rozumí důvodům prezidenta pro vstup Ankary do EU „ ...
Sarkozy tak kampaň za euroústavu vedl jako žoldák, jenž se denodenně přizpůsobuje situaci ...
Jak si Sarkozy přihříval svoji volební polívčičku ukázala jeho kampaň vedená mezi obtížným posluchačstvem – rybáři, kteří denně zápasí s nepříznivými kvótami stanovenými Bruselem.
Sarkozy k rybářům prohlásil :“ Evropskou otázku nemůžete redukovat na rybolovné kvóty – EU znamená více výhod než nevýhod, říci NE je výrazem postoje, který nic nevyřeší, a já nemám zájem, aby Chirak v referendu prohrál - z katastrof nelze nic pozitivního vybudovat, hlavně by prohrála strana, za kterou chci kandidovat „ ...
Zato ministr vnitra Villepin v TV prohlásil, že „ se Chirakem souhlasí již přes 25 let, a nebude to měnit, nicméně by se rád stal po Raffarinovi premiérem jako dovršení své kariéry „ve službách státu „ , nebo možná i prezidentským kandidátem „ ...
Villepin prohlásil, že si Sarkozy musí vybrat mezi komunitarismem ( pozitivní diskriminace) a republikou ( rovné šance pro všechny ), kdy se republikánská Francie nesmí stát anglosaským modelem ...
Francois Bayrou, předseda centristické UDF, Chiraka a Raffarina ostře napadal, a stěžoval tak práci jedinému ministrovu UDF ve vládě.
UDF, stejně jako Socialistická strana, nebyla v euroústavě jednotná, jako celek byla pro ANO, ale existoval v ní i proud NE, který se obával vstupu Turecka/TR do EU - byl to právě Bayrou, který problém vstupu TR do EU vnesl do debaty o euroústavě ...
Bayrou tvrdil, že euroústava posvěcuje evropské vazalství vůči US ( jiní tvrdili, že posvěcuje novou Svatou říši římskou německou ).
Z jiného důvodu vyhlásili NE komunisté :“ Nepřipojíme se k evropskému modelu Chiraka, Schroedera, Blaira, Berlusconiho a Zapatera , který 78x zmiňuje slovo „ trh“ , ale jenom 3x slovo „ sociální „, a jenom 1x slovo „ plná zaměstnanost „ ! „ ...
Otázka přijetí TR do EU debatu o euroústavě, jak se Chirak obával, vážně ohrozila v celém politickém spektru. Bouři vyvolal i samotný Chirak, protože v polemice o nutné změně francouzské ústavy, ke které by muselo před ratifikací euroústavy dojít, nechal k návrhu ústavního dovětku připojit ustanovení, podle kterého Francouzi budou v referendu schvalovat vstup každého nového státu do EU.
Proti tomuto dovětku protestovaly UDF, KS a Socialistická strana, které jej považovaly za oportunistický postoj, který ve francouzské ústavě nemá co dělat.
Předseda zahraniční komise Národního shromáždění Eduard Balladur (s podporou Bayrou) prosazovali dodatek, aby všechny evropské zákony, návrhy a dokumenty automaticky prověřoval odsouhlasením parlament, což „Bourbonský“ palác považoval za urážku Jeho Veličenstva prezidenta Chiraka, protože Francie je po US druhou nejsilnější prezidentskou republikou na světě, ve které vyjednávání a schvalování mezinárodních smluv je prerogativou prezidenta .
Proto předseda právního výboru Národního shromáždění Pascal Clément důrazně vyzval bývalého premiéra Balladura k umravnění a ke stažení jeho návrhu - „ Chtěl bych varovat všechny, kteří pod záminkou rozšíření pravomocí francouzského parlamentu usilují o podkopání ústavních vyvážeností 5. Republiky „, na což Balladur odpověděl, že „ čím více státní suverenity a státních kompetencí převádíme na evropské instituce, tím více se evropské záležitosti stávají interní záležitostí “ ...
