1410 nechal pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc spálit na dvoře svého paláce mj. Wycliffovy spisy, celkem přes 200 rukopisů, které označil za kacířské. Taktéž např. soudruh Jirsa z ministerstva vnitra Čsl. akademii věd v 50.letech oznámil, že o tom, co budou vědci číst, bude rozhodovat ministerstvo vnitra. O činu arcibiskupa se po Praze zpíval posměšný popěvek „Zbyněk biskup abeceda spálil knihy, nevěda, co v nich napsáno „ ...
V obou případech vyhlášení ortelu nad knihami bylo předehrou k vyhlášení rozsudku nad lidmi – 2 dny po spálení knih byla nad Janem Husem a jeho přáteli vyhlášena klatba.
V roce 49 byly svezeny a záhadně komunistickými aktivisty roztříděny klášterní a zámecké knihovny, polovina knih z těchto knihoven nenávratně zmizela.
V chodbě Klementina bylo množství knih ze svozů, třídili je poúnoroví studenti podle dvou kritérií – publikace tištěné před rokem 1800, a bible netištěné švabachem, akci, kterou byly zničené historicky vzniklé celky, ukazatelé kulturního vývoje , vedl dr. Horák.
Komunisté rozkradli a zničili i knihovnu TGM, „třídění“ přes 220.000 svazků Masarykovy knihovny komunistům trvalo 4 měsíce ...
Jádro této knihovny odvezli do Ústavu dějin KSČ, část, to, co zbylo po několikerém „třídění“, do Univerzitní knihovny, část knih nabízely antikvariáty ...
Zvláštní sklad zakázaných knih, mj. Kramář, Pekař, existoval v Laubově ulici – komunističtí akademici si z něho mohli knihy nakupovat se zvláštním povolením od Strany, zahraniční návštěvníci s devizami nakupovali národní majetek bez omezení, hranice kulturní památky byla ohraničena rokem 1800 ...
Totéž praktikovaly antikvariáty – zatímco pro čsl. veřejnost byly knihy tabu, návštěvy ze zahraničí mohly za devizy hromadně nakupovat ze zvláštních skladů antikvariátů ...
Do knihoven a vědeckých pracovištˇ docházely knihy, noviny a časopisy s jedním šestiúhelníkem, které putovaly do trezorů, či do zvláštních fondů zvláštních knihoven, ze kterých knihovny směly půjčovat jen vyvoleným komunistům.
Dvěma šestiúhelníky se označovaly publikace, které byly sice objednány, ale které nesměl číst vůbec nikdo – kde byly skladovány, to nikdo nevěděl, možná si s nimi členové ÚV zatápěli v kamnech, bytˇ byly nakoupeny za tvrdou měnu ( na druhou stranu bolševici „ šetřili“ , a některé knihy a časopisy nebyly vědcům dopřány, protože byly „drahé“ – ale ne zase tak drahé jako Stalinův pomník) ...
Stejně Strana určovala, kdo a jaké informace bude číst ze zpráv ČTK – informace na bílém papíru mohla číst veřejnost, na růžovém papíru jen okresní tajemníci, na zeleném papíru jen krajští tajemníci, na modrém papíru jen vláda, na červeném papíru jen gen. tajemník Strany ( barevné odlišení existovalo, volbu barev jsem provedla jen ilustrativně) ...
Když západní tisk, běžně německý a rakouský, zveřejnil kritické články o čsl. soudruzích, noviny a časopisy chodily do ČTK vystřižené ....
Jaké články budou národu přeložené, o tom rozhodoval šéf směny, loajální bolševik, jenž ovládal jen ruštinu , a proto zatrhával nadpisy v cizojazyčných novinách a časopisech dle aktuálních pokynů Strany – v nadpisu se např. mělo vyskytovat slovo nezaměstnanost, proto dostal slovo nezaměstnanost ve všech jazycích, a poté s velkým gustem zaškrtl např. v londýnských Times článek o nezaměstnanosti, a důležitě jej nechal přeložit čsl. expertovi na Čínu, jenž zde byl za trest ( do překladatelského oddělení mezinárodní redakce přicházeli za trest komunističtí prominenti, kteří měli u Strany nějaký vroubek, např. komunisté zaměstnaní u OSN, s vroubkem v tomto oddělení skončil i jistý Judr Oldřich N. , jenž převedl vraha Trockého z Mexika do Havany, a poté do Prahy) ...
