Mitterrandovi političtí kmotři byli pétainisté Simon Arbellot a cagoulardista Gabriel Jeantet, třetím byl válečný zločinec René Bousquet, jeden z hlavních sponzorů jeho poválečné politické kariéry. Proto FM myslel na zadní kolečka, když se v 10/44 oženil s Danielle Gouze, dcerou slavných odbojářů, kteří ukrývali významného odbojáře pétainistu kpt. Henri Frenay a jeho sekretářku Bertie Albrecht (zdravotní sestru ze zámožné rodiny z Marseille švýcarského původu, seznámili se v roce 33 ve středisku pro německé uprchlíky, zatčenou Gestapem v 5/43, údajně se po prvním mučení oběsila v cele, aby neprozradila Henriho Frenay) .
V roce 45 Edmond Barrachin /1900-1975/, exčlen Francouzské sociální strany plukovníka de la Rocque, jenž za války bojoval v jednotkách de Gaulla, Mitterranda převedl krátce do svého orbitu ( senátor Barrachin v roce 51 založil stranu Republikánské a sociální akce gaullistických disidentů) .
V 2/46 (30) byl FM s pomocí peněz těch, v jejichž prospěch při procesech s kolaboranty svědčil, zvolen za poslance jako lídr ultrapravicové kandidátky Jednota a republikánská akce, kterou založil a financoval nacista Schueller, jenž štědře financoval i Mitterrandovu volební kampaň, aby jej dostal do NS …
Stejně tak nacista Schueller odstartoval politickou kariéru dalšího cagoulardisty a kolaboranta – právníka Francois Dalle.
Teprve v 11/46 za pomoci svého přítele socialisty Georges Dayana, kterého 1938 zachránil před útokem svých fašistických přátel, Mitterrand od pravice přestoupil do Demokratického a socialistického svazu odboje (UDSR) …
1947 se FM stal nejmladším ministrem vnitra ve vládě socialisty Paula Ramadiera, a od té doby střídal ministerské funkce vnitra a spravedlnosti, či zámoří ( z titulu své funkce UDSR propagoval v zámoří levicovou politiku, za což jej nenáviděli zdejší kolonové a gaullisté (RPF), mj. Jacques Foccart, Edouard Frederic Dupont, a Maurice Bayrou .
V roce 53 se FM stal předsedou UDSR, 1954 ve vládě socialisty Guy Molleta byl ministrem spravedlnosti, jenž poskytl (!) francouzské armádě v Alžírsku plnou moc, aby potlačila “všemi” prostředky právě zahájenou válku v Alžírsku .
Až de Gaulle/CHDG poslal Mitterranda v roce 58 zpět do anonymity.
1959 FM zorganizoval proti CHDG falešný atentát ( střelba proti vozu CHDG ), kterým si chtěl údajně získat přízeň veřejnosti …
Incident mu prošel, vyšetřoval se velmi krátce.
Za de Gaullovy vlády FM jen politicky přežíval, a snažil se kolem sebe vytvořit sjednocenou levici …
V 12/65 neúspěšně kandidoval za peníze kolaborantského kapitálu a za podpory komunistů proti de Gaullovi v prezidentských volbách poté, co pod svým vedením sdružil levicové síly pod nálepkou FGDS (Fédération de la gauche démocrate et socialiste ) .
Mitterrandův neúspěch byl jen relativní – získal dobrých 45% hlasů, což jej povzbudilo k tomu, aby na troskách staré socialistické strany SFIO (Section francaise de l´Internationale socialiste ) Jeana Jaurese a Julese Guesdeho , kteří se spolu s Guy Molletem zdiskreditovali za své angažmá v koloniálních válkách, založil s penězi kolaborantského kapitálu novou Socialistickou stranu , a stal se tak synonymem “lídra” pro nekomunistickou levici .
1974 po náhlé smrti Georgese Pompidou sice proti d´Estaingovi ( vzdálený příbuzný Ludvíka XV. přes jednu jeho milenku ) v prezidentských volbách propadl, ale v 5/81 (64) již zvítězil pro silnou neoblíbenost d´Estainga ( 1962 se d´Estaing od CHDG odtrhl, nesouhlasil s jeho euroskeptismem ) …
O pár měsíců později se dozvěděl, že má rakovinu prostaty v metastázi, a dali mu nanejvýš rok života, vydržel až do roku 96.