Ke stažení tohoto návrhu vyzval Balladura i ministr spravedlnosti Perben, jenž jej nazval „ právním omylem „ - „ toto komentování evropských dokumentů parlamentními rezolucemi by působilo rozpaky především francouzské vládě „ ...
Balladur svůj dodatek nakonec stáhl, ale potížista Francois Bayrou prohlásil, že jeho strana jej k hlasování předloží, a obrátil se nahněvaně k Balladurovi, proč jej stáhl „výměnou za nic“ .
Perben Balladurovi oznámil, že Raffarin mu vzkazuje, že „ bude pravidlem postupovat evropské dokumenty parlamentu, a nepostupovat je, bude jen vyjímkou „, načež se Bayrou pobaveně optal, zda dokument EU o zahájení jednání s Tureckem o přistoupení bude pravidlem či výjimkou, na což Perben neměl odpovědˇ, jen konstatoval ,že „ v tomto případě rozhodnutí bude politické “ , na což Bayrou odvětil, že „ pak jde o frašku“ .
Socialistická strana nejprve hlasovala v zahraničním výboru pro návrh Balladura, ale v právním výboru proti ( v právním výboru jej socialisté zničehonic nazvali „ zpátečnickým „ , protože Hollande se mezitím sešel se Chirakem, a dohodl výměnou za „ Ne Balladurovi “ souhlas prezidenta s ústavním dodatkem navrženým socialisty o rozšíření pole působnosti NS, které mělo schvalovat všechny evropské zákony legislativní povahy) ...
Jacques Chirak, aby euroústavu zachránil, ještě prohloubil svoji taktiku „ nadbíhání senátorům“ , které potřeboval pro schválení ústavního dovětku a pro ANO v referendu.
Chirak chtěl tuto svoji taktiku rozšířit, aby sami senátoři tuto terapii (spočívající v tom, že pro senátory pořádal pravidelné obědy v hotelu Lassay) prováděli vůči skeptickým poslancům sněmovny, ale jeho věrný voják Jean-Louis Debré jej od tohoto nápadu odradil.
Chirak a Matignon řešili i otázku, jak vést kampaň, aby to nevypadalo, že zastánci NE jsou diskriminováni, kteří již vyhlásili, že se cítí diskriminováni : europoslanec Philippe de Villiers, předseda MPF, prohlásil, že kampanˇse vede ve stylu, kdy zastánci „ANO“ mají dvě hodiny vysílacího času v TV, a zastánci NE pět minut .
Villiers prohlásil, že jestliže nedostanou větší prostor v TV vysílání, budou jeho stoupenci obléhat Matignon, a napadl ministra zahraničí za to, že oficiální kampaň ANO bude stát 11 miliónů euro.
Villiers dále kritizoval to, že France 2 se stala oficiálním kanálem ANO, třebaže Nejvyšší Audiovizuální rada v roce 92 odmítla povolit televizní kampaň na podporu maastrichtské smlouvy jedné reklamní agentuře s odvoláním na zákon z roku 90.
Největší přispěvovatelé do společného rozpočtu (F,Německo) samozřejmě nechtějí, aby se jim příspěvky zvýšily, třebaže větší rozpočet EU by byl v souvislosti s rozšířením EU logický.
Proto Francie a Německo požadovaly, aby rozpočet EU, který činí kolem 1.7% HNP byl snížen na 1% ( nemají-li nově přijaté země odpovědný proevropský postoj, postaví-li se v krizích za Washington proti Bruselu, nemohou nic od Bruselu očekávat – ale snížení by především postihlo dotace pro Španělsko, proto Madrid snížení rozpočtu EU nekompromisně odmítl ) ...
US deficit dosáhl v roce 04 422 mld dolarů, zatímco EU prohlásila za skandál, když se maastrichtská kritéria překročila o 1 či 2 %.
Dolar nerespektuje žádná pravidla mezinárodní hry, stoupá, klesá, znovu se vrací na úroveň, kde by jej nikdo nečekal, vždy v souladu se zájmy Velkého zámořského bratra.
