Podle zprávy UNICEF jsou ročně rituální obřízkou zmrzačeny 3 milióny afrických žen a dívek, včetně holčiček ve stáří několika dnů.
Obřízka, částečné nebo celé odstranění klitorisu, se provádí i na dospělých ženách až do jejich 49 let.
Po obřízce si ženy nesou celoživotní stigma jako po znásilnění. O obřízce se v rodině nikdy nemluví, o ablaci nemluví ani dcera s matkou. Že jsou obřezány se dívky většinou dozví až v těhotenství při návštěvě gynekologa. Pro jejich psychiku, že jim něco chybí, je to devastující. Jen málokterá si může dovolit operaci na rekonstrukci vagíny, která jí navrátí ztracenou identitu ženy, sebevědomí, a tím i vyrovnanou psychiku ( na Západě je tato operace většinou hrazena ze sociálního pojištění ).
Obřízka se praktikuje i ve státech, v nichž žije africká/muslimská menšina, v zemích EU se její obětí stává půl miliónu dívek ročně.
EK se marně snaží tuto brutalitu různými nařízeními a podporou nevládních organizací v Evropě vymýtit, ale evropské politické strany a evropští lékaři, kteří provádějí ablaci klitorisu za tučné peníze na klinikách, obřízku bagatelizují, a házejí ji klacky pod nohy.
Urologové a gynekologové na otázku, zda je možné žít bez klitorisu odpovídají „Ne“. Dívky po ablaci trpí celoživotní bolestí při sexuálním styku, při močení, trápí je inkontinence moči, mají nejen bolestivější porod, ale ohrožen je i plod, protože při porodu je velká pravděpodobnost, že průchod plodu jizvu, která je tvrdou zónou, roztrhne.
Obřízka v oblasti Sahelu existovala ještě před příchodem islámu, zásluhou misionářů protesty proti ní zněly od počátku 20.století, problémem však bylo, že neobřezané dívky nenašly manžela, a když ho našly, nechal je po svatbě obřezat.
Obřízka není univerzální tradicí, jen tradicí kmenovou ( např. ji praktikuje komunita Masajů ), která lže o tom, že se tato zvrhlost neshoduje s lidskými právy, ani s trestními zákony mnohých afrických států ( některé z nich však v 21.stol. uvažují o její zpětné legalizaci ).
Sahelská Burkina Faso ( ex Horní Volta ) obřízku zakázala v roce 1996.
Hned po vyhlášení národního státu v 60.letech se ji snažil zakázat první prezident Maurice Yaméogo, ale musel od své snahy upustit, protože mu spílali „ běloch v černé kůži „ .
Další pokus o její zakázání se uskutečnil v Mezinárodním roce žen 1975, který vyhlásilo OSN 8.3.75, kdy ji některé svazy žen v rozhlase ostře kritizovaly, ale reakce na jejich kritiku byly tak násilnické, že se ji již nikdo veřejně kritizovat neodvážil až do roku 1983.
V roce 1983 se stal premiérem marxista kpt. Thomas Sankara /1949-1987/, pro svůj obdiv k Che přezdívaný „ africký Che Guevara „ ( viz můj článek Che Guevara, Robespierre Castrovy revoluce https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwik742C4oOHAxUf-AIHHUvyCRUQFnoECBYQAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D320639&usg=AOvVaw32jzoiAenp_-8osMP_jfdN&opi=89978449
). Pro neshody ve vládě byl vsazen do domácího vězení, ze kterého jej zanedlouho osvobodili jeho stoupenci v armádě pučem iniciovaným v Kremlu. Nejprve bývalou francouzskou kolonii přejmenoval z Horní Volty na Burkina Fasso ( Země nezkorumpovatelných lidí ), uskutečnil pozemkovou reformu, zavedl povinné očkování dle doporučení WHO, a proti dezertifikaci Sahelu nechal zasadit přes 10 miliónů stromů.
Sankara zavedl svátek Týden žen, jmenoval několik žen do své vlády a pověřil je, aby bojovaly za emancipaci žen, proti obřízce, nuceným sňatkům, a proti polygamii, kterou zasadil do právního rámce.
Jako marxista a jeho svatý Che Guevara neměl slitování s politickými odpůrci, v zemi brutálně soudily „ lidové soudy „ , lidé byli zatýkáni, vražděni a mučeni stylem sovětské KGB.
