Jean Moulin (1899 –1943 ) hýčkané dítě univerzitního profesora a právního poradce vládního kabinetu, jenž se v roce 25 stal nejmladším podprefektem, když již předtím mu tatínek obstaral místo šéfa prefektova kabinetu departmentu Hérault. 1926 se oženil, 1928 se rozvedl.
1937 se stal nejmladším prefektem, kterým jej jmenoval jeho přítel radikální socialista Pierre Cot, jenž se po válce stal komunistou, a 1953 obdržel Stalinovu cenu …
Funkce prefekta mu nebránila v tom, aby pod pseudonymem nepřispíval kresbami do humoristického časopisu Rire politickou satirou.
Jeho otec, humanista a svobodný zednář, radikální socialista, známý sponzor spisovatelů, sochařů a básníků, měl na Moulina a jeho levicovou orientaci obrovský vliv.
Cot jako ministr letectví ve vládě lidové fronty ( vlastnil pilotní průkaz a založil státní společnost Air France) pověřil Moulina, aby zorganizoval tajnou pomoc španělským republikánům 36-39, porážkou Francie v roce 40 byl paralyzován, a zbytek života jen vysvětloval, že Francie nepadla vinou letectva.
Během šesti týdnů srazil Francii na kolena uragán německého Blitzkriegu.
Kolem osmi miliónů Francouzů žijících na území severně od Loiry se v květnu a v červnu 1940 vydalo auty, na kolech a pěšky na jih - včetně ministrů a jejich úředníků .
Celá Francie se ocitla bez vody, elektřiny, a bez spojení s okolním světem.
Již 17.6.40 Němci Moulina zatkli, protože odmítl podepsat německý dokument, který lživě obviňoval senegalský oddíl francouzské armády z masakru civilních obyvatel v Taye u Saint -Georges-sur-Eure, ke kterému došlo na území jeho departmentu během německé ofenzívy, a odmítl vylepit německé vyhlášky na zdi své prefektury.
Němci jej zbili, a protože se obával, že by jej mlácením mohli přinutit k podepsání dokumentu, pokusil se o sebevraždu – sklem si podřezal hrdlo, od té doby ošklivou jizvu zakrýval šálou kolem krku.
18.6.40 Charles de Gaulle/CHDG volal z Londýna na BBC :” Francie prohrála bitvu, ale neprohrála válku! ”, a vyzval Francouze, aby pozdvihli torzo svého meče. V létě 40 však většina národa považovala maršála Pétaina, hrdinu od Verdunu, za jediného Francouze, jenž mohl Francii provést nadcházejícím temným obdobím.
Němci Moulina ve funkci prefekta na návrh vichystické vlády potvrdili, ale nezůstal v ní dlouho. V 11/40 vichystická vláda z německého podnětu nařídila všem prefektům, aby propustili z radnic všechny starosty zvolené za levicové strany, což Jean Moulin opět odmítl, takže jej vichystická vláda v rámci čistek prefektského sboru jako levicově smýšlejícího penzionovala .
Do 10/41 jeho existence spočívala v poklidném životě státního úředníka v předčasném důchodu a v tajném navazování kontaktů se skupinami odboje .
Počátky francouzského odboje se vyznačovaly nedostatkem peněz a zbraní, ale především lidí, jak si povzdychl na podzim 1940 Emmanuel d´Astier :
”Po čtyřech měsících hledání jsem našel pět nezištných osob schopných jednat, a ne výhodně zapadnout do bláta pohodlného konformismu – jednoho profesora filozofie, jednoho šilhavého novináře, jednoho výrobce lůžkovin, jednoho zaměstnance metra, a jednu amazonku (Lucie Aubrac 1912-2007) přednášející historii “ …
Situace se však brzy změnila – pověst maršála Pétaina utrpěla tím, jak Goebbels geniálně zmedializoval stisk ruky Hitlera a Pétaina na schůzce Montoire v 10/40 (setkání zprostředkoval ultrakolaborant Laval) …
Organizačně se situace odboje zlepšila zapojením se do odboje komunistů v létě 41, když jim to Stalin již dovolil, protože tito byli nejlépe seznámeni s konspiračními praktikami, se kterými byl obeznámen i bývalý prefekt Moulin, jenž pro svého přítele socialistu a t.č. ministra Cota ilegálně organizoval pomoc španělským republikánům, takže dobře věděl, že bez spolupráce se zahraničím se účinný odboj vést nedá.