Finanční elity chtěly mít z vnitřního evropského trhu prostor pro svobodný oběh zboží, služeb, osob a kapitálu, chtěly, aby evropský trh představoval vyváženého konkurenta pro světové nadnárodní společnosti, většinou US původu, což se jim podařilo - z EU se stala Burza, která spoří pro US penzijní fondy ...
Mitterrand v roce 83 prohlásil, že „ liberální období bude jen kratičkou vsuvkou“ – která dnes již trvá 30 let .
EU až opožděně objevila i jiné než ekonomické hodnoty : „společenství hodnot“ se v Deklaraci Otce zakladatele pragmatika Roberta Schumana, která budování Evropy v roce 50 odstartovala, neobjevuje. Nefiguruje ani v Římské smlouvě, která v roce 57 Společenství založila.
Toto slůvko nikdy nevyslovil ani Jean Monnet, inspirátor sjednocené Evropy.
Maastrichtská smlouva z roku 92 „ společné hodnoty „ již objevila, o „ společných hodnotách“ mluví Hlava V pojednávající o zahraniční politice a společné bezpečnosti : jejich hlavním cílem je „ střežit společné hodnoty, základní zájmy, a nezávislost EU „ .
Teprve maastrichtská smlouva deklarovala, že se EU řídí principy právního státu , demokracií a lidskými právy .
K vyhlášení těchto práv se nebylo možné dostat zkratkou kvůli dlouhou dobu záměrně okultizované vzpomínce na vyhlazování Židů za 2.sv.v. , nebotˇ právě „ ušlechtilá „ evropská civilizace vyživovala, a poskytla místo pro nejhrozivější úpadek lidství v dějinách člověka – nacismus a genocidu evropských Židů.
Není náhoda, že Charta základních práv byla přijata v plném běhu aféry „ Haider „ : v roce 00 se EU rozhodla bojkotovat Rakousko za to, že ignorovalo „ evropské hodnoty „ , a umožnilo, aby do vlády nastoupila pravicově extrémistická FPO Jorga Haidera, jenž podal záměrně dvojznačný formální návrh, který se minimálně nechal vykládat jako „rehabilitace“ nacionálního socialismu.
A právě Chartou základních práv EU poprvé v historii dala jasně najevo zásadní neslučitelnost „ hodnot „ EU a jakékoli formy shovívavosti vůči nacionálnímu socialismu .
Text euroústavy definoval ve svém druhém odstavci hodnoty EU, z nichž první je úcta k lidské důstojnosti - Bruselu trvalo 50 let, než našel „ morální hodnoty „ ...
EU proti zóně euro ( třebaže „ nastolení eura je jedním ze základů architektury budování Evropy“, jak Brusel mnohokrát prohlásil)
Jednohlasnost byla gordickým uzlem euroústavy – byla by však brzdou politické integrace, a zejména by byla velkou překážkou pro zónu euro, kterou návrh euroústavy oslaboval ( příkladem limitů euroústavy byl rovněž problém neformální Euroskupiny ( 12 států EU), která byla vytvořena 1997 Radou EU) .
Euroústava nevybavila zónu euro potřebnými pákami, aby mohla uskutečňovat monetární a rozpočtovou politiku demokraticky vyjádřeného všeobecného zájmu. Evropská centrální banka svá rozhodnutí přijímá nezávisle jako absolutistický feudál.
Německo a Francie odmítly posílit ve sféře řízení eurozóny pravomoce Komise s tím, že se tato pomalu přeměňuje v malou OECD.
Národní rozpočtové politiky zůstaly podrobeny multilaterálním kontrolním mechanismům, z nichž nejviditelnějším byl Pakt stability a růstu, další horká brambora vedle eurozóny.
Pakt stability byl pověřen vyřešit/ modifikovat komisař pro ekonomiku a měnu Španěl Joaquin Almunia, který komisařství dostal jen na podmínku s tím, že bude-li euroústava přijata, postoupí své místo svému krajanu Javierovi Solana, jenž by se v případě přijetí euroústavy stal evropským ministrem zahraničí a místopředsedou Komise – Komise se tak psychicky připravovala na to, že by musela podporovat politiku, kterou by s hlavními městy členských států Solana vedl, a zakopávala se v pozicích, aby nemusela státům znovu předat některé své pravomoci.