V 10/1987 byl Sankara zavražděn svým spoludruhem ve zbrani Blaisem Compaoré, jenž se po Sankarovi stal prezidentem, 1990 vytvořil Výbor boje proti obřízce, do jehož čela se postavila jeho manželka Chantal Compaoré. 1996 byla obřízka zákonem zakázána.
Ženám, které obřízku na žádost matky, otce, prarodičů ( rodina obřízku budˇ shodně vyžaduje, anebo jsou matky pod nátlakem svých matek a tet, manžela, manželovy rodiny ) provádějí, hrozí tresty do tří let vězení, v případě smrti oběti 5-10 let. Vedle vězení musí zaplatit pokutu od 300 do 1.500 euro. Lékařům, kteří obřízku provedou, hrozí nejvyšší sazba, a zákaz činnosti na dobu 5 let ( ve Francii je sazba za TČ provedení obřízky 10 let a pokuta ve výši 150.000 euro ).
Rodiče z měst jezdí s dcerami na obřízku, aby byly frigidní a věrné, do vzdálených vesnic či do sousedních států, kde není zakázána. Čím větší je riziko trestů pro ty, kteří ji provádějí, tím je finančně nákladnější. Toto výnosné řemeslo matka předává dcerám.
K dizpozici je i linka důvěry, na kterou může kdokoli zavolat a nahlásit, že se někde koná nebo má konat obřízka, načež na místo dorazí strážníci. V drtivé většině jde o městské slumy, ve kterých se v prachu na zemi povalují žebráci vedle zapáchajících kanálů se stojatým bahnem, mezi stánky, které prodávají úplně všechno, včetně „ občerstvení „ , protože fungují i jako jatka, především skopového.
V Burkina Faso, kde je jen neplodná půda, na které se snaží hospodařit přes 60 etnik, jsou stovky km prašných či rozbahněných silnic, po kterých auta nejezdí. V odlehlých oblastech nejsou ani úřady, africké vesnice si žijí dle svých pravidel.
1994 CNN v Egyptě jednu obřízku natočila a film odvysílala s účinkem exploze bomby. Reportérka CNN byla z Egypta okamžitě vyhoštěna.
V roce 1996 bylo provádění obřízky egyptským ministrem zdravotnictví zakázáno ve státních nemocnicích, ale zákaz lékaři napadli u správního soudu, který jej v červnu 1997 zrušil, ale Nejvyšší správní soud platnost dekretu v prosinci 1997 potvrdil.
Lékaři, včetně univerzitních profesorů gynekologie, ministerský dekret ignorovali a na svých klinikách ji dál za nemalé peníze prováděli – jde prý jen o dekret, nikoliv zákon.
Tyto lékařské kapacity se veřejně ve prospěch obřízky vyjadřovaly slovy : „Prorok obřízku schválil, proto je dobré ji dělat „, tvrzení, které popřel imám slavné káhirské páteční mešity Al-Azhar šejch Mohamad Sajíd Tantawi /1928-2010/ s tím, že pro islám je zmrzačení genitálií nerelevantní a nepotřebné, a svoji dceru proto na obřízku neposlal. Také jeden z bývalých funkcionářů egyptského Muslimského bratrstva, panislámského a fundamentalistického, dnešní generální tajemník Arabského svazu lékařů Abdal Meneim Abul Fotouh*1951, prohlásil, že islám obřízku neprosazuje ani nedoporučuje ( ze zakázaného Muslimského Bratrstva vystoupil 2011, protože 2012 kandidoval na prezidenta jako šéf strany Strong Egypt, v únoru 2018 byl zatčen.
Ve vesnicích na březích Nilu byly rozdávány příručky gen. tajemníka Mezinárodní unie muslimských ulemů/učenců se sídlem v Londýně a šéfa Egyptské asociace pro kulturu a dialog Mohamada Salima Al-Aawa*1942, prosazovatele umírněného islámu, ve kterých prohlašuje, že obřízka nemá s náboženstvím nic společného.
V egyptské TV a na islámských webech proti obřízce vystupoval mezi mládeží oblíbený TV kazatel Amr Chálid*1967 ( původním povoláním účetní, jenž začal kázat v roce 1990) , a proti obřízce vystupoval i koptský patriarcha Šenuda III ( oficiální titul patriarcha alexandrijský ), zemřel 2012.