Proto se v létě 41 odbojovým hnutím nabídl, že zorganizuje spojení s exilem.
20.10.41 dorazil do LON ve funkci posla odbojových organizací přes Španělsko a Portugalsko na vlastní náklady, a na doklady Joseph Jean Mercier se vydal na setkání s CHDG.
O tomto prvém setkání Moulina a de Gaulla neexistují žádné záznamy, Moulin, právě konvertovaný gaullista, údajně nabídl de Gaullovi, že výměnou za materiální pomoc odbojovým hnutím podřídí domácí odboj de Gaullovu exilovému vedení …
O Moulina projevily velký zájemUKzpravodajské služby, setkal se s ním osobně i Churchill, ale Moulin se rozhodl pro spolupráci s de Gaullem, neustále bojujícím o spojenecké uznání své autority a legitimity .
1.1.42 v noci byl Moulin vysazen s vysílačkou a dvěma dalšími muži ve francouzských Alpách, odkud pokračovali do Marseille.
Vrátil se jako osobní zástupce de Gaulla s posláním sjednotit odbojová hnutí jižní zóny pod de Gaullovým vedením.
Při jednání s šéfy odboje Moulin vystupoval pod jménem Rex či Max (obdivoval Maxe Jacoba ), přičemž v začátcích své mise pracoval v podstatě sám, zajištˇoval rádiové spojení s Londýnem, šifroval a dešifroval,rozděloval peníze z LON, a přesvědčoval vedení jednotlivých skupin, aby se bezvýhradně podřídila vedení de Gaulla.
V otázce “podřízení se” však narazil na velké problémy – mnozí velitelé, mj. štábní kapitán Frenay a monarchista socialista d´Astier sice uznávali potřebu koordinace odboje, ale odmítli princip subordinace, a nesouhlasili s londýnskou koncepcí přísného oddělení civilních a vojenských složek odboje …
Moulin, dodržující de Gaullovy instrukce, však nakonec dovedl misi REX ke zdárnému konci, a sjednotil pod svým vedením odboj v jižní zóně.
V 2/43 znovu odjel do LON, tentokrát s gen. Delestraintem, šéfem de Gaullovy Tajné armády.
De Gaulle Moulina při tomto druhém setkání vyznamenal křížem Řádu osvobození, a jmenoval jej ministrem Národního výboru (budoucí prozatimní vlády).
Moulin i Delestraint byli poté vysazeni ve Francii 21.3.43, Moulin s úkolem od CHDG sjednotit odboj obou zón pod hlavičkou Rady národního odboje (CNR), složené ze zástupců odbojových skupin severu i jihu, politických stran i odborů.
Moulin si v této době otevřel uměleckou galérii v Nice pod neopatrným názvem Romanin, což byl jeho pseudonym, pod kterým přispíval karikaturami do časopisu Rire.
Situace v odboji se nicméně v tuto dobu značně zkomplikovala ( což uvádí jen historické prameny, nikoliv gaullistický výklad “ jednotného “ odboje či jiné oficiální výklady ), protože s vidinou spojeneckého vylodění ( většina Francouzů věřila BBC, která ohlašovala invazi na léto či podzim 43 ) se vyostřily vnitřní konflikty, kdy jednotlivé složky odboje mezi sebou začaly bojovat o podobu poválečné Francie, a svoji politickou účast v ní …
Počátkem léta 42 si Britové vytvořili civilní sítˇ Carte, která byla lépe vyzbrojena než ostatní sítě, a připojila k sobě dvě sítě Combat na Azurovém pobřeží, proti čemuž štábní kpt. Frenay ostře protestoval rozhorleným dopisem adresovaným Dullesovi, proto uražení Britové s finanční a materiální pomocí pro Combat nepospíchali …
Frenay jako bývalý zpravodajský důstojník měl ve vichystických zpravodajských kruzích trvalé kontakty, dokonce se v létě 42 dvakrát setkal s vichystickým ministrem vnitra a policejním ředitelem, zatykač na něho byl během těchto setkání ke konsternaci ostatních velitelů odboje a Moulina pozastaven .