Čtyři domény jednohlasnosti euroústavy tvořily trámoví EU – tím, že je euroústava podrobila jednohlasnosti, zacementovala jen mezivládní logiku, a nemířila ke skutečné ekonomické a sociální integraci ...
Kořeny ANO /NE
Otevřený dopis ANO euroústavě napsali počátkem května 05 někteří němečtí intelektuálové, např. nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass .
Stoupenci NE obviňili euroústavu, že je neoliberální, a na podporu tohoto tvrzení uváděli hlavně ustanovení části III euroústavy.
Stoupenci ANO odpovídali, že část III jen přejímá předchozí smlouvy, ty, co přežijí v případě nepřijetí euroústavy - Daniel-Cohn Benedit shrnul : „“ Kdo řekne NE euroústavě, řekne ANO smlouvě z Nice, která je skutečným garantem liberální zóny svobodné výměny „ ...
Byla Evropa, která se budovala včera, skutečně tak strašlivá, že ji odmítli i stoupenci ANO? Proč se nikdo neodvážil přihlásit se k části III, k dědictví budování Evropy, která se zapsala do smlouvy římské, a z ní přešla do smlouvy amsterodamské ?
Do doby, kdy byl svět rozdělen na dva bloky, odkazy na tržní ekonomiku fungovaly jako pozitivní značkovače budování Evropy. Evropa se definovala tím, čím nechtěla být .
S pádem berlínské zdi jednak zmizelo SU nebezpečí, a jednak došlo k rozšíření EU, se kterým byl do EU navát strach z globalizace, strach ze světa bez hranic .
Nezávisle na strachu z interních evropských delokalizací, rozšíření dalo EU úplně jiný smysl pro dynamiku společného trhu.
Návrh Bolkesteinovy směrnice dokonale ilustruje, jak opatření, které by v EU 15 bylo zcela přirozené, bylo v EU 25 nepřijatelné.
S rozšířením dostala EU nový image – z původní idylické ochranářské EU, která byla jedním z důvodů pro odhlasování eura, se image EU změnil na Evropu „Ustrašenou“ , která se do svého ovčína bojí vpustit vlka .
Bylo-li rozšíření hazardní strategií, mělo být provázeno průvodnými opatřeními - Komise EU však velmi opožděně navrhla vytvořit průvodný fond restrukturalizace podle modelu vytvořeného v US po uzavření dohody o svobodné výměně zboží s Mexikem ...
US model má dvě zásluhy – odškodnil ty, kteří se zónou svobodné výměny zboží cítili poškozeni, a oddémonizoval svobodný trh tím, že tento fenomén podchytil, a uvedl do správných proporcí.
Navzdory slavné průpovídce Lionela Jospina „ ANO tržní ekonomice, NE tržní společnosti „ , Francouzi se nedomnívají, že by trh představoval jeden z aspektů lidské svobody.
Evropa má tři koncepce svobody : a) anglickou (John Locke 1632-1704) - „ svobodný je ten, kdo se vymanil z otroctví či z poddanství – člověk nepatří nikomu jen sobě samému, v centru této svobody je trh „ ( odtud oddanost Britů trhu )
b) francouzskou - „ člověk je svobodný, není-li nikomu podřízen, a řídí-li se logikou cti „, dělník je tak postaven na roveň zaměstnavateli vahou své třídní důstojnosti ( občanská rovnostářská společnost )
c) německou – „ svobodný je ten, kdo se dokáže zapojit do společnosti, a který se dokáže ozvat „ ( Němci za rozšíření EU nejvíce agitovali )
Tyto tři koncepce se doplňují, a splývají ve francouzské trikolorní heslo z roku 1789 „ liberté, égalité et fraternité „ : svoboda (anglická koncepce) , rovnost ( francouzská koncepce) a bratrství ( německá koncepce) .
