Okénko do českých dějin – věznice na Borech

To, čeho se na politických vězních dopouštěli po vzoru ruských bolševiků českoslovenští komunisté, se dopouštěli pouze představitelé okupační nacistické správy, a stejně jako bylo neodpustitelné souhlasit s prominutím trestů a se zastavením trestního stíhání nacistických zločinců, je i neodpustitelné souhlasit s nepotrestáním zločinů proti lidskosti ze strany československých komunistů …

Monstrprocesy a další procesy z 50.let, o kterých se nepsalo, zařadily náš národ po bok nacistického Německa a stalinského Ruska .

Na rozdíl od Německa jsme se ani nepokusili se s těmito zločiny proti lidskosti policejních ( mnohé vyšetřovatele komunisté převzali ze sítě konfidentů Gestapa)  a soudních praktik vyrovnat ( exkonfidenti Gestapa v nejlepším případě pro STB pracovali jako udavači a provokatéři, a byli všude,  což dokladuje sjezd čsl. spisovatelů z roku 66, na němž „revizionisté“ požadovali, aby jim strana vydala seznam exkonfidentů Gestapa z jejich řad) …

Nelze opomenout ani léta 45-47 pod okupační Rudou armádou,kdy Čechoslováci za vlády bolševických poradců na Gotwaldově ministerstvu vnitra, kteří měli připravit puč gotwaldokomunistů, začali hromadně soudit Čechoslováky …

Meritorní stránka tehdejší poválečné retribuce (retribuční dekrety prezidenta Beneše) se stala základní linií obnoveného čsl. státu , zatímco formální stránka retribučního soudnictví se stala nelidským jádrem pozdějších monstrprocesů 50.let, třebaže Karel Marx napsal, že „ revoluce může své odpůrce věšet, ale nesmí je soudit jako zločince“ …

Zákon tehdy poprvé v dějinách lidstva předepsal, že retribuční soudci mají být „ osoby podjaté“ …

Viz „velký“ retribuční dekret prez. Beneše  č.16/45 o potrestání  nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, a o zřízení mimořádných lidových soudů, vydaný 19.6.45, a „malý“ retribuční dekret č.138/45 o trestání provinění proti národní cti ze 27.10.45.

Podle velkého retribučního dekretu bylo odsouzeno 33.000 lidí, z toho 730 k trestu smrti, 50% z nich byli Němci, 15% Mad´aři, zbytek Češi a Slováci.

Jejich platnost byla na nátlak komunistického ministerstva vnitra opakovaně prodlužována, protože zbavovala volebního práva každého, kdo dostal předvolání k soudu.

KSČ si tak úspěšně vyřídila nejen účty se svými politickými odpůrci, ale před parlamentními volbami (5/46) svými mimořádnými lidovými soudy zbavila volebního práva na 300.000 nekomunistů, a podstatně tak blížící se volby ve svůj prospěch ovlivnila ( také bezuzdně lživou propagandou, jak komunisté budou hýčkat malorolníky a drobné živnostníky)  …

V roce 48, kdy byly retribuční dekrety naposledy komunisty zákonem číslo 33/48 obnoveny, bylo podle nich odsouzeno dalších 1.244 osob, v drtivé většině ti, kteří byli předtím „lidovými“ soudy osvobozeni, čímž komunisté brutálně porušili jeden ze základních principů trestního práva, uznávaný již od dob říše římské – ne bis in idem/ne dvakrát o tomtéž …

Borská trestnice ministerstva spravedlnosti, tímto ministerstvem srandovního názvu byla, jako všechny věznice, řízena do roku 53 (vyprávění Ladislava Procházky, bývalého vězně bloku C ) :

V borské trestnici za absolutistické krutovlády důstojníka vězeňské stráže Šafarčíka byli vězňové vražděni v korekci v podzemním bloku C ( jeho velitelem byl pozdější šéf borské věznice Trepka, alias Cikán, v době okupace také vězněn) pověstným zabijákem dozorcem Václavem Brabcem.

Jeho „sonderbehandlung „ spočíval ve zmlácení a zkopání vězně do bezvědomí, někdy si na mlácení vězňů přizval i své stranické kámoše.

Ztýraný zůstal na betonové podlaze ležet do rána, kdy jej chodbaři odnesli do vězeňské nemocnice, kde budˇzemřel, a tajemství si vzal do hrobu, anebo se jej spoluvězňům z vězeňské nemocnice podařilo zachránit.

V letech 49-50 zde bylo dozorcem Václavem Brabcem utýráno přinejmenším 11 vězňů …

Vyvrcholením tohoto zabíjení na Borech byla v roce 50 před pozvanými hosty z jiných věznic teatrální  hromadná poprava dvou vězňů z bloku C – majora genštábu Reného Černého a poslance za Lidovou stranu Stanislava Broje, bývalého mluvčího zemědělců plzeňského kraje, kteří, ač celou dobu vězněni v samovazbě, byli oběšeni za „pokus o osvobození politických vězňů „  ( Broj spolu s poslancem Lidové strany ing.dr. Rostislavem Sochorcem půl roku před „únorem“  na náměstí v Plzni varovali před komunistickým pučem, Sochorce komunisté zavraždili  již v 5/48 , v 6/49  byl na Borech popraven divizní gen. Heliodor Píka) …

Třetím popraveným v této tragické komedii byl strážmistr dozorce Čeněk Petelík, jenž naletěl provokatéru z řad vězňů ( navíc byl přistižen, jak generálu  Karlu Janouškovi dával cigaretu)  …

Za těmito třemi rozsudky byl podepsaný soudce Tomášek.

V hrůzovládě, která nastala po těchto veřejných popravách, byli političtí vězni na samotkách decimováni nařízením, podle kterého museli denně sedrat 60dkg peří ( za rok každý v prachu, ve kterém se nedalo dýchat,  sedral 250 kg peří ) , jinak byli dáni na korekci s omezením na polovinu denní dávky jídla  …

Tímto peklem prošel i stařičký  italský legionář generál Pelich, exposlanec za Lidovou stranu, jenž za 2.sv.v. bojoval v západním zahraničním vojsku, vždy přímý a s rovnou páteří, kterého si všichni političtí vězni vážili …

První vycházky vězňů na bloku C se konaly až po dvou letech v roce 50, po třech vězních, kterým dozorce nejprve rozmlátil obličej .

Všichni z této armády dvojnásobných politických vězňů ( většina z nich zažila i nacistické koncentráky) , kteří jen bránili humanismus TGM bez nároku na slávu, bohatství či moc, byli po roce 45 registrováni ve Svazu protifašistických bojovníků , který od okamžiku jejich zatčení ze strany STB, dělal, že o nich nikdy neslyšel …

Tyto kauzy vražd za vězeňskými bránami prý nebyly komunistickým prokurátorům známy, „protože je o nich nikdo neinformoval „ , jedinou známou stížností byla stížnost Jana Prokopa z roku 56, bývalého letce a příslušníka zahraničního sboru, v kauze „skupiny Petelíka“ (ti,co nedostali od soudce Tomáška provaz, dostali doživotí) , kterou se komunistická generální prokuratura začala zabývat o 10 let později …

Z podnětu této stížnosti byl Janu Prokopovi přerušen v 5/66 výkon trestu , a v jeho prospěch a ve prospěch další osoby byla generálním prokurátorem podána stížnost pro porušení zákona  - v 11/68 byl vynesen zproštˇující rozsudek .