Pasternak : „Kdybychom věděli, jaké hrůzy nám Stalin připraví ještě po válce " ...

Boris Pasternak : „Kdybychom věděli, jaké hrůzy nám Stalin připraví ještě po válce, přáli bychom si, aby padl spolu s Hitlerem „.

Majakovského smrt ovlivnila zejména lingvistu  Romana Jakobsona /1896-1982 US / z rodiny židovského průmyslníka,  viz jeho esej Generace, která promrhala své básníky z roku 1930, a Borise Pasternaka ( z moskevské židovské umělecké rodiny akademického malíře a klavíristky, jeho otec ilustroval knihy Tolstého a byl jeho přítelem, namaloval Tolstého i na jeho smrtelné posteli, jeho rodiče navštěvoval symbolistický básník Rainer Maria Rilke /1875 Praha-1926 Švýcarsko/).

Boris Pasternak, jenž spoluzakládal futuristickou skupinu Centrifuga, se 1922 oženil se studentkou umění, měli syna Jevgenije *1923 ( historik Jevgenij napsal knihu  „Pasternak, tragická léta 1930-1960“ ),  1930 se rozvedli.

Pasternaka, jenž si dopisoval v pověstné trojstranné korespondenci s Rilkem a s Marinou Cvětajevovou, smrt Majakovského ovlivnila v jeho autobiografické povídce Bezpečné chování z roku 1931.

Když Pasternakovi blízcí přátelé Majakovskij a futuristický básník Nikolaj Asejev /1889-1963/ v roce 1927 pod tlakem přistoupili na požadavek stalinistů podřídit veškeré umění potřebám Strany, Pasternak napsal dopis své sestře v Oxfordu, že s nimi ukončí veškeré styky, protože vyzývají k odstranění svědomí ve prospěch loajality ke Straně, třebaže právě dnešní doba svědomí vyžaduje.

K roku 1932 se nicméně Straně podřídil i Pasternak, čímž přišel o své sympatizanty mezi ruskými emigranty, a téhož roku se podruhé oženil - s manželkou ruského pianisty Heinricha Neuhause.

Osip Mandelštam/1891- 12/1938 v tranzitním táboře u Vladivostoku při deportaci do gulagu na celkové vyčerpání z mučení, hladu a mrazu / studoval na Sorbonně a v Heidelbergu, protože z Petrohradské univerzity byli Židé vyloučeni, ledaže by přestoupili na jinou víru, jeho manželka jej v letech 1934-38 provázela bolševickým sibiřským vyhnanstvím ( nejen car, ale i bolševici deportovali na Sibiř do vnitřního exilu jim nepohodlné občany ) a učila se nazpamětˇ všechny jeho básně, aby je mohla později zapsat, 1938 byl znovu zatčen a deportován do gulagu.

V 4/1934 Mandelštam, třebaže napsal i oslavnou Ódu na Stalina, přednesl Pasternakovi svůj protistalinský  „Epigram na Stalina“, Pasternak mu řekl : “ Neslyšel jsem, co jsi recitoval, nikdy jsi mi nic nerecitoval, i zdi mají uši, a možná i tyto lavičky. Dějí se hrozné věci, začali hromadně zatýkat lidi „ . V 5/34 byl Mandelštam zatčen na příkaz šéfa NKVD Jagody.

Pasternak požádal Bucharina, aby se za Mandelštama přimluvil, sotva se od Bucharina z redakce Pravdy vrátil, zazvonil v Pasternakově bytě telefon, volal mu Stalin - ležérně mu tykal, a ptal se jej, jaké jsou reakce z jeho okolí na zatčení Mandelštama, a co si o jeho zatčení myslí Pasternak. Šokovaný Pasternak zakoktal něco ve smyslu, že s Mandelštamem měli zcela odlišný názor na poezii, Stalin jej přerušil a výsměšně řekl : “ Rozumím, jsi zbabělý, nedokážeš se za přítele postavit “, a zavěsil.

1937 během „ procesu “ s generálem Jakirem a maršálem Tuchačevským ( Stalin Tuchačevského povýšil na maršála 1935 ) Svaz spisovatelů požadoval na všech svých členech, aby se podepsali pod petici, která požadovala trest smrti pro oba generály ( to samé si sovětští „poradci“ /příkazci na Hradčanech zopakovali v 50.letech ).