Zatímco známý sinolog překládal o nezaměstnanosti prostitutek v Británii, mladý komunistický mládežník s tatínkem v diplomatických službách, byl zpravodajem ČTK v Pekingu, třebaže neuměl ani slovo čínsky ...
Jediná překladatelka ČTK z madˇarštiny přicházela do práce se slovy, „ Mohu si ty madˇarské noviny vzít ?“, na což šéf vyslaný sem Stranou, neznající ani slovo madˇarsky, odpověděl „ Až si je přečtu“ ...
Ani po „revoluci“ z 11/89 se v ČTK nic nezměnilo, Petr Uhl na první schůzi se zaměstnanci prohlásil, že „ se komunisté nemusí vůbec ničeho obávat“, a proto odešli jen komunisté, kteří přesluhovali, zatímco mladí skalní straníci, co své stranické průkazy odhodili v den „ revoluce“ , byli jako zpravodajové vysláni do celého světa, anebo se „ze světa“ museli kvůli svým prozrazeným identitám vrátit, a dostali místa těch, kteří byli posláni do důchodu, takže noví šéfové, např. paní Jandourková „ navrácená“ z Indie, dál zatrhávali nadpisy z brakových listů Morning Star či z l´Humanité ...
Podle seznamů KSČ musely být knihy vyřazovány budˇpodle autorů, či podle titulů, seznamy, pod kterými nikdy nebyl nikdo podepsán, jen „ Pražské tiskárny, závod 02 “, byly vždy dva - podle jednoho se vyřazené knihy musely poslat do Ústavu dějin KSČ, podle druhého se soustředˇovaly ve Sběrné knihovně.
Např. podle seznamů z roku 53 komunisté vyřadili 675 titulů, a vedle toho všechny práce od 330 autorů , mezi nimi zejména TGM + Eduarda Beneše ( jakmile byla tato jména někde citována, např. u vydání Souboru díla F.X. Šaldy, musela být vyškrtnuta, čímž se znehodnotilo celé vydání) ...
Zakázán byl i Clementis, Slánský, Švermová, Laco Novomeský, ze zahraničních např. Boris Pasternak ...
Za zakázanou byla označena i Aristotelova Etika Nikomachova či Encyclopedia Britannica, stejně tak ročenky OSN se jmény nositelů Nobelovy ceny, veřejnost nesměla číst ani švýcarské vydání Topografie Čech a Moravy ze 17.století či bibliografii literární vědy z let 1945-1955, natož US časopis Science ...
Za „ pornografickou „ literaturu byly označeny mj. spisy Casanovy, Bocacciův Dekameron, výbory z Balzaka, Flauberta, Stendhala, Ronsarda, Goetha ...
Největší smůlu měli vědci - jestliže bylo v ročníku jedno jediné zakázané číslo, byl automaticky zakázaný celý svázaný ročník ...
Zakázány byly i čínské vědecké časopisy, např. China Science, sociologii a kybernetiku komunisté považovali za pavědy ( v US v roce 67 fungovalo zhruba 40.000 samočinných počítačů, v SU zhruba 3.000 ), západní věda se přejímala jen přes SU již zcenzurované časopisy ...
Nejhůře na tom byly přírodovědné fakulty, které nemohly zakládat „ zvláštní knihovnické fondy pro neveřejnost “ , takže se k nim dostalo nejméně informací ...
Tyto seznamy zakázaných knih platily i za „ obrodného procesu „ Strany v roce 68 ( mj. byl zakázán list The Times z 11.4.68, v němž vyšel článek o Janu Masarykovi, o kterém byl týž den pořad v čsl. TV) , v roce 68 navíc ministerstvo kultury požádalo Knihovnu ČSAV, do které neměla širší veřejnost přístup, aby byly vyřazeny další knihy, a z dalších publikací, aby byly např. vystřiženy mapky Jugoslávie ( již od 50.let byla zakázána Titova kniha Boj za osvobození Jugoslávie ) ...
V rámci stranické hlouposti a bolševické bdělosti sami komunističtí šéfové knihoven „ pro jistotu“ vyhazovali řadu publikací z vlastní vůle, zejména západní statistické ročenky, ročenky OSN a evropských institucí, zatímco objednávali celé „produktovody“ bolševické vědecké literatury ...
KSČ vytvářela tak silný psychologický tlak na knihovníka, že knihovníci měli velký strach půjčovat neznámým lidem, a čtenáři měli strach o některé knihy žádat ...
Např. stranický přípis z roku 62 uváděl :“ Se závadným materiálem musí být zacházeno jako s materiálem obsahujícím státní tajemství“ ...