Proto Britové považují Komisi EU za byrokratickou, a Francouzi za liberální.
Komise jedná hybridně, a vypůjčuje si z obou modelů – např. ve sféře hospodářské konkurence již dopředu preventivně zakazuje vytváření monopolů ( včetně se státní spoluúčastí), zatímco v US se protikonkurenční praktiky trestají až posteriori po jejich prokázání .
KOMISE EU a José Barroso
Barroso, odpůrce hlubší integrace, prohlásil, že se budou „jen“ hlouběji aplikovat již existující normy, a že nastala doba vážného boje proti byrokracii.
Barroso také oznámil, že hlubokými změnami projdou nejspornější iniciativy Prodiho komise, které se týkaly liberalizace služeb a registrace chemických látek.
Barrosova Komise se rozjížděla ztěžka, protože v 10/04 europarlament odmítl schválit její členy kvůli homofobním výrokům italského komisaře Rocco Buttiglioniho.
V listopadu, když již konečně mělo dojít k investituře, britský delegát Nigel Farage obvinil Francouze Jacques Barrota, že byl v roce 00 amnestován za finanční podvod spáchaný v kauze financování Střediska sociálních demokratů ...
Oblíbeným komisařem nebyl ani Němec Günter Verheugen, jenž měl na starosti průmysl ( hlavně německý) – komisařka Neelie Kroesová mu vzkázala, že by měl brzdit, a nevnucovat ostatním své názory, zatímco místopředsedkyně Komise, bývalá komisařka pro životní prostředí, Švédka Margot Wallstromová Verheugena varovala před liberalistickými vizemi vůči životnímu prostředí.
Každý komisař, aby nebyl marginalizován, se snaží řídit nějakou akci z programu Komise, avšak v Komisi 25 jsou možnosti pro manévrování vůči zpolitizovanému europarlamentu a členským státům, které si žádný aktivismus nepřejí, velmi omezené.
Urputné půtky probíhaly mezi dvěma bývalými ministry zahraničních věcí - belgickým Louis Michelem a rakouským Benitem Ferrero-Waldnerem, jejichž záštˇpocházela z roku 00, kdy se do sebe pustili při hlasování o sankcích proti Rakousku, když se toho roku dostali ve Vídni k moci Haiderovi populisté.
Když se Barrosova Komise konečně rozjela, a do výsledku francouzského referenda o euroústavě chtěla být co nejméně nápadná, rozbouřila hladinu Litevka Dalia Grybauskaitová, která se domnívala, že když je odpovědná za rozpočet, může veřejně kritizovat evropskou zemědělskou politiku, což je vysoce výbušné politické téma, zejména pro Francouze.
Grybauskaitová se navíc ke konsternaci Francouzů postavila na obranu britského rabatu ...
Očekávalo se, že euroústava neuspěje v PL a v ČR - rakouský kancléř Schüssel v 1/05 při své návštěvě ČR varoval politické představitele před důsledky odmítnutí euroústavy ( 12.1.05 15 ze 24 českých europoslanců hlasovalo proti euroústavě , šlo o šest zástupců českých komunistů + v drtivé většině o zástupce ODS).
„REVOLUČNÍ VETO „ za NE
Komunismus za svého úhlavního nepřítele vždycky považoval sociální demokracii, a proto vynalezl tzv. revoluční hlasování ve prospěch pravice, kterým se pomáhalo třídnímu nepříteli, jen aby se potrestali socialisté a sociáldemokraté, které oba považoval za „ sociální zrádce „...
FKS jej bez úspěchu uplatnila v roce 81 proti Francois Mitterrandovi ( kterému v boji proti d´Estaingovi pomohli i hlasy stoupenců Chiraka ).
V roce 81 agitovali komunisté v bohatých čtvrtích roznášením letáků s dˇábelskými hesly „ Pobavte se a hlasujte pro levici !“
Tato marxistická dialektika skončila v popelnici historie s pádem berlínské zdi v roce 89, a vrátila se, aby zabojovala proti euroústavě v podobě hesla „ levicové NE „ ( přívlastek „ revoluční „ se již „ nenosí „ ) , zatímco Le Pen se v předreferendové debatě stáhl a mlčel, aby nenarušil svědomí levicových voličů.
