V kněžském semináři v Tbilisi vládl dozor, špehování a udávání, jediné zásady, které Stalin znal, na kterých založil svoji tyranii, kterou předvedl i Lenin – řádění Leninových bolševiků vypuklo hned po puči 1917.
Únosy, mučení, popravy bez soudů, rabování vesnic, viz Rudá Dora, naverbovaná do Čeky s tisícemi jiných prostitutek pro učebnicový třídní původ.
Stalin, jenž spolupodepisoval Leninovy represívní dekrety, zejm. dekret o likvidaci tisku, kritizujícího KS ( v 1/1918 Lenin bolševiky přejmenoval na komunisty ), chtěl být prohlášen za Leninova nástupce, ale Lenin ve svém politickém testamentu/Dopis sjezdu z 12/1922 ( Dopis sjezdu lze chápat i tak, že Lenin chtěl rozeštvat každého proti každému ) Stalina za svého nástupce nejen neoznačil, ale naopak požadoval, aby byl Stalin odvolán z funkce gen.tajemníka Strany ( byl jím od 4/1922 na návrh Lenina, který tuto funkci v 4/1922 pro Stalina vytvořil ), protože je na tuto funkci příliš vulgární, neumí slušně vystupovat, a soustředil ve svých rukou obrovskou moc , kterou zneužívá ( poté, co se Stalin stal gen. tajemníkem, požadoval, aby byly svazové republiky přeměněny na pouhé autonomní oblasti, což Lenin odmítl, načež v 5/1922 dostal infarkt - 12/1922 dostal druhý infarkt, a zbývající členové Politbyra Stalin, Kameněv a Zinověv vydali navzdory nesouhlasu Lenina příkaz, že Lenin smí pracovat jen několik minut denně, nesmí přijímat návštěvy, a jeho okolí ho nesmí informovat o politice ( Lenina v den výročí jeho smrti pravidelně kritizuje Putin a Žirinovský s tím, že zavinil rozpad Sovětského svazu v 12/1991, protože jej v 12/1922 vyhlásil na špatných základech – ale že nechystají Leninův pohřeb, zůstane v mauzoleu ).
Lenin kritizoval i Trockého s tím, že je z ÚV sice nejschopnější, ale je to “jen” byrokrat, Zinovjeva a Kameněva ( Lenin “radil” ÚV, aby Kameněva a Zinověva netrestali za to, že byli proti bolševickému puči, a dokonce vyzradili plán a den, kdy měl proběhnout, třebaže v 10/1917 za toto jejich jednání požadoval jejich vyloučení ze Strany - a 5.11.1917 je Lenin nazval zrádci revoluce, když na své funkce rezignovali, protože chtěli, na rozdíl od Lenina, vyjednávat s odbory železničářů, které hrozily stávkami ), a Georgije Pjatakova /1890-1/1937 popraven/, syna majitele cukrárny a šéfa ukrajinských bolševiků ( 1923 Pjatakov podepsal Deklaraci 46 Levé opozice, za což jej Stalin vyhodil z Politbyra ), a varoval před rozkolem v podobě boje mezi Stalinem a Trockým.
Bucharinovi, jenž podpořil Leninovu NEP, Lenin rovněž vytkl chyby, nelíbilo se mu jeho napojení na evropskou levici, ale měl k němu nejblíže, a označil jej za nejlepšího teoretika Strany, jenž však nezvládl dialektiku ( jediný Bucharin mohl Stalinovi tykat, protože Bucharinova manželka byla nejlepší přítelkyní Stalinovy manželky, 1928 Stalin Bucharinovi nařídil, aby se se svojí manželkou rozvedl, Bucharin poslechl, ale jeho “přátelství” se Stalinem skončilo ).
Druhou část Leninova Dopisu sjezdu tvořilo Post Scriptum, že Stalin nejenže nezvládl situaci v Gruzii ( kde Stalinův satrapa Ordžonikidze použil proti opozici takovou brutalitu, že si na něj stěžovali umírnění bolševici ), ale chová se nevhodně a vulgárně i k Naděždě Krupské.
Choleričtí gruzínští bandité Stalin a Grigorij Ordžonikidze /1886-2/1937 otráven / a opatrný Armén Anastazias Mikojan /1890-1978/, jenž přežil všechny čistky, všichni tři s kníry á la Hitler, patřili ke Kavkazské klice. Byli to Stalinovi slouhové, Ordžonikidzemu se přezdívalo “ Mírotvůrce” , protože po roce 1928 chtěl usmířit Stalina s Bucharinem.
Ordžonikidze byl po smrti Lenina stále nemocný, od 1928 se léčil v Německu, kde si lékaři nad jeho záhadnou nemocí neúspěšně lámali hlavu ( byl pomalu tráven ).
