Jean Moulin byl 21.6.43 zatčen šéfem lyonského Gestapa Klausem Barbiem na schůzce v Caluire-et-Cuire (Rhone) na předměstí Lyonu v domě zubaře Frédérika Dugoujona spolu s ostatními pozvanými, včetně hostitele Dugoujouna (přijelo 8 odbojových představitelů, jeden z nich však nebyl pozván – jmenoval se René Hardy, alias Didot, a přivedl jej Henri Aubry za vojenskou sítˇ Combat štábního kpt. Henriho Frenay, jenž se s Moulinem těžce nesnášel ( v době schůzky v Caluire byl Frenay v Londýně/LON, Frenay byl zatčen až v 7/44 Abwehrem ) ...
Někteří, opírající se o archívy KGB, tvrdí, že Jean Moulin pracoval pro bolševiky, což Henri Frenay/1905 Lyon-1988, rok před ním zemřel René Hardy/ tvrdil již v roce 44.
Podle něho by to vysvětlovalo Moulinovo chování - zapojil se do odboje až po napadení SU, kdy to již Kominterna povolila, a to bizarní akcí, kdy se na vlastní náklady odebral v 9/41 do LON, aby se nabídl do služeb CHDG, a vrátil se do F jako jeho pověřenec, aniž by svoje počínání zkonzultoval se šéfy odboje ( zejm. Henri Frenay Combat, Emmanuel d´Astier Libération, Jean-Pierre Lévy Francs tireurs, Pierre Villon Front national, Pierre Brossolette Comité d´action socialiste ), které tím nesmírně urazil …
Ministr letectví lidové vlády Pierre Cot /1895-1977/ ve své funkci za potlesku Stalina ( Cot v roce 45 vstoupil do FKS, a obdržel Stalinovu cenu) válčil proti 200 rodinám, které tehdy ovládaly francouzský letecký průmysl ( Cot učinil ze společnosti Air France první polostátní podnik), a Frenay tvrdil, že socialista Moulin se pod vlivem svého přítele Cota, jenž jej v letech 36-39 jako šéfa své kanceláře pověřil organizováním pomoci španělským republikánům ( předával jim SU zbraně, ve Španělsku v roce 36 se to hemžilo sítěmi NKVD a GRU ), zradikalizoval, a stal se tajným komunistou ( avšak jako prefekt Moulin nařídil policejní dohled nad komunistickými agitátory) ...
Svědectví podpluk. Passyho uvádí, že Charles de Gaulle/CHDG reagoval 28.6.43 v Alžíru na zprávu o zatčení Moulina pouhým “Ah” , a navázal otázkou na jiné téma ...
Ve svých bestsellerových Válečných pamětech z 50.let však CHDG Moulina popisuje v superlativech, což není u de Gaulla běžné .
Navíc po svém nástupu k moci 1958 národem zcela zapomenutého Moulina promyšleně ku svému prospěchu, aby překonal rozdělení národa, haštěřícího se ohledně válečných zločinů spáchaných francouzskou armádou v Alžírsku, uvedl 1964 znovu na scénu, když rozhodl o jeho pantheonizaci, tj. přemístění jeho ostatků do pařížského Panthéonu, laického chrámu zasvěceného velkým francouzským osobnostem ...
CHDG v geniálním tahu o Moulinově pantheonizaci rozhodl dva dny po schválení zákona o amnestii pro méně závažné delikty spáchané francouzskými vojáky v Alžírsku, a týden před hlasováním o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti ...
Tato republikánská slavnost usmířila rozdělený národ v otázce dekolonizace, a byla vrcholným projevem gaullistického mýtu o všeobecném sjednoceném odboji jako receptu na vyrovnání se s obtížnou celonárodní kolaborantskou minulostí ...
18.12.64 vzdal Moulinovi hold nejprve pařížský lid a odbojáři (včetně komunistů) , kteří se střídali po celou noc ve stráži u rakve, a druhý den přišel na řadu stát, zejména jeho “hlava”/CHDG .