Představitelka FKS, historička Marie-George Buffet, vedla kampaň za NE chytře – vždy se vecpala do mítinku někoho jiného, měla společné mítinky např. se socialistou Henri Emmanuellim či socialistickým senátorem Jean-Luc Mélenchonem ...
V 1/05 do Prahy přijela i francouzská ministryně pro evropské záležitosti Claudie Haigneré, aby rovněž Prahu před následky neschválení euroústavy varovala.
Situace v Kafkově Praze byla kafkovská – zatímco voličstvo ODS bylo proevropské, vedení ODS na prosincovém sjezdu 04 rozhodlo, že euroústavu nepodpoří.
Europoslanec Jan Zahradil, zvyklý na to, že se mu v europarlamentu jako šéfovi českých euroskeptiků každý vyhýbá, prohlásil, že „ být proevropský neznamená hlasovat pro euroústavu „ , a úsměvně popřel možnost, že by ČR mohla být z EU vyloučena, neschválí-li euroústavu – bylo by to prý nedemokratické.
Mezitím ve Španělsku socialistický premiér José Zapatero slovně válčil s Vatikánem, který již za Jana Pavla II obvinil Madrid, že polevuje ve víře, když chce socialistická vláda zlegalizovat manželství homosexuálů, usnadnit rozvody a omezit náboženství ve školách.
Zapatero odpověděl, že Vatikán by se měl raději starat o to, aby ve světě denně neumíralo několik miliónů dětí hladem – o to by se jistě staral i Kristus .
Lidová strana chtěla spor mezi Vatikánem a Socialistickou stranou urovnat, ale Zapatero prohlásil, že brzy bude Vatikán požadovat, aby se mše sloužily jen v latině.
Veškerá polemika kolem euroústavy, podepsané v Římě v 10/04 , nebyla o euroústavě samotné – její text by tolik vášně nevyvolal, protože nedotahuje reformy do konce, a nezajištˇuje žádnou integraci, jak by řekli zklamaní federalisté.
V euroústavě nebylo za co se bít – u maastrichtské smlouvy z roku 92 se voliči mohli bít za evropskou měnu či proti evropské měně, ale u euroústavy, založené na římské smlouvě, se mohli bít maximálně o její název, a toho stoupenci NE využili s tím, že její neschválení nebude mít pro Evropu žádné závažné důsledky ...
ARGENTINA NECHTĚLA EUROÚSTAVU ZA DVEŘMI
Peronistická vláda Nestora Kirchnera „ kategoricky odmítla „ , aby Británie budoucí euroústavu aplikovala na Malvínské ostrovy v jižním Atlantiku, které jsou pod jménem Falklandské stále pod britskou správou, třebaže argentinské vlády i po prohrané válce v roce 82 tyto skalnaté ostrůvky stále požadují.
Argentinský ministr zahraničí Rafael Bielsa prohlásil, že Argentina čekala 440 let, a že již déle nehodlá čekat, LON prohlásil, že jeho postoj k Malvínám zůstává nezměněn, zatímco Brusel na žádost argentinské delegace prohlásil, že do vnitřních záležitostí svých členů se neplete ...
1982 vojenská junta (76–83) prohrála 73denní námořní válku s Británií ( padlo 255 Britů, 700 Argentinců – šlo o nezkušené mladé brance, poté, co byli demobilizováni, vláda se o ně přestala zajímat, 309 jich následně spáchalo sebevraždu - první argentinský film o tomto tématu z roku 04 V ohni palby zaznamenal velký úspěch na festivalu ve španělském San Sebastianu ) - Thatcherové tehdy pomohl Ronald Reagan, jenž pro UK flotu zřídil nepřetržité zásobování pohonnými hmotami, třebaže velmi nerad, protože Washington s argentinskou juntou vycházel dobře, a touto pomocí si pošpinil image u latinskoamerických států.