Frenay navíc tvrdošíjně odmítal četné výzvy jak vichystického 2. zpravodajského oddělení, tak britské Intelligence Service ke spolupráci, protože nechtěl ztratit svoji autonomii - byl jedním z těch idealistů, kteří počítali s tím, že po válce bude republika patřit těm, kteří za ni bojovali, nikoliv starým polit. stranám …
Štábní kpt. Frenay, hlavní Moulinův odpůrce, jenž Moulina považoval za internacionálního kryptokomunistu, se proti Moulinovi a britské neochotě poskytnout MUR více peněz a vojenské techniky “vzbouřil” ( finance pro Combat Frenay zpočátku zajištˇoval osobně oslovováním sponzorů z řad generálů a vysoce postavených úředníků, a to až do doby, dokud Moulin nezprostředkoval sice hubený, ale stálý přísun peněz z Británie, kdy od 3/43 francouzské MUR/v 2/43 Sjednocené hnutí odporu dostávalo od LON pět miliónů franků - Combat 2,5 mil., Libération 1,5 mil. a Franc-Tireurs 1 mil.), a za Moulinova pobytu v Anglii se pokusil přes politickou pobočku Combat v Bernu, řízenou Bénouvillem, dohodnout s US výzvědnou službou OSS/Office of Strategic Services na výměně zpravodajských informací za zbraně a peníze pro MUR ( Dulles se zavázal vyplácet MUR měsíčně 25 miliónů franků, což byl ve srovnání s 5 milióny franků od LON značný rozdíl ) …
Viz kniha Robert Bellot L´Affaire Suisse,la Résistance, a-t-elle trahi de Gaulle?/ Zradil odboj de Gaulla ? MUR Frenayi jeho CH iniciativu totiž schválil …
V delegaci, která v Ženevě jednala s OSS, byl mj. člen sítě Combat gen. letectva Jules Davet, přítel Mermoze, jenž měl blízko k monarchistickým kruhům, či Jean-Marie Soutou, člen sítě l´Esprit, který se ve CH ukrýval před Gestapem …
28.4.43 na schůzi šéfů MUR se otevřeně kvůli jednáním s OSS ve CH střetli kpt. Frenay a Jean Moulin, kdy Moulin křičel :” Chcete de Gaullovi vrazit dýku do zad ?” , zatímco Frenay mu odpověděl :” Chcete nás přiškrtit, tak jako jste přiškrtili partyzány, které jste si zavolali na pomoc – já nechci, ani my nechceme, abyste nás řídil “ …
Nešlo jen o peníze, především šlo o kontrolu nad Tajnou armádou, jejímž vedením CHDG pověřil gaullistického gen. Delestrainta, zatímco mnozí šéfové odboje, zejména Frenay, chtěli, aby Tajnou armádu kontroloval MUR, nikoliv de Gaullova Francie bojující ( jak se od roku 42 jmenovala Svobodná Francie ) …
Šéfové odboje si zamýšleli udržet svoji politickou nezávislost, připojili se k CHDG, ale odmítli podřídit se gaullismu, zatímco Moulin prosazoval gaullizaci odboje ( z tohoto důvodu se hlavou Armée Secrete nestal Frenay, ale gen. Charles Delestrainte) …
Přesto švýcarská iniciativa MUR neznamenala podporu gen. Girauda, odboj chtěl setrvat pod CHDG ( kterému MUR vyjádřil jednoznačnou podporu 27.5.43) , proto zástupci delegace o svém březnovém jednání s OSS podrobně již během jednání informovali de Gaullova švýcarského pověřence Pierre de Leusse.
Vyjednáváním za MUR byl pověřen Philippe Monod, a protigaullistický Allan Dulles ochotně souhlasil, ale k “obchodu” nakonec nedošlo, protože britské/UK velvyslanectví v Bernu proti této dohodě ve Washingtonu formálně protestovalo, a CHDG vzápětí jakékoliv jednání v tomto směru zakázal ( mj. CHDG veškerou pomoc přijímal jen jako vratnou půjčku, nechtěl být anglosaským spojencům zavázaný, všechny půjčky splatil ještě před koncem války ) …
Nebyli by to Francouzi, aby se opět nepostarali o historický paradox – během dalšího jednání odbojových představitelů v Bernu se odbojoví šéfové setkávali s představiteli vichystického režimu, např. v 11/43 Laval jmenoval velvyslancem v Bernu šéfa svého úřadu “ vlády” Jean Jardina /1904-1976/, jenž vyjednával nejen s Dullesem, ale i s odbojem, setkal se mj. se svým expřítelem Jean-Marie Soutou /1912-2003/.
Soutou, člen filozofického kroužku Emmanuela Mouniera a jeho časopisu l´Esprit, pomohl v roce 36 uprchnout ze Španělska rodině republikánského diplomata Semprun, s jehož dcerou se v roce 42 oženil, a stal se švagrem budoucího spisovatele Jorge Semprun.
Ve Vichy Soutou v roce 42 organizoval záchranu židovských dětí ohrožených raziemi a deportacemi, byl Němci zatčen, ale z pevnosti Montluc jej dostal kardinál Gerlier, a pomohl mu uprchnout do CH.
“Lavalista” obchodník Jardin vedl pro vichystickou vládu tajný finanční fond, ze kterého splácel německé okupační správě “výdaje na okupaci” , ale z něhož v dalším francouzském paradoxu decentně odkrajoval i odboji …
Ve svém bernské sídle se setkával i s gaullisty, a poskytoval jim zejména falešné doklady
Někteří diskutují o jeho podílu či nepodílu na protižidovských raziích v PAR z léta 42, faktem je, že nebyl antisemitou, a jednotlivým Židům pomáhal, zejména ve své nemovitosti ukrýval Roberta Arona /1898-1975/, francouzského spisovatele a člena Akademie věd ( dalším francouzským historickým paradoxem je, že zatímco francouzský odboj byl většinově antisemitský, zejména gaullistický, vichystičtí ultrapravičáci byli před válkou většinově semitofily ( včetně Déata, Bousqueta, jenž měl za manželku Židovku ) …
Ultrapravičáci ( Darnand, Déat) Jardinem pohrdali, a spáchali na něj pokus o atentát.
Frenay chtěl do LON odjet, aby švýcarskou iniciativu de Gaullovi vysvětlil, ale Moulin jeho odjezd odkládal – nakonec Frenay odjel do LON 16.6.43 ( 8 dní po zatčení gen. Delestrainta, a 5 dní před zatčením Moulina a ostaních šéfů odboje ve vile Caluire), jen aby se dozvěděl, že CHDG odjel do Alžírska, kam za ním Frenay odjel, a kde se stal členem Národního výboru osvobození.
Do okupované Francie se již nevrátil, takže US dolary pro MUR již nebyly jeho prioritou ( po jednáních v LON Britové nakonec US sponzorování MUR v létě 43 povolili, a MUR dostávalo měsíčně o 4 milióny franků navíc pro financování partyzánského odboje ve svých sektorech ) …
Pytle s bankovkami byly shazovány malými letadly Lysander, takže vyplácení bylo závislé na počasí, teprve později bankéři Jacques Strohl a Jean-Bloch Lainé vypracovali složité mechanismy bankovních převodů z LON do CH, takže v pytlích bylo MUR shazováno jen 5% peněz.
Na jaře 43 se odboj navíc zřetelně rozdělil do třech politických proudů předválečné třetí republiky ( tripartismus : komunistický, aktivní od léta 41, socialistický se stranou oficiálně obnovenou na jaře43, akřestˇanskodemokratický), takže nezávislí velitelé odboje jako důstojník Frenay a monarchisté, s obavami sledovali návrat starých politiků, kteří Francii dostali pod německou okupaci …
I v tomto bodě narazili na postoj Moulina, který souhlasil s CHDG, že do odboje je nutno zapojit všechny politické formace dle přání anglosaských spojenců, u kterých si de Gaulle na jaře 43 potřeboval po zavraždění admirála Darlana (24.12.42) zlegitimizovat své postavení proti generálu Giraudovi, favoritu Roosevelta/FDR, ke kterému se začal opatrně přiklánět i Churchill, takže CHDG byl v této době v akutním nebezpečí, že bude definitivně odsunut na vedlejší kolej …
Po sjednocení odboje v 2/43 současně proběhlo první rozsáhlé zatýkání odbojářů od obsazení jižní zóny 11.11.42.
V síti Combat byl Frenay politickým a vojenským šéfem, zahraničí měl na starosti Pierre de Bénouville, koordinaci vojenských buněk, partyzány a železniční sabotáže (které vedl René Hardy, jenž mj. obstarával jízdní řády německých konvojů ) měl pod kontrolou poručík Maurice Chevance/1910-1996/ ,oficiálně zaměstnanec koloniální firmy v Marseille, která se starala o zavazadla koloniálních důstojníků, kteří odjