KSČ a její práce pro sovětskou NKVD

Prof. Václav Chytil /1907-1980/působil na právnické fakultě Univerzity Masarykovy v Brně, byl žákem prof. Engliše. Do 8/48, kdy odmítl nabídku Gottwalda, aby se v jeho poúnorové vládě stal ministrem financí, pracoval jako místopředseda Národního shromáždění ( zvolen jako bezpartijní za lidovce, poté na jeho místo poslance nastoupil lidovec rolník Jarolím Leichman /1897-1981/, propagátor kolektivizace) , napsal několik vědeckých publikací.

Od roku 49 do roku 58 byl vězněn v souvislosti s kauzou dr. Milady Horákové, za velezradu odsouzen ke 12 letům vězení k práci do uranových dolů v Jáchymově a v Příbrami, po propuštění na amnestii v roce 58 pracoval jako dělník ( viz kniha Prof. Václav Chytil a uranové doly ).

Prof. Václav Chytil uvedl, že po Únoru Strana začala stíhat zcela nelítostně a tvrdě lidi, kteří nesouhlasili s její tehdejší politickou linií, takže se stalo, že z činů před Únorem naprosto beztrestných se přes noc staly těžké zločiny, např. z příslušníků jiných stran se přes noc staly ilegální skupiny na rozvracení republiky.

Student, nadšený socialista, jenž ještě koncem roku 47  roznášel letáky své strany, byl naráz za týž čin trestán 20 roky odnětí svobody v nejtěžším žaláři …

KSČ, loutka v rukou sovětských poradců z NKVD, vytvořila bolševický systém, v němž si žádný občan čsl. státu nebyl jistý svým zítřkem .

V jedné bratislavské kavárně se scházeli Jozef Šoltés, Laco Novomeský, Gustav Husák a jiní, hovořili otevřeně o všem možném, kdosi je udal, a bratislavská STB z nich udělala „slovenské nacionalisty, kteří usilují o rozbití republiky a návrat ke kapitalismu“ …

Slánský, když dostal do ruky protokoly o výslechu svědků, obviněných a udavačů této „ skupiny „, podle Aloise Samce, pracovníka STB, posměšně řekl :¨“ To bude mela!“ ( Slánský neprotestoval ani proti krutým výslechům 49-50 mladé medičky Vlasty Veselé, účastnice zahraničního odboje, která byla v roce 37  i v lékařském týmu ve Španělsku, a která se údajně otrávila prášky na spaní v 6/50   -  jen pokrčil rameny) …

Podle Aloise Samce byl Slánský ochoten zmáčknout každého, a také to dělal, kromě Gottwalda, kterého se bál, a jít proti němu odmítl, ale Lichačev mu řekl : „Budˇ ty nebo Gottwald „, ale Slánský opět odmítl, tak Lichačev zpracoval Gottwalda, který zatykač na Slánského po dvou dnech přesvědčování podepsal …

Antonín Zápotocký nebyl o nic lepší. V roce 54 leželo na jeho stole mnoho žádostí o milost, včetně žádosti Osvalda Závodského, přesto milost neudělil nikomu.

Příprava na procesy

Začalo to v Bulharsku s Kostovem, bouře se přehnala do Madˇarska.

Při procesu s Rajkem bylo jasné, že se přežene i přes čsl. hranice.

Od 2/48 byli v ČSR sovětští/SU zpravodajští důstojníci, zabývající se administrativou bolševických vojsk, která prošla Československem.

Po jejich odchodu přišli do ČSR  „poradci“ z NKVD, kteří neustále na ústředním výboru Strany vykřikovali :“ Musíte tu mít protistátní spiknutí ze strany lidí, kteří usilují o návrat ke kapitalismu. Jsou všude, nahoře i dole.“

Proto „poradci“ aneb důstojníci z NKVD shromaždˇovali kompromitující materiály  na kohokoliv, zejména na lidi s vyšším postavením, Slánského a Gottwalda nevyjímaje.

„Kvalifikovaní“ lidé na inscenování monstrprocesů v osobě expertů NKVD Lichačeva a Smirnova , a jejich pomocníků, pořádali hony proti komunistům i bezpartijním, kteří se při procesech přiznali k nejfantastičtějším zločinům v rozporu se svým dosavadním životem, smýšlením a činností …

Na jejich příkazy a z jejich popudu byli zatýkáni lidé, kteří protistátní činnost „mohli“ konat vzhledem ke svému povolání či kontaktům , usvědčující materiály byly až druhotnou záležitostí, sháněly se až dodatečně …

Z výpovědi Aloise Samce, pracovníka STB :

„ Borisov si mě jednou zavolal, a řekl mi : Budete dělat u každého výslechu o kopii víc, a okamžitě mi ji přinesete. Odpověděl jsem : Kopii dostává už Slánský, který vám ji předává, Boris na to : Splňte můj rozkaz „ …

Protokoly o výsleších šly vždy k bolševickým poradcům z NKVD, kteří si je nechali přeložit, položili nové otázky, a brutální kolotoč pokračoval dál.

V 12/50 Gottwald na žádost Smirnova poprvé veřejně napadl španělské interbrigadisty, kteří pomáhali protifrankistickému partyzánskému hnutí ( tragikomické na tomto obvinění bylo, že interbrigadisté byli v terénu podřízeni ruskému štábu, jehož členové byli v bolševickém Rusku popraveni již ve 40.letech ) ,  a obvinil je z činnosti pro západní rozvědky, kteroužto „myšlenku“ rozvinul v 1/51 časopis Tvorba.

Třebaže jsou oficiální archívy podivuhodně děravé, hlavní podíl na procesech měl tehdejší ústřední výbor, zatímco STB byla svěřena  brutální technická stránka věci ( zatčení, výslechy s fyzickým mučením a psychickým terorem, stylizace přiznání a donucení vězněného podepsat se pod něj, vystěhování jeho rodiny z nemovitosti do obecní ratejny, či z měst na venkov, donucování manželky/manžela, aby se se zatčeným/zatčenou rozvedly) …

Hlavní iniciativu při aplikování teorie o nepříteli uvnitř Strany vyvinula Komise stranické kontroly ÚV KSČ v letech 48-51 v čele s Jarmilou Taussigovou /1914-2011/, jejíž kariéra skončila náhlým uvězněním v 12/51 v souvislosti s kauzou Slánského ( odsouzena v navazujícím procesu s krajskými tajemníky) , propuštěna na amnestii v roce 60.

Teroristická příprava monstrprocesů začala v 2/48, praktická v roce 50, kdy byla vytvořena tzv. bezpečnostní pětka – Gottwald,Široký, Čepička, Kopřiva a Kopecký .

Alois Samec vypověděl : „ Koncem roku 50 mě zavolali Čepička a Kopřiva, a řekli mi, že jsem byl nejvyššími stranickými orgány vybrán na konspirativní práci.

V Melounově ulici v Praze na Vinohradech, v bývalém klášteře, který Čepička zlikvidoval, byly zřízeny pracovny, kam mi bývalý poslanec Klicha nosil celé haldy spisů, které jsem měl přečíst, utřídit a založit kartotéku jmen, která se ve spisech vyskytovala. Potom Smirnov řekl : A bude se zatýkat. Ohradil jsem se : „ Vždytˇ to jsou blbosti „, ale odbyl mne s tím, že ví, co dělá .

K zatčení stačilo udání, že dotyčný nenosí stranický odznak, či se stýká s podezřelými lidmi, jejichž podezřelost se zjištˇovala až dodatečně.

Později mi Smirnov nařídil vést výslechy, odmítl jsem . Nabídl mi křeslo ministra vnitra nebo místo šéfa bezpečnosti, ale znovu jsem odmítl.“

( Alois Samec nakonec skončil v jáchymovských uranových dolech)