Pasternak odmítl, a šéf Svazu /1936-41/ čekista Vladimír Stavský /1900-1943 padl na frontě jako válečný dopisovatel Pravdy/, jenž Pasternakovi hrozil i vyloučením,  byl vyděšený hrůzou, že jej za Pasternakovo odmítnutí NKVD uvězní. Vyděšená byla i těhotná manželka Pasternaka Zinajda, oba poté vylekaně  čekali, až je NKVD přijde zatknout, později se dozvěděli, že se pod jejich oknem ukrýval agent NKVD, a zapisoval si každé slovo, které pronesli.

Pasternak stres nevydržel a obrátil se dopisem přímo na Stalina – napsal mu, že jeho rodina i on sám zastávala a zastává názory Tolstého na život,  a nabídl Stalinovi vlastní život, ale že křestˇanská víra mu brání, aby podepsal žádost o popravu někoho jiného.

Pasternak opět čekal, že bude zatčen, ale nebyl, později se dozvěděl, že Stalin jeho jméno ze seznamu lidí určených k likvidaci vyškrtl se slovy :“ Nechte toho blázna žít.“

Pasternak zatčen nikdy nebyl ( jeho otec byl známý malíř, žijící v Oxfordu, NKVD mohla oznámit maximálně Pasternakovu „ sebevraždu“, „ utonutí ve vaně “  apod.  ), ale byl popraven jeho gruzínský přítel Titsian Tabidze /1895-12/1937/, jehož básně překládal do ruštiny. Tabidze byl v 10/1937 vyloučen ze Svazu spisovatelů a okamžitě poté zatčen. Po mučení podepsal přiznání, a když po něm NKVD požadovala, aby jmenoval spolupracovníky, jmenoval jen jednoho – básníka 18.stol. Besikiho.

Pasternak ve své autobiografii píše, že jej v životě nejvíce zlomila poprava Tabidzeho a sebevražda Mariny Cvětajevové (8/1941) a Paola Jašviliho /1894-7/37/.

Jašvili a Tabidze  byli do napadení a okupace Gruzie bolševiky v roce 1921 zakladateli gruzínského symbolismu. Berija nezávislé gruzínské spisovatele povraždil, ostatní hrozbami donutil vstoupit do stalinského Svazu spisovatelů, Jašviliho dokonce kooptoval do Zakavkazského ÚV.

Jašvili se jako člen ÚV musel zúčastňovat procesů ze 30.let, které likvidovaly jeho přátele ze Svazu spisovatelů,  musel veřejně označit za trockistického zrádce svého přítele Andrého Gide /1869-1951/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1947, jenž se veřejně přiznal ke své homosexualitě, byl přívržencem komunismu, ale komunismu vycházejícího z křestˇanství.

André Gide s André Malraux intervenoval v Berlíně za osvobození uvězněného komunistického funkcionáře Georgije Dimitrova, a 1936 navštívil Sovětský svaz, kde byl místními poměry zděšen.

Šok ze své cesty popsal v reportáži Návrat ze Sovětského svazu, která vyvolala kritiku ze strany tehdejších levicových intelektuálů, třebaže s bolševickou realitou  ani jeden z nich nebyl konfrontován  ( v ČSR vystoupil s polemikou spoluzakladatel KSČ básník Stanislav Kostka Neumann /1875-1947/ ve své knize Anti-Gide . Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za který byl z KSČ vyloučen, členství mu bylo obnoveno 1938 ).

Když Berija Jašvilimu nařídil, že na příštím zasedání Svazu spisovatelů  budˇ udá svého přítele Tabidzeho nebo bude zatčen a mučen on sám, Jašvili se na schůzi dostavil a zastřelil se zde. Spisovatelé poté na této komunistické schůzi přijali rezoluci, že vlastizrádce Jašvili se provokativně proti kodexu slušného chování Svazu spisovatelů na zasedání dekadentně buržoazně zastřelil.

Politické procesy, vraždění a deportace neskončily ani po válce.

Boris Pasternak o poválečném období napsal : " Kdybychom věděli, jaké hrůzy nám bolševici připraví ještě po válce, přáli bychom si, aby Stalin padl spolu s Hitlerem. Ukončili bychom válku po boku západních demokracií a nemuseli bychom projít tím poválečným peklem, které nám Stalin po svém vítězném tažení do Berlína přichystal „ .

