V nočním gay klubu ve městě Orlando na Floridě 12.6.016 postřílel Američan afghánského původu Omar Mateen 49 lidí, sám zemřel také. Před činem nesmyslně zavolal na policii a přihlásil se k IS, který homosexuály shazuje ze střech,
třebaže mezi muslimy je homosexuálů jako nezralých makovic, viz rituál bačabazi, kdy si zámožní muslimové kupují 10-15leté chudé chlapce, aby jim na mejdanech plných drog tancovali v dívčích šatech, a poté je znásilňují.
Většinou jde o chudé chlapce z ulice, kteří živí žebrající matku vdovu a mladší sourozence.
Stejně mezi muslimy kvete pedofilie, veřejné tabu, o kterém se v mešitách nemluví.
Někteří Američané tvrdí, že šlo o „ herce“ , a masakr byl zinscenován, aby prošel co nejpřísnější zákon o vlastnictví střelných zbraní, viz The NYC Times z 29.6.016 False Flag and Crisis Actor Conspiracy.
K útokům na homosexuály docházelo v US i před IS, k největšímu z nich došlo v roce 97 v Atlantě proti lesbickému nočnímu klubu „Otherside Lounge „ a v roce 013 byl zapálen noční gay klub v Seattle.
V roce 01 došlo v Egyptě k brutální policejní razii v klubu Queen Boat, policie zatkla 52 homosexuálů, zavřela je do klecí a mučila.
Nacisté po vypuknutí války deportovali homosexuály do vyhlazovacích táborů, zejména do tábora Buchenwald, ale němečtí homosexuálové, stejně jako sociální demokraté a komunisté, byli zavíráni již od roku 1933 v KL Sachsenhausen. Na svých vězeňských hadrech měli vyšitý růžový trojúhelník, označení, že jsou homosexuálové.
Po válce jako jediní z obětí nacistů nedostali odškodnění, protože homosexualita se považovala za trestný čin, viz paragraf 175 tehdejšího německého trestního zákoníku, který byl zrušen až v roce 94.
V koncentrácích/KL homosexuály považovali za pedofily, dennodenně zde zněly pokřiky :“ Pedofilové do pecí !“.
Homosexuálové byli v KL rafinovaně mučeni ( hlava sevřená ve svěráku, zatímco genitálie jim trhali psi ), kastrováni a hromadně znásilňováni nejen ze strany dozorců, ale i spoluvězňů, kteří se bouřili, že mezi sebou homosexuály nechtějí.
Viz Daniel Arsand *1950 kniha vzpomínek Já žiju, ale ty mne neslyšíš/ Je suis en vie et tu ne m´entends pas ( + jeho román se vzpomínkami jeho otce na arménskou genocidu Jednou v dubnu v Adana/ Un certain mois d´avril á Adana 2011 ).
První román otevřeně se zabývající homosexualitou napsal v Německu tehdy 19letý Klaus Mann / 1906 Mnichov - 1949 Cannes/, syn nositele Nobelovy ceny spisovatele Thomase Manna, s názvem Zbožný tanec/Der Fromme Tanz (1925).
Thomas Mann byl luterán, manželka pocházela z židovské sekulární rodiny, se svým homosexuálním synem Klausem si Thomas Mann nerozuměl, třebaže i jeho kniha Smrt v Benátkách (1912) naznačuje nepřiznanou homosexualitu ( platonická láska stárnoucího spisovatele ke 14letému chlapci, jenž je v Benátkách se svoji rodinou, spisovatel zemře na choleru, PL rodina odjede).
Klause Manna ovlivnil homosexuál Jean Cocteau /1889-1963/, jenž tvrdil, že jeho otec spáchal ve 49 letech sebevraždu, protože po celý život potlačoval svoji homosexuální orientaci, a André Gide /1869-1951/.
Levicový André Gide jej ovlivnil svojí studií Krize moderního myšlení / NYC 1943, ve které v literatuře prosazuje smyslovou čistotu bez ohledu na zavedené myšlení a konvence, 1947 dostal Gide Nobelovu cenu za literaturu.
André Gide byl 1936 na pozvání Kremlu v SU, ale na rozdíl od britské a US delegace intelektuálů ( mj. G.B. Shaw ), po návratu v reportáži o svých dojmech vyjádřil své hluboké zklamání ze SU režimu a z poměrů v zemi ( delegace provázel Maxim Gorkij /1868-1936/).
Od prvního okamžiku, kdy se stal Hitler říšským kancléřem, jej Klaus Mann se svojí o rok starší sestrou Erikou zesměšňoval ( jeho otec varoval národ před Hitlerem již v 10/1930, 1933 s manželkou do CH exilu, 1936 čsl. občanství, 1938 do US, po válce žil ve CH ), takže již v 3/1933 museli prchnout do PAR, v 11/34 byli zbaveni německého občanství, Klaus se stal československým občanem ( Beneš jako jediný poskytoval německým občanům a německým Židům prchajícím před Hitlerem v ČSR azyl , proto byl Beneš na listině Hitlerových veřejných nepřátel veden pod číslem 1 ).
Od roku 36 ( v roce 36 mu v Amsterodamu vyšel jeho nejznámější román Mefisto ), Klaus Mann žil se sestrou Erikou v US, sloužil v US armádě, v roce 45 byl vyslán jako vojenský zpravodaj do Německa, v 5/49 se údajně předávkoval prášky na spaní.
Román Mefisto jej „ proslavil „ i v Německu, protože se v něm zabývá svým švagrem slavným hercem Gustavem Gründgensem /1899-1963/, jenž pro svoji kolaboraci s nacisty hrál i za Třetí Říše ( jeho nejznámější rolí byl Mefistoteles v Goethově veršované tragédii Faust ).
Jeho adoptovaný syn a dědic režisér Peter Gorski v roce 66 vydavatele knihy žaloval, kniha byla poté v NSR zakázána až do roku 81, zatímco v NDR se prodávala.
Je s podivem, že i Gründgensem, dobrovolník Wehrmachtu a přítel Göringa, zemřel v Manile na předávkování práškami na spaní s dopisem na rozloučenou „ Cítím se divně, asi jsem se předávkoval prášky na spaní, vyspím se z toho „ .