Po vypuknutí stranických čistek 1936 Ordžonikidze rozlítil Stalina, když bránil před NKVD své přátele a varoval Stalina před Ježovem. Stalin nejprve zabil Ordžonikidzeho bratra, poté prostřednictvím Mikojana rozhlásil, že pár hodin před svým plánovaným vystoupením na stranické schůzi Ordžonikidze "spáchal sebevraždu “ ( viz “sebevraždy” kolem Putina ).
Lenin chtěl, aby jeho politická závěť byla přečtena na 12. sjezdu Strany v 4/1923, v 3/1923 však dostal třetí infarkt, po kterém ochrnul a nemohl mluvit.
Naděžda Krupská /1869-2/1939 v domácím vězení pod dohledem NKVD/ po Leninově ochrnutí Dopis tajila, vlastnila 4 zapečetěné kopie, které mohly být otevřeny jen Leninem nebo v případě jeho smrti Krupskou.
Maria Uljanova /1878-6/1937 “infarkt”/, Leninova sestra, učitelka francouzštiny, která 1915 odešla na frontu jako zdravotní sestra, měla jednu kopii. Zastávala formální vysoké stranické funkce bez jakéhokoliv vlivu.
Krupská předala Leninův Dopis sekretariátu ÚV ( kde měl již Stalin mírnou převahu ) až v 5/1924, pár dní před 13.sjezdem KS, a požádala o jeho přečtení delegátům sjezdu.
Leninově požadavku přečíst Dopis na sjezdu Triumvirát Stalin, Kameněv, Zinověv ( již 1923 odstranili Trockého z funkce šéfa armády ) nevyhověl ( Zinověv a Kameněv tvrdili, že se Stalin změnil, tudíž Leninův Dopis již není relevantní ), naopak, Leninův testament, za podmínky, že se oněm nebude na sjezdu hovořit, přes protesty Krupské, dali přečíst jen zástupcům regionálních delegací, a to odděleně, kteří si během čtení nesměli psát poznámky ( všichni, co si Leninův Dopis přečetli, byli Stalinem ve 30.letech popraveni ). ÚV zakázal publikování Dopisu či jeho částí.
Na nátlak Levé opozice musel Stalin v 7/1926 Leninův Dopis přečíst na schůzi ÚV – svoji hrubost přiznal slovy : ” Ano, jsem hnusně hrubý na všechny, kdo rozdělují KS “ … Současně požádal o uvolnění z funkce gen. tajemníka Strany, ale jeho rezignace byla jednomyslně odmítnuta.
Stalin si udržel funkci gen. tajemníka za pomoci Alexandra Smirnova /1877-2/1938 popraven/, komisaře zemědělství a šéfa Rolnické internacionály, jenž se spojil se Stalinem již po bolševickém puči ( 1933 jej Stalin vyloučil z ÚV pro kontakty s Nikolajevem Eismontem a Vladimírem Tolmachevem /1887- 9/1937 popravem /).
Upravená verze Dopisu byla vytištěna v 12/1927 v limitované edici pro delegáty 15.sjezdu Strany.
Okolnosti spojené kolem Leninova Testamentu popsal Max Eastman v článku Od té doby, co zemřel Lenin (1925, originální text Leninova Testamentu byl publikován jako součást Eastmanova článku v The New York Times v roce 1926, Eastmanovi jej poslala Krupská, která se v 10/1926 připojila k opozici proti Stalinovi ) - Kreml Eastmanovu esej odsoudil a donutil Trockého, tehdy ještě člena Politbyra, aby napsal článek popírající Eastmanovu verzi událostí.
27.12.1926 Stalin nabídl svoji druhou rezignaci na funkci gen. tajemníka KS šéfovi Rady lidových komisařů Rykovovi, jenž jí odmítl, 19.12.1927 Stalin požádal o rezignaci potřetí – Rykov ji opět odmítl.
Stalinovi odpůrci tak nevyužili poslední šanci na jeho sesazení, někteří tvrdí, že se Rykov mstivého Stalina bál ( počtvrté Stalin požádal o uvolnění ze všech funkcí v 11/1952, 5 měsíců před svojí smrtí – Malenkov však vystoupil před tribunu, a požádal soudruhy, aby Stalina opět zvolili gen. tajemníkem KS a předsedou vlády, třebaže Stalin křičel : “ Ne, chci ze všech funkcí uvolnit !” ), viz Stalinův životopis.
Poté, co se Stalin stal Diktátorem, byly všechny odkazy na Leninův Dopis trestné jako protisovětská agitace. Nikita Chruščov Dopis přečetl na 20.sjezdu Strany 1956 ( viz mj. můj článek Chruščovova zpráva - Andrea Kostlánová - iDNES.cz kostlanova.blog.idnes.cz › blog ), poté byl Dopis Kremlem oficiálně publikován.