Počátek eufórie (81-83, první vítězství levice po 23 letech ) brzy vystřídaly korupční skandály v jeho okolí a propad ekonomiky, 1986 byla Socialistická strana již stejně nepopulární jako d´Estaing, přesto FM znovu 1988 vyhrál volby, a to proto, že neměl soupeře - vůdce neogaullistů Jacques Chirac byl v té době nemocný …
Mitterrandova minulost byla veřejně zpochybněna v roce 54, 84, a znovu v roce 94, kdy mu Bénouville nabídl, že pro něj obstará písemné prohlášení o jeho morální bezúhonnosti mezi bývalými odbojáři z Combat, ale FM odmítl.
Mitterrand a kauza Schueller/1881-1957/
Francois Dalle ( zemřel 2005/87 )
Trojlístek přátel FM jej seznámil se Schuellerem, jenž z něj za okupace učinil tajemníka generálního ředitele továrny Monsavon v Clichy, ale mimořádné okolnosti mu napomohly k tomu, že od konce roku 43 (25) se stal samotným gen. ředitelem továrny Monsavon, od 1948 gen. ředitelem Oréalu, a od roku 57 gen. ředitelem všech Bettencourtových podniků (kniha L´aventure l´Oréal, Odile Jacob 2001).
Další Mitterrandův přítel André Bettencourt /1919-2007/ byl příkladem toho, jak CHDG přistupoval ke kolaborantství francouzských elit, aneb jak místo denacifikace vyhlásil svoji teorii Francie odbojářské …
André Bettencourt, student práv, spolu se svými přáteli Royem, Bénouvillem a Mitterrandem se ve 30.letech přátelili s vůdci teroristické skupiny Cagoule, a seznámili se tak s Evženem Schuellerem, zakladatelem slavné kosmetické firmy l´Oréal, hlavním finančníkem ultrapravicové organizace Action francaise.
André Bettencourt za vichystického režimu redigoval časopis La Terre francaise, vydávaný ministerstvem nacistické propagandy, vyzývající k likvidaci všech Židů.
1950 se Bettencourt oženil s Lilianou, jedinou dcerou výše zmíněného miliardáře Schuellera - byla to nedobrovolná splátka za to, že po válce Bettencourt svědčil ve prospěch Schuellera, že nebyl jen kolaborantem, ale pomáhal i odboji …
Schueller prohlásil, že se obává, že si Bettencourt jeho dceru bere jen ze zištných důvodů ( matka jí zemřela, když jí bylo 5 let ) …
Bettencourt se podílel na řízení firmy l´Oréal až do okamžiku, kdy židovský obchodník Jean Frydman v roce 94 (v době, kdy historik Pierre Péan učinil to samé s minulostí FM) uveřejnil článek o jeho nacistické minulosti.
Bettencourt nato z vedení l´Oréal odstoupil.
Za de Gaulla a Pompidoua byl Bettencourt několikrát ministrem, a nevyhnul se skandálům, jako když podepsal povolení k těžbě bauxitu ve chráněné oblasti Baux-de-Provence.
1988 byl zvolen i čestným členem Umělecké akademie Francouzského institutu/Institut de France…
1939 se jedna z neteří nacisty Evžena Deloncle Edith Cahier (nar.1920) provdala za Roberta Mitterranda, bratra budoucího francouzského prezidenta (měli tři syny Jean Gabriela , Oliviera a Frederica, TV moderátora, Edith Cahier napsala autobiografii Ma famille Mitterrand, Laffont 2002, kde mj. uvádí, jak se rychle od svého strýce Deloncla distancovala ) .
FM se tudíž úzce stýkal s francouzskými nacisty jak před válkou, ve válce i po válce, kdy hlavní z nich zachránil osobním svědectvím v jejich prospěch, zejm. nacistu Jean-Marie Bouvyera, svého blízkého přítele z 30.let, a málem švagra, protože v letech 42-47 byla milenkou Bouvyera ( jenž v této době z titulu své funkce rozkrádal židovský majetek těch, které poslal do plynu ) Mitterrandovi nejbližší sestra Marie-Joseph, rozvedená markýza z Corlieu ( FM měl 4 sestry a 3 bratry ) …
Není divu, že jeho matka ultrakolaborantka Antoinette Bouvyerová se v roce 46 stala kmotrou Mitterrandova syna Jeana Christopha, když FM svědčil ve prospěch jejího syna, a navštěvoval jej ve vězení.
Přítel Bouvyer se nejen přímo podílel na vraždě bratří Rosselli, Mussoliniho odpůrců, ale byl i členem vichystické komise, která deportovala 300.000 francouzských Židů do Osvětimi, a po válce po svém brzkém propuštění si žil spokojeným životem boháče v Paraguayi …
Mezi přátele FM patřil i Bousquetův blízký spolupracovník Jean-Paul Martin ,“tajemný dr. Martin” , jenž byl dlouhá léta šedou eminencí francouzského státu, ze kterého si FM počátkem 50.let učinil šéfa svého ministerského kabinetu, protože vysoký vichystický policejní úředník dr. Martin Mitterrandovi pomáhal, když FM “pracoval pro odboj” – to se to Mitterrandovi odbojařilo, když se kamarádil se všemi proněmeckými policejními šéfy, kteří jej chránili před Gestapem …
FM se hájil tím, že dr. Martin nebyl nikdy po válce z ničeho obviněn, ani ze strany státu, ani ze strany rodin deportovaných.