Velký Muftí Egypta/1996-2002/ Nasr Farid Wassel se vyjádřil obojetně : „Islám toto rozhodnutí nechává na odbornících – na lékařích.“
Duchovní vůdce Muslimského bratrstva šejch Jusuf Al-Qaradawi k obřízce prohlásil: „ Ti, co obřízku považují za nejlepší prostředek jak ochránit dcery, by dcery měly nechat obřezat.“
Ahmed Sulejman, vyučující islámské právo na Káhirské univerzitě, uvedl : „ Obřízka je zdroj cudnosti, počestnosti a duševní rovnováhy. Obřízka nemůže vyvolat u ženy frigiditu. Muslimové ji praktikují po mnoho staletí, a přesto vedou spokojený manželský život.“
Známý káhirský gynekolog Fawzi dezinformoval : „ Obřízka chrání před infekcemi a rakovinou děložního hrdla“, navíc poskytl k její propagaci i „vlastenecký“ důvod : „ V Egyptě všechno spočívá na rodině, na Západě na sexualitě, kterou chce Západ zničit naší společnost. Je to jednoduché, místo vaginálního orgasmu má egyptská žena orgasmus při pohledu na svého spokojeného manžela „ ( Le Monde ze 23.12.2005 „Femmes mutiliées“).
V roce 2003 zahájila kampaň proti obřízce manželka prezidenta Mubaraka, kdy TV několikrát denně odvysílaly spot kritizující obřízku. Obřízku Egypt zakázal až 2008, do tohoto roku spadala pod paragraf 240 trestního zákona o způsobení tělesného poškození s trestem 3-5 let.
I po zákazu je obřízka v Egyptě dodnes veřejným tabu, tacitní omertou, a stejně ji na nátlak příbuzných podstupuje 91-97% žen ročně jako tradici, která se nezpochybňuje, zejména ve vesnicích na březích Nilu, do kterých turisté „ nevidí.
Obřezávány zpravidla nejsou egyptské křestˇanky z komunity Koptů/původních Egyptˇanů, kteří přijali v prvních staletích křestˇanství ( ne nutně ). Koptové jsou největší křestˇanskou komunitou na BV, a většinou patří k zámožné káhirské smetánce, viz mé články o blízkovýchodních křestˇanech.
Až 26.1.2015 v Egyptě padlo přelomové soudní rozhodnutí odvolacího soudu : lékař, jenž na přání otce provedl obřízku 13náctileté dívky, která následně zemřela na předávkování anestetiky, dostal 3 měsíce vězení za praktikování obřízky, dva roky nucených prací za usmrcení z nedbalosti, a uzavření kliniky, kde obřízku provedl, na dobu jednoho roku. Také otec byl podmíněně odsouzen na tři měsíce vězení za to, že obřízku požadoval. Do té doby ani po oficiálním zákazu obřízky nebyl odsouzen žádný rodič ani lékař.
Dívka zemřela 2013, 2014 prvoinstanční soud lékaře zprostil viny, protože přijal jeho vysvětlení, že dívku léčil pro krvácející genitální polypy, a že zemřela v důsledku alergické reakce na penicilín. Dívčin otec, jenž původně žalobu na lékaře podal, ji stáhl, a připojil se k jeho verzi. Nevládním organizacím se ale podařilo přesvědčit gen. prokurátora, aby proti prvoinstančnímu rozsudku podal odvolání s tím, že jde o soukromé ujednání o lživé verzi mezi otcem a lékařem, v případech obřízky zcela běžné.
Bez vzdělání a emancipace žen s touto zvrhlostí bojovat nelze. Některé africké státy vytvořily Národní výbory pro boj s obřízkou, které vysílají do vesnic osvětové týmy.
Nejlepší osvětou je názornost – lektorka vystrčí jazyk a zeptá se : „Víte, k čemu slouží ? K ochutnávání jídla. Proč si nevyříznete jazyk, když řezáte genitálie ?“ Nebo: „ Uříznout dívce klitoris, popř. i s malými stydkými pysky, jen aby nepoznala orgasmus a nevyhledávala ho jinde, je stejné jako preventivně uříznout ruku, protože jde o nástroj krádeže.“
Také týmy UNICEF se vesničany snaží přesvědčit, že obřízku provádějí jen z pověry, že je „ dobrá „ pro jejich děti, ve skutečnosti jejich děti mrzačí.