Při projevu odbojáře a ministra kultury Andrého Malraux “plakali i otrlí maoisté “ ...
Malraux Moulina vylíčil jako sjednotitele odboje všech politických odstínů, a věrného vykonavatele vůle CHDG.
V jedné pasáži Moulina oslovil přímo biblicky : ” Ubohý umučený králi pohlédni na svůj lid stínů ( metafora pro odboj), jak povstává oné červnové noci ozářené tvým utrpením.
Jako gen. Leclerc vstoupil do Invalidovny se svým průvodem slávy z afrického žáru i z alsaských bojů, vejdi dnes sem ,Jeane Mouline, se svou děsivou družinou těch, kteří jako ty zemřeli v kobkách, aniž by promluvili, ba i s těmi, kteří promluvili“ ...
Těsně po válce se historie odboje stala obětí dvou dominantních verzí : komunistická verze tvrdila, že odboj ovládali jen komunisté ( měli 75.000 popravených), vyhrála smířlivá gaullistická, kterou zformuloval CHDG ve svém projevu v Paříži 25.8.44, ve které lišácky vyložil chování Francouzů za války :
osvobození popsal jako “ boj francouzských armád s podporou a pomocí celé Francie – Francie bojující, jediné opravdové, věčné Francie” , třebaže ve skutečnosti byl odboj záležitostí jen aktivní menšiny, kterou CHDG vyložil jako celonárodní aktivitu, takže zájem o příběhy individuálních odbojářů ztratil smysl – proč vzpomínat na jednotlivé hrdiny, když bojovali všichni ...
S odchodem CHDG z politické scény v roce 69 se vytratilo i všeobecné akceptování jeho teze sjednoceného celonárodního odboje, kterou celá léta zakrýval sírou čpící vichystický režim ...
Kritická analýza vichystického režimu vzápětí po smrti CHDG se stala prvním projevem rychle se šířící demytologizace francouzské politické scény z doby okupace, třebaže ještě v roce 68 prošel bez povšimnutí překlad knihy Eberharda Jackela “Francie v Hitlerově Evropě”, bořící mýtus o neochotě Pétainova režimu kolaborovat s Německem ...
V roce 73 přišel celonárodní otřes, neomezující se jen na historickou obec, a nastalo velké historické přehodnocování.
Tento otřes způsobilo francouzské vydání díla US historika Roberta Paxtona “Vichystická Francie”, v němž se dokladuje ochotná kolaborace Pétainova “Francouzského státu”, a hlavně Francouzy široce akceptované Pétainovy vnitřní reformy : národní revoluce a aktivní antisemitská politika ...
Až 28 let po válce byla připuštěna ke slovu i židovská generace pamětníků, která tuto politiku na vlastní kůži prožila, zázrakem přežila Osvětim, a byla připravena vydat svědectví, o které po válce nikdo v celém světě nestál, viz historička Annetta Wieviorková o antisemitské tradici Evropy + můj článek zde Holokaust, největší poválečné tabu ...
V 70.letech se do centra pozornosti dostalo i přehodnocení odboje, vycházela nová svědectví odbojářů, zejména poprvé promluvili příslušníci rozsáhlé skupiny “ ani-ani” , jak významný historik Jean-Pierre Azem charakterizoval odbojáře, kteří se nehlásili ani ke komunistické ani ke gaullistické interpretaci odboje , takže jim po válce nikdo nenaslouchal.
Mezi nejvýznamnější Paměti tohoto směru patří Noc skončí /La Nuit finira (1973) od Henri Frenay, šéfa odbojového hnutí Combat, jenž si i po skončení války s Moulinem vyřizoval účty ( Frenay byl frustrován z toho, jak staré politické struktury opět ovládly politickou scénu, za což podle něho mohl Moulin, jenž je legitimizoval tím, že je na přání CHDG přizval do ústředí odboje ) , a Nejisté dobrodružství /l´Aventure Incertaine Clauda Bourdet z roku 75 .