Faktem je, že dr. Martin některá policejní nařízení Bousqueta, gen.ředitele policie od 5/42 do 31.12.44 (!), decentně sabotoval, a dodával cenné informace některým odbojovým sítím, v čemž jej Bousquet kryl, díky čemuž válečný zločinec Bousquet neskončil po válce na popravišti …
S Bousquetem dr. Martin Mitterranda seznámil hned po válce, a FM jej v rámci “ něco za něco “ přibral do okruhu svých blízkých přátel (člověka, jenž z vlastní iniciativy nabídl Němcům i razie proti Židům imigrantům, a iniciativně zrušil původní vichystické nařízení, že děti do 5 let budou protižidovských razií ušetřeny) .
Při procesu s Bousquetem tudíž FM svědčil i ve prospěch Bousqueta, takže Bousquet nebyl z nějakých obskurních důvodů nejen odsouzen k trestu smrti, ale byl zproštěn viny úplně ( “ nedotkl se národních zájmů, udělal jen národu ostudu “ ), pouze byl vyloučen na pět let z politického života a z veřejných funkcí …
Bousqueta poté jeho přátelé recyklovali na obchodníka (stal se ředitelem Indočínské banky, a zasedal v administrativních radách několika tiskovin ). Bousquet za Mitterrandovu službu u zvláštního poválečného tribunálu Mitterrandovi platil jeho volební kampaně …
Až 1989 byla na Bousqueta podána žaloba za zločiny proti lidskosti, avšak ještě před koncem procesu byl 8.6.93 zavražděn …
O těchto aspektech své minulosti Mitterrand odmítal mluvit s tím, že nemá co vysvětlovat, ale opoziční politici si to nemysleli, ani Izrael, který s Francií za vlády Mitterranda neudržoval téměř žádné styky.
Serge Klarsfeld, francouzský lovec nacistů, Mitterrandovi vyčetl, že odmítl oficiálně uznat odpovědnost francouzského státu za osud Židů na francouzském území, protože podle FM, jakož i pro všechny francouzské prezidenty, Vichy nebyl stát, ale jen “ okupační úřad “ , aneb přesnými slovy francouzských zákonů “ une autorité de fait “ /prozatímní de facto autorita …
14.7.92, 3,5 let před svojí smrtí, zmáhán nemocí, však FM svému svědomí ulevil, a učinil velký průlom, když prohlásil, že “ účast vichystického režimu na deportacích Židů je prokazatelná a neomluvitelná “, a dekretem z 2/93 učinil 16.7., den první velké protižidovské razie, státním svátkem …
FM poté nechal postavit pomník, který připomíná, že protižidovské razie provedli Francouzi, nikoliv Němci .
Francouzská židovská komunita FM také vyčetla, že stejně jako de Gaulle a Pompidou kladl u příležitosti bitvy u Verdunu na hrob Pétaina květiny.
FM měl však i jednoho nefašistického přítele – Žida a socialistu Georgese Dayana , se kterým se přátelil od roku 38, kdy jej zachránil před agresí ze strany AF - po roce 45 právě toto přátelství jej vyneslo na politické nebe u socialistů …( viz Jacques Attali : FM, Fayard, 2005)
Velvyslanec Gilles Martinet byl jedním z mála socialistů, kteří poukazovali na vichystickou minulost FM, ostatní politici všech směrů ji “ užasle objevili “ až v posledním roce jeho prezidentského mandátu …
Tři opoziční poslanci ( Madelin,Toubon, d´Aubert ) 2.2. 84 v Národním shromáždění prohlásili : ” Ve svém životopise FM uvádí, že byl pouhým redaktorem časopisu Votre beauté, zatímco ve skutečnosti byl ředitelem tohoto časopisu – kdo byl vlastníkem, všichni víme (Schueller).”
Tito tři poslanci byli za pronesenou pravdu disciplinárně potrestáni za urážku hlavy státu předsedou NS Louisem Mermazem ( Schueller, za to že FM svědčil v jeho prospěch, z něj na konci roku 45 učinil gen. ředitele svého vydavatelství Editions du Rond-Point Orealu, které vydávalo Votre Beauté ) .
Vichystická minulost FM se veřejně propírala již 27.7.54 prostřednictvím otevřeného dopisu, který mu přes francouzský tisk napsal vlastní vzdálený bratranec - André Faucher :
” Včera se FM zúčastnil vzpomínkové oslavy v budově ministerstva vnitra, která se konala na památku socialisty Marxe Dormoy, zavražděného cagulardisty . Ti, kdo znají seznam Corre, se musí smát.
Ve Francii lidé rychle zapomínají na to, v jakých kalných politických vodách FM ve 3O. a 40.letech lovil.
Za svoji politickou kariéru vděčí finančníku cagoulardistů Schuellerovi, v jehož prospěch na procesu s kolaboranty vypovídal, a který na oplátku financoval všechny jeho volební kampaně, a jenž je tchánem dalšího ultrakolaboranta z okruhu Mitterrandových přátel, Bettencourta.
Musí se smát všichni ti, kteří ví, jak často se FM stýká s dalším nacistickým cagoulardistou Méténierem, jenž pracuje pro Schuellera, kterému za své teplé místečko v Madridu vděčí i další nacistický cagoulardista a Mitterrandův přítel, Jacques Correz ” …
Poslanec Legendre poté v NS obvinil FM, že je ” cagoulardista nasazený do Socialistické strany “, a věděl, co říká, protože Mitterranda znal již od studií, a spolu s ním chodil hltat projevy plukovníka de la Rocque.
Další svědectví uvedl Gabriel Segonzac, jenž byl 1940 s FM zajat a držen v Ziegenheimu : ” Seržant pěchoty FM se od nás držel stranou, říkalo se o něm, že je cagoulardista, a že vláda ve Vichy žádá jeho vydání, protože mu chce svěřit vedení Služby válečným zajatcům “( ve svém životopisu FM uvádí, že ze zajetí v 12/41 sám uprchl) - postaral se o to cagoulardista a ultranacista Yves Dautun, přítel a pravá ruka ultranacisty Doriota, jehož nacistický časopis Emancipation nationale spolu s Jeantetem řídil.
Po válce byl Yves Dautun odsouzen za kolaboraci k těžkému žaláři, a FM se staral o jeho ženu a děti.
Viceprezident Federace lyceistů AF potvrdil, že vydával Mitterrandovi členský průkaz přinejmenším pro rok 1934/35. Fotku FM z tohoto průkazu, pod kterou je nápis “ Á Francais la France/Francie Francouzům ! ” publikoval list Figaro a l´Echo.
Také byla zveřejněna fotka, na které FM 1935 demonstruje na akci AF spolu s Méténierem, Correzem a profesionálním vrahem Filliolem …
S Méténierem, pozdějším šéfem ochranky Pétaina, byli nerozluční přátelé.
Ve Vichy FM Pétainovi věrně sloužil, takže za své zásluhy obdržel na jaře 43 od Pétaina prestižní vichystický řád za zásluhy Francisque č. 2202 - jako mnozí další pronacističtí cagoulardisté (celkem byl udělen 3.000 osobám ) …
FM musel při jeho předání složit slib věrnosti Pétainovi “ Zcela se dávám do služeb maršála, tak jako on se dává do služeb Francie …”
Neuděloval se však zadarmo – jen za velké zásluhy.
Spokojenost byla na místě : FM spolupracoval i s vichystickým pronacistickým časopisem France – revue de l´Etat nouveau, kde je jeho podpis hned vedle podpisu slavného cacoulardisty Alexise Carrela a šéfredaktora tohoto časopisu Gabriela Jeanteta …
K udělení tohoto řádu musel mít dva kmotry, kteří se za něho zaručili – FM měl za kmotra šéfa mládežnické organizace AF Gabriela Jeanteta a Simona Arbellot ředitele odboru tisku vichystického ministerstva informací, pozdější životopisec Maurrase.
Po válce FM svědčil ve prospěch mnoha výše zmíněných nacistických cagoulardistů, mj. Jeana Védrina, Pétainova ministra pro zvláštní účely, jenž od Pétaina rovněž obdržel řád Francisque za zásluhy č. 2172.
FM se však včas přesunul jako samozvaný šéf Hnutí válečných zajatců do LON a Alžíru, kde podporoval generála Girauda, jenž byl Pétainovi teoreticky stále věrný …
Když se v 5/81 stal FM prezidentem, propůjčil vysoké funkce mnoha kolaborantům, mj. Jean-André Faucherovi, novináři a spisovateli, jenž hojně přispíval do nacistického čas. Je suis partout.
Jistý novinář o FM prohodil “ Na Mitterrandovi byla průhledná jen jeho homosexualita ” …