Matky vyjadřují pochybnosti, že když dcery neprojdou obřízkou, stanou se z nich prostitutky, které nevejdou do manželství jako panny. Bez klitorisu, tvrdí, je to i „ hygieničtější „ ( mají na mysli výtok pramenící ze špatné osobní hygieny, se kterým klitoris nemá nic společného), a uvádějí další pověru, že když se dítě při porodu dotkne klitorisu, zemře ( jde o běžnou výmluvu lékařů, kteří tvrdí rodičce, že byla špatně obřezána, že jí část klitorisu zůstal, hlavička dítěte se ho dotkla, proto při porodu zemřelo).
Týmy OSN uvádějí, že je naprosto neúčinné vesničanky přesvědčovat, aby dcery neobřezávaly, protože přijdou o potěšení ze sexu, které samy nikdy nezažily. Lépe přijmou argument, že bez obřízky budou mít dcery snazší porod. Po obřízce je porod s deformovanou vagínou tak bolestivý, že se jej snaží uměle vyvolat již v sedmém měsíci.
Některé dívky obřízku vyžadují samy, protože se jim kamarádky smějí, že bez obřízky budou komické, či jsou zastrašovány, že bez obřízky do roka zemřou.
Ve vesnicích je nejdůležitější přesvědčit tradiční náčelníky, kteří mají větší vliv než jejich náboženští protějšci, a bojí se, že podporou osvěty o obřízce o vliv přijdou ( osvětoví pracovníci si musí dobře rozmyslet, jaké materiály použijí, aby jejich videa nebyla místním imámem prohlášena za pornografická ).
Jen málo žen se postaví svému manželovi a odmítnou nechat své dcery obřezat, anebo u sebe ukryjí dívky, které před obřízkou uprchly, navzdory tomu, že je manžel přede všemi vesničany zbičuje jako neposlušné - a ještě méně je mužů, kteří se bičované ženy zastanou a vystoupí na její ochranu – tito muži jsou poté většinou zavražděni. Viz mj. Le Monde diplomatique, červen 2000 : Itinéraire d´une femme/Itinerář ženy.
Tyto brutální extrémně bolestivé praktiky obřízky a žehlení prsů (jejich lisování rozpálenými předměty, které vede k jejich znetvoření, zánětům až ztrátě prsů ), Afričané provádějí beztrestně i v Evropě, která pro svoji politickou zbabělost postavit se čelem k těmto zločinům páchaným na dětech, dlouho tvrdila, že si není jista, zda obřízka, prováděná z důvodů pověry, dětské tělo deformuje ( zejména Británie se ke svým menšinám chová tak politicky korektně, že je nikdo nemůže za cokoliv kritizovat).
Až 26.6.2012 vyšší soud v Kolíně nad Rýnem jako jeden z prvních evropských na základě posudků pediatrů a urologů stanovil, že jde o trvalé znetvoření dětského těla, a tudíž o trestný čin, neboťˇ „ právo dítěte na fyzickou integritu stojí nad právy rodičů „. Jejich rodičovská práva a svoboda náboženství ( obřízku vidí jako náboženský imperativ, ale v roce 2006 velký muftí významné káhirské páteční mešity Al-Azhar odsoudil tuto brutální praktiku jako pro islám naprosto nerelevantní a nepotřebnou ) nejsou tímto porušena, protože si mohou počkat, až bude dítěti 18 let, kdy se samo rozhodne, zda chce být obřezáno či ne.
Německý soud svým rozsudkem vyvolal lavinu bouřlivých debat a nevole od Německa po Turecko. Ústřední rada německých Židů rozhodnutí soudu označila za bezprecedentní zásah do prerogativ náboženských komunit, a vyžadovala odpovědˇ Bundestagu. Stejně reagovala Muslimská rada Německa, která rozhodnutí soudu označila za donebevolající nepřípustný zásah do práva na sebeurčení a rodičovského práva. Turecká komunita v Německu vyjádřila obavy, že vypukne turismus za obřízkou. Turecký ministr pro evropské záležitosti Egemen Bagis označil rozhodnutí soudu za „ neakceptovatelné „.
Také Konference německých biskupů prohlásila rozhodnutí německého soudu za „ velice udivující „, a Společnosti pro spolupráci mezi Židy a křestˇany dokonce uvedly, že kriminalizovat obřízku znamená zničit židovskou společnost v Německu.
Navzdory precedentu vytvořeného německým soudem, pediatrické kliniky v Curychu a v Saint-Gall si vzaly čas na rozmyšlenou, zda přestanou obřízky dívek/židovských chlapců pro své movité klienty vykonávat. Bály se série žalob ze strany svých klientů, ke kterým docházelo v Německu.