V 5/1945 mu v Oxfordu zemřel 83letý otec Leonid, známý post-impresionistický malíř, jenž se přátelil s hrabětem Lvem Tolstým, jehož byl osobním portrétistou. Krátce před bolševickým pučem odjel s rodinou do Oxfordu ( Pasternak měl 2 sestry a  bratra Alexandra, od sestry Lydie měl neteř oxfordskou literární vědkyni Annu, od bratra synovce Fedora *1927, jenž žije dodnes ).

V 10/1946 se Pasternak v redakci Novyj Mir setkal se 34letou překladatelkou  mj. z korejštiny a z bengálštiny, ale i z češtiny ( Vítězslava Nezvala ), Olgou Ivinskou /1912-1995/, jejíž 1. manžel, se kterým měla dceru, se za moskevských procesů 1939 oběsil, a druhý manžel, se kterým měla syna, padl na frontě.

57letý pohledný Pasternak, třebaže svoji druhou ženu Zinajdu, o 7 let mladší, se kterou měl syna Leonida, neopustil ( 1932 se oba rozvedli, aby se mohli 1934 vzít ), se po zbytek svého života bláznivě a romanticky zamiloval do Olgy, která se podobala jeho první lásce Idě Vysocké.

1948 na svoji fotografii napsal : „ Petöfiho lyrika je úchvatná, ale ty jsi úchvatnější. Překládal jsem ho v době, kdy jsem tě poznal, díky za pomoc, luštil jsem vás oba.“ Ivinská prohlásila, že to bylo jeho první vyznání lásky k ní. Každý den ji volal do práce, a třebaže mu říkala, že nemá čas, každý den na ni odpoledne čekal a doprovázel ji domů.

Když jeho mladší syn Leonid 1947 vážně onemocněl, Zinajda z Pasternaka vydobyla slib, že se s Ivinskou nebude stýkat, načež přišla za Ivinskou, aby jí to řekla  – Ivinská vyprávěla, že psychicky silná Zinajda na ni ječela, že třebaže Pasternaka již dávno nemiluje, nenechá si rozbít rodinu – v té době nemocná Ivinská omdlela a málem vykrvácela, takže její matka, se kterou bydlela, ji musela zavolat sanitku - když se vrátila z nemocnice, Pasternak dělal, jako by se  nic nestalo, její matce přísahal, že ji miluje.

1948 Pasternak Ivinskou žádal, aby pro svoji vlastní bezpečnost z redakce Novyj Mir odešla, aby jejich vztah zůstal neveřejný.

6.10.49 byla Ivinská zatčena NKVD, která naházela všechny věci v bytě na jednu hromadu, a odnesla všechno, co ji spojovalo s Pasternakem. Byla převezena do Ljubljanky, vyslýchána, a bylo po ní vyžadováno, aby vypovídala proti Pasternakovi, což odmítla, tak byla tajně odsouzena na 10 let do gulagu, kde hned po příjezdu potratila Pasternakovo dítě.

Pasternak, jenž věděl, že proti němu nepodepsala žádnou výpovědˇ, protože nebyl zatčen ( svému příteli napsal  :“ Vím, že její statečnosti vděčím za svůj život. „), přestal být opatrný, a nazýval Stalina vrahem i ve společnosti lidí, které neznal.

Aby psychicky přežil, intenzívně pracoval na druhé části knihy Dr. Živago ( předlohou pro postavu Lary mu byla Ivinská ) , a překládal Goetheho, třebaže komunističtí kritici jeho překlad Goetheho odsoudili s tím, že potlačil Goetheho „ levicové postoje „ ...

Když 5.3.53 Stalin zemřel, poddaní jeho říše byli zmateni, většina z té části národa, kterou Stalin nestačil zlikvidovat, truchlila. Pasternak napsal :“ Otroci si vždy idealizují svého tyrana „.

1953 byla Ivinská propuštěna.

Pasternak, mluvící německy a anglicky, si v této době přečetl tajnou kopii Orwellova románu Animal Farm, a v prasečím diktátorovi Napoleonovi  jednoznačně viděl přihlouplého Chruščova, Ivinské řekl: „ Nejdříve nám dlouho vládl masový vrah, dnes nám vládne přihlouplé prase“.

1960 Pasternak zemřel, KGB jej uštvala za román Dr. Živago, a Ivinská spolu se svojí dcerou byla zatčena podruhé za zprostředkování vydání knihy. Dceru tajně propustili 1962, Ivinskou 1964 ... 1978 Ivinské vyšly v Paříži Paměti.