Hned po válce Frenay z důstojnické rodiny, jehož otec padl v 1.sv.v., o “ svým prominentním tatíčkem rozmazleném” Moulinovi tvrdil, že jako přítel prosovětského Pierre Cota “úzce” spolupracoval s FKS, která jej pověřila úkolem, aby se vetřel do přízně CHDG ...
Proti této teorii vystoupil v roce 77 úspěšný obchodník s obrazy ( Moulin vlastnil v Nice galérii) Daniel Cordier, jenž provedl velkolepou obhajobu Jeana Moulina , třebaže byl monarchista z fašistické Action francaise, a blízký přítel Bénouvilla z Combat, odpůrce Moulina.
Jako Moulinův tajemník vlastnil kromě vzpomínek i mnoho krabic zásadních dokumentů, takže po 12 letech usilovného bádání v archívech a diskusí s historiky, vydal v roce 89 šestidílnou biografii Jeana Moulina, naprosto výjimečné dílo opatřené 300stránkovou předmluvou, nejdelší předmluvou v dějinách francouzské literatury, jak ironicky zlí kritici poznamenávají.
Cordier použil svéráznou neopozitivistickou metodu : za jediný zdroj historického poznání uznává jen psaný archívní dokument ...
Jak Cordier prohlásil : ” Archív to je skála, zatímco svědectví je jako plynoucí nebo stojatá voda – mění se” ...
V dějinách odboje, do té doby zcela ovládaného pamětníky, znamenal takový přístup revoluci.
Nejuznávanější historie odboje, vytvořená v 70. a 80.letech novinářem-historikem Henri Noguzrem, jenž spolupracoval jenom s pamětníky, se v odborných pracích přestala citovat.
Rozhořčený útok Noguzra na Cordiera, kterého označil za důchodce hrajícího si na historika, nebyl ničím ve srovnání s nenávistným útokem v médiích ze strany odbojářů, dotčených troufalostí a nedostatkem piety ohledně způsobu, jakým Cordier popsal prostředí odboje, plné osobních a politických svárů a intrik.
K historické legitimizaci jeho díla však přispěli seriózní historici jako Azem, Olivier, Annetta Wieviorkova, či Henri Rousso.
Po rozpadu SU se zintenzívnily snahy rehabilitovat vichystický režim, a zpochybnit francouzský odboj.
Nejprve byl francouzský odboj zpochybněn 1993 knihou novináře Thierryho Woltona Velký nábor /Le grand recrutement, odhalující hustě utkanou sítˇ SU agentů ve Francii 30.tých a 40.tých let, kteří zejména infiltrovali de Gaullovo hnutí France Libre, a do kterých Wolton zařadil i Moulina ( Wolton představuje tvrdé křídlo US zpravodajských služeb, které v 60.letech tvrdily, že s protiamerickým de Gaullem manipuluje Moskva ) ...
V mediálních diskusích se na jeho stranu přidali i historici - bývalí komunisté Francois Furet a Annie Kriegelová, z nichž se po válce stali zarytí antikomunisté.
Woltonovu argumentaci bod po bodu vyvrátil uznávaný historik Pierre Vidal Naguet v knize z roku 93 Otrávený šíp /Le trait empoisonné.
Další pochybnosti vnesla do historie francouzského odboje v roce 96 kniha Karla Bartočka Les aveux des archives/Přiznání archívů o Arturu Londonovi (1915-1986/71) , protifašistickém odbojáři, jenž byl v roce 42 deportován do Mauthausenu, aby se v roce 52 stal obětí pražského procesu (do Svazu komunistické mládeže vstoupil již ve 14 letech, poté byl španělským interbrigadistou, nakonec jeden ze tří historických šéfů odbojového MOI ) .
1949 se stal v Praze náměstkem ministra zahraničí, zatčen byl 1951, mučen k vynucení písemného přiznání, 1 ze 14 obětí na popud Stalina zinscenovaného pražského procesu se zrádci uvnitř strany, zejména “sionistickými “, aj. placenými zahraničními rozvědkami.
Padlo 11 předem připravených rozsudků smrti, tři doživotí, které dostal i Artur London – rehabilitován byl 1956.
1968 napsal knihu l´Aveu/Přiznání, kterou 1970 zfilmoval Costa-Gavras.
Spolu s ním byla v pražském procesu souzena jeho manželka Lise, kterou poznal v roce 34 v MOW (jemu bylo 19/jí 18), odbojářka a interbrigadistka jako on, deportována do Ravensbrücku .
Od 60.let oba bojovali proti komunismu.
Bartoček Londona popisuje jako “uvědomělého” komunistu, srozuměného se stalinskými zločiny.
Problém je v tom, že skutečně zapálení idealističtí komunisté jednak nebyli informováni o rozměru stalinských zločinů, a jednak jim tyto zločiny byly podsouvány jako likvidace konspirujícího třídního nepřítele, takže mnozí z nich , třebaže úpěli v gulazích, se až do svého konce domnívali, že všichni ostatní jsou tu právem, jen u nich jde o omyl, který nespáchala Strana, natož Stalin, ale nějaký úřednický šiml ...
Přes vášnivé diskuse zda byl či nebyl bolševickým agentem, Moulin stále pro většinu Francouzů představuje symbol jednoty – např. Mitterrand ( jako proteženec válečného zločince Reného Bousqueta ) po svém volebním trumfu za eufórie levice se v 5/81 odebral do Panthéonu, a položil po jedné růži na hrob vůdce socialistů Jaurise, bojovníka proti otrokářství Scheichera, a po vzoru CHDG na hrob Jeana Moulina.
Spory o Moulina pokračují dodnes – v roce 012 se esejista a politický poradce Alain Minc střetl s Jean-Louis Crémieux-Brilhac kvůli své knize o Moulinovi “Muž dvou tváří” s tím, že odbojáři na své hrdiny neprávem pohlížejí jako katolická církev na své světce ...
Nevoli u zastánců Moulina vyvolala již samotná obálka knihy – Moulin vedle kolaboranta Reného Bousqueta …
Minc oba muže srovnává : jsou si podobni nejen fyziognomicky, ale i svojí kariérou: mladí ambiciózní technokraté ze zámožných rodin, Bousquet z rodiny notáře, Moulin z rodiny profesora, oba z radikálních republikánských socialistických kruhů, oba svobodní zednáři.
Minc tímto srovnáním naznačuje, že Bousquet ani Moulin nebyli vynikajícími studenty, jen ctižádostivými technokraty.
Moulina prefektem v roce 37 “učinil” jeho vlivný tatínek a přítel Cot z ministerstva letectva, na jehož příkaz organizoval v roce 36 dodávky SU letounů španělským republikánům ...
Minc připomíná, že Moulin mezi červnem ( krátce zatčen, když odmítl podepsat německý dokument lživě obviňující senegalskou francouzskou armádu ze spáchání masakru civilistů, kdy se ve vězení pokusil o sebevraždu, a střepem si podřezal hrdlo, od té doby nosil na krku šátek) a listopadem 1940 setrval ve své funkci prefekta – a zatímco Minc napsal “ vichystického prefekta”, Crémieux-Brilhac jej důrazně opravil “ prefekta za Vichy”, načež Minc připomněl slova Feldkommandanta, s nímž Moulin sdílel kanceláře prefektury v Chartres, že Moulin byl představitelem Vichy, jehož odvolání Feldkommandant velmi litoval, což vyjádřil ve velmi výmluvném dopise ...
Moulin nepodal demisi, ale byl odvolán, přičemž Crémieux-Brilhac tvrdí, že byl odvolán, protože odmítl odvolat starosty zvolené za levicové strany, jak přikazovalo německé nařízení z 11/40, zatímco Minc tvrdí, že byl odvolán, protože byl úzce spjatý se III. republikou přes svého otce, a přítele Cota ...