Také německá evangelická církev rozhodnutí soudu označila za porušení náboženské svobody.
Pouze asociace na ochranu dětí upozorňovaly, že rozhodnutí soudu je v souladu s Úmluvou OSN o právech dítěte.
Frankofonní švýcarské pediatrické kliniky ( univerzitní kliniky v Ženevě a klinika v Lausanne ) si z rozhodnutí německého soudu nic nedělaly, a operace na přání svých klientů prováděly dál s tím, že formální zákaz neexistuje.
Německá kauza měla své kořeny v roce 2010, kdy byla do nemocnice po obřízce převezena krvácející čtyřletá holčička, kterou na přání jejích muslimských rodičů obřezal praktický lékař, a byl prokuraturou zažalován, ale soudem 1.instance osvobozen s tím, že právní literatura není v pohledu na obřízku jednotná.
A protože se společenská debata k tomuto tématu začala přiostřovat ve prospěch práva dítěte, poslanci Bundestagu 19.7.2012 spěšně odhlasovali rezoluci, aby zabránili penalizaci těchto praktik. Rezoluce žádala na vládě, aby stanovila právní rámec tohoto chirurgického zákroku s cílem „ garantovat právo na náboženskou obřízku bez zbytečných bolestí „.
Bylo to politické gesto pro posvátný svazek německých konzervativců, liberálů a sociálních demokratů ( levice/Die Linke + Zelení se hlasování zdrželi ) s německými Židy a muslimy, a jejich přáteli v zahraničí, kteří pozorně přihlíželi, aby německé náboženské komunity nebyly zbaveny tohoto svého fundamentálního rituálu.
Dle týdeníku Der Spiegel ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusser-Schnarrenberger (FDP) očekávání svých kolegů zpražila : „Problém je neřešitelný, protože bychom porušili hned tři ustanovení německé ústavy, týkajících se základních práv – fyzickou integritu, náboženskou svobodu a péči, na kterou mají nárok děti. Zákonodárce si nemůže vybrat jen jedno právo a porušovat ostatní „.
V Austrálii byla v 3/2019 první osobou odsouzenou za zmrzačení genitálií dcer ( 10 + 13 ) žena, která je za účelem obřízky odvezla do Somálska ke své matce, jež obřízku ve svém domě zařídila. Dostala 4 roky nepodmíněně. Soudce její čin kvalifikoval jako násilí vůči dětem podmíněné náboženskými důvody. Dívky, aniž by tušily, proč do Somálska za babičkou jedou, bez sedativ v bolestech celý den za přítomnosti matky, která obřízku v dětství také postoupila, silně krvácely.
Mužská obřízka, při které se odřeže předkožka a kůže se přišije k okraji penisu, je stejně barbarská ( ublížení na zdraví ) jako ženská, pokud je praktikována z náboženských, nikoliv zdravotních důvodů - u židovských chlapců ( osmý den po narození ), u muslimských chlapců ve věku dle rodinných tradic.
Kmeny tento iniciační rituál, kdy se z chlapců v očích dospělých stávají muži, obvykle provádějí koncem června – „sezóna smrti“. Chybí jakákoliv hygiena, bez anestézie jsou řezáni nesterilizovaným nožem, na krvácející ránu se přikládají jen rostliny. Penis zhnisá, tkáň zčerná a začne odumírat ( gangréna ), a chlapci umírají. Nejen na venkově daleko od civilizace, i ve městech existují pokoutní „ iniciační školy „ se stejnými praktikami.
Zdravotně nezávadně je prováděna na klinikách, např. v okolí Johannesburgu jsou kliniky, které provádí jen obřízku - 50 až 120 denně. Zájemců neubývá ( některé kliniky operaci provádějí zdarma, jsou placené různými mezinárodními fondy, zejména US fondem PEPFAR/President´s Emergency Plan for AIDS) , a jsou zde nikoliv pro tradici – budou sice muset používat kondomy, ale riziko nakažení virem HIV klesne dle epidemiologů o 60% , protože předkožka je jednou ze vstupních bran, kterou virus do těla vstupuje ( Le Monde ze 4.7.2010 „ Mourir pour devenir un homme „ ).
Na druhou stranu je třeba si přiznat, že zatímco Západ skandalizuje obřízku, lidé, kteří ji praktikují, se pohoršují nad tím, že se na „ civilizovaném „ Západě rodiny zbavují svých starých rodičů a posílají je do domovů důchodců a hospiců.