Autobiografii Dr. Živago Pasternak psal v letech 1945-56, některé pasáže byly napsané ještě za 1.sv.v., jiné ve 20.letech, Nobelovu cenu z roku 1958 musel na nátlak Kremlu odmítnout, převzal ji až po jeho smrti jeho syn Jevgenij ( pojmenován po matce Jevgeniji ) /1923-2012/.

Pasternak knihu 1956 nejprve nabídl nakladatelství Novyj Mir, kde mu ji cenzoři vrátili s tím, že není psána stylem socialistického realismu, že v ní kritizuje stalinismus, kolektivizaci, čistky a gulagy, a také, že je kniha zaměřena na blaho jednotlivce, nikoliv na „ společenský pokrok „ .

V 3/1956 do Moskvy přijel pracovat člen Italské komunistické strany novinář Sergio D'Angelo, kterého jeho šéf Feltrinelli, milánský nakladatel, pověřil hledáním sovětských literárních talentů, jejichž díla by západní čtenáře zaujala. Když se D´Angelo o románu Dr. Živago doslechl, okamžitě zajel k Pasternakovi a nabídl mu spolupráci s Feltrinellim.

Pasternak nejprve strnul, věděl, jak velké riziko podstupuje, naposledy sovětští autoři jednali se západními vydavateli ve 20.letech, načež Borisi Pilnjakovi a Jevgeniji Zamjatinovi bolševici vyhlásili válku, poté však rukopis D´Angelovi přinesl a řekl mu : “ Tímto jste pozván na moji popravu, až budu stát před popravčím komandem“.

Zinajda Pasternaková i Olga Ivinská  byly vyděšeny, když jim Pasternak oznámil, komu dal svůj rukopis, ale Pasternak odmítl svoje rozhodnutí změnit, taktéž Feltrinelli, kterého navštívilo několik bolševických emisarů s tím, aby román nevydával, a přiměli Pasternaka, aby Feltrinellimu napsal telegram, že s vydáním nesouhlasí, ale Pasternakovi se podařilo odeslat i jiný dopis, ve kterém mu psal, aby telegramy ignoroval.

Román Doktor Živago, vydaný v 11/1957, se stal bestsellerem, k čemuž napomohla nejen sovětská štvavá kampaň vedená proti knize, ale také to, že CIA tajně zaplatila za jeho vydání u nizozemského nakladatelství Mouton, a poté skoupila tisíc kopií v AJ,  z nichž 500 poslala na knižní veletrh do Bruselu, aby kniha mohla být Nobelovu výboru předložena, CIA také román vydala v ruštině ve formě miniknihy, a  posílala jej tajně přes disidenty do Svazu a do satelitních států, v RF vyšel až 1988 ).

Ironií bylo, že román nepřijal Izrael, kritizující Pasternakův asimilacionistický pohled na Židy ( kritizované pasáže byly napsané v době, kdy Izrael jako stát ještě neexistoval, Pasternak chodil pravidelně do kostela, a věřil, že Židé, kteří konvertovali ke křestˇanství, nepropadnou  bolševismu).

Ivinské dcera Irina roznášela samizdatové kopie románu, který sovětská kritika strhala, třebaže jej nikdo nečetl, takže obíhal vtip :“ Nečetl jsem ten román, ale odsuzuji ho „ …

Pasternak v dopise svým sestrám, žijícím v Oxfordu, napsal, že doufá, že Nobelovu cenu dostane Alberto Moravia, protože je sžírán svědomím, že své blízké uvrhl do nebezpečí zatčení, a v dopise zaznamenal slova své známé, která prohlásila : “ Nemysli si, že jsi ten román napsal ty, napsal jej krví ruský lid „.

1958, 2 roky před svojí smrtí, dostal komunisty uštvaný Pasternak za Dr. Živága  Nobelovu cenu, to, že dostane Nobelovu cenu za svoji poezii, Výbor zvažoval již od roku 1945.

Britská MI6 a CIA zajistily, že byl román Nobelovu výboru předložen v originální ruské verzi, což potvrdily odtajněné dokumenty CIA z 11.4.2014.

23.10.1958 byla Nobelova cena udělena Pasternakovi za jeho lyrickou poezii a za Dr.Živaga,  věčně zachmuřený Pasternak (68) se při čtení telegramu od Švédské akademie během oběda se svoji ženou Zinajdou (61) a svojí tchýní po dlouhé době usmíval  - ne nadlouho :  Téhož dne Literární institut v Moskvě svým studentům nařídil, aby v petici Pasternaka a jeho román ostře odsoudili, a vyšli proti udělení Nobelovy ceny demonstrovat do ulic.

25.10.1958 Pasternak v dopise Nobelovu výboru poděkoval slovy :“ Jsem nekonečně vděčný,dojatý, pyšný, překvapený a přemožený emocemi.“

26.10.58 Literární gazeta zveřejnila článek Davida Zaslavského s názvem „ Řev reakcionářské propagandy nad obyčejným literárním plevelem „ .

Všechna sovětská média na příkaz Chruščeva zahájila štvavou stalinistickou  kampaň proti Pasternakovi  ( Chruščovova destalinizace byla jen částečná, byl Stalinovým mužem, na vrcholu stalinských represí jej Stalin jmenoval 1.tajemníkem KS Ukrajiny, kde byl stranický aparát v důsledku zatýkání „vyhuben“  - 1939 se stal členem Politbyra, po válce ho Stalin povolal zpět do Moskvy, aby vyvážil rostoucí vliv  „ technokrata „ Georgije Malenkova  /1902-1988/ ) – zveřejňovala dopisy rozhořčených pracujících a intelektuálů, kteří román nikdy nečetli, svolávala mítinky Pasternakových přátel ( Vladimír Solukin, Leonid Martynov, Boris Slucký, jenž se pod výčitkami svědomí psychicky zhroutil, takže ho KGB zavřela do psychiatrické léčebny ) a kolegů, kteří jej museli veřejně odsoudit.

29.10.58 na zasedání ÚV, věnovanému 40. výročí založení Komsomolu, šéfmládežník Vladimír Semičastny /1924-2001/ napadl ve svém projevu Pasternaka před spokojeně chrochtajícím Chruščovem a 14.000 delegáty sjezdu – Semičastny nazval Pasternaka  „ prašivou ovcí, která vlastizrádně předložila nepřátelům svůj literárně bezcenný pomlouvačný román, ve kterém není ani špetka pravdy, a naplival tak do tváře všem sovětským občanům – Pasternak je horší než obyčejné prase, protože ani prase nekálí tam, kde spí a jí „.

Chruščov jeho projevu ostentativně tleskal ve stoje, Pasternak chtěl po jeho projevu spáchat sebevraždu.

Za tento projev Chruščov Semičastného 1961 jmenoval šéfem KGB, KGB převzal od svého mentora z Komsomolu Alexandra Šelepina, jenž se mj. snažil o zničení morální autority Vatikánu.

9. den ve funkci šéfa KGB Semičastný vytvořil  „sabotážní a teroristickou skupinu „ ( těmito slovy tuto skupinu nazývala samotná KGB ), která měla dodat dynamiku partyzánům ze Sandinovské fronty národního osvobození, která se od roku 1963 snažila svrhnout proUS diktátora Somozu ( Semičastný šéfoval KGB do roku 1967, sandinisté se dostali k moci až 1979, a jako diktátoři zde vládnou dodnes ).

KGB Pasternakovi sdělila, že pojede-li si převzít Nobelovu cenu do Stockholmu, nebude se již moc vrátit zpět. Proto Pasternak poslal Nobelovu výboru druhý telegram uvádějící : “ Vzhledem k tomu, jak společnost, ve které žiju, pohlíží na Nobelovu cenu, musím se pocty jejího předávání zříci. Prosím, neberte moje dobrovolné rozhodnutí chybně. “

Pasternakův syn Jevgenij /1923-2012/ vypověděl :“ Večer ke mne přišel otec, nemohl jsem jej poznat, měl strhané rysy, byl mrtvolně bledý bez výrazu, unavené uslzené oči – jediné, co řekl bylo :“  Už je to všechno jedno, zřekl jsem se ceny „ ( cenu po jeho smrti převzal syn Jevgenij ).

Svaz sovětských spisovatelů a kremelská média Pasternaka až do jeho smrti v 5/1960 nepřestala urážet. Pasternakovi až do konce jeho života chodily nenávistné dopisy od komunistů z celého Sovětského svazu i světa.

31.10.58 Svaz spisovatelů  uskutečnil na svém sjezdu tajný soud s Pasternakem , kterého nazvali „ bělogvardějcem a fašistou, jenž ve vlasti buduje 5.kolonu „ , a v petici ústřednímu výboru ( na příkaz ÚV)  poté požadovali jeho vyhoštění a zbavení občanství ( pouze spisovatel Konstantin Paustovskij /1892-1968, 1965 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu / se sjezdu odmítl zúčastnit, a Jevgenij Jevtušenko /1932-2017/, šlechtického původu, na sjezd sice dorazil, ale brzy odešel s tím, že se mu zvedá žaludek ( Jevtušenko protestoval proti 21.8.68 a 1974 proti vyhoštění a zbavení občanství Solženicyna  - spolu s Robertem Roždestvenským a Andrejem Vozněsenským tvořili proud „nové poezie“, proslavil se zejm. básní Babí Jar z roku 1961, kterou veřejně odsoudil poválečné zkreslování historických faktů ze strany bolševiků o vyvraždění židovského obyvatelstva Kyjeva nacisty v 9/1941 ( přes 33.000 obětí), viz můj článek Holokaust,největší poválečné politické tabu - Andrea Kostlánová – iDnes.,  bolševici zde postavili pomník až v roce 76 pro „všechny „ oběti války, ).

Pasternak poté napsal přímo Chruščovovi ( tak jako ve 30. letech Stalinovi) .

 „ Obrácím se na Vás osobně, na ÚV a na vládu. Soudruh Semičastný ve svém projevu zmínil, že mohu natrvalo vycestovat na Západ, což je však to, co nemohu učinit. V Rusku jsem se narodil, jsem s Ruskem svázaný svým životem a prací. Nedokážu si představit, že bych žil mimo Rusko. Atˇ jsem selhal či chyboval jakkoliv, nepředstavoval jsem si, že Západ kolem mého jména rozpoutá takovouto politickou kampaň. Jakmile jsem si to uvědomil, uvědomil jsem Švédskou akademii, že se dobrovolně Nobelovy ceny zříkám.

Kdybych byl deportovaný na Západ, rovnalo by se to mé smrti, a proto vás žádám, abyste mne v Rusku nechali žít. Pro sovětskou literaturu jsem již něco udělal, a mohu být pro ni ještě užitečný.“

Alexandr Solženicyn Pasternaka tvrdě zkritizoval jak za dopis Chruščovovi, tak za odmítnutí Nobelovy ceny. Olga Ivinská se ve svých Pamětech obviňuje z toho, že Pasternaka donutila jak k odmítnutí Nobelovy ceny, tak k napsání dopisu  Chruščovovi ( Ivinská v 90.letech prodala mnoho Pasternakových dopisů, aby měla na jídlo, zemřela 1995 (83). Anna Pasternaková napsala knihu „ Lara, milostný příběh a inspirace pro Dr.Živaga „ ).

Jevgenij Pasternak uvedl, že Chruščov by Pasternaka vyhostil, kdyby v jeho prospěch nezasáhl premiér Indie Džawaharlal Néhrú (otec Indíry Gándhiové ), jenž Chruščovovi telefonoval a vyhrožoval mu, že založí Výbor na ochranu Pasternaka.

15.12.1958 byl Pasternak na titulní stránce US čas. Time ( jako 1943 Stalin a v roce 2008 Putin ), který upozorňuje na osobnosti, které si vydobyly pozornost světa budˇ svým pozitivním jednáním či svými zvěrstvy.

Nobelova cena Pasternaka uchránila před zatčením, Kreml se bál mezinárodních protestů, 1959 dostal Pullitzerovu cenu v oboru karikatura  kreslený vtip Billa Mauldina, na kterém byl Pasternak s dalším vězněm gulagu, kterého se Pasternak ptá :“ Já jsem tady proto, že jsem dostal Nobelovu cenu, a ty jsi tu za co ?“

Boris Pasternak žil v posledních letech svého života s Ivinskou převážně na své dáče na okraji lesa u vesnice Peredělkino, která byla známým útočištěm ruských literátů. Kromě Pasternaka a Jevtušenka tu žil například Bulat Okudžava. Dům zde Pasternak vlastnil od roku 1936, měl kočku a psa, kterému postavil výstavní boudu.

Pasternak zde překládal mj. Pedra Calderóna de la Barca, k přeložení jehož díla dostával tajnou podporu spisovatele a významného ruského překladatele Nikolaje Ljubimova /1912-1992/, prominentní stranické figurky v sekci literatury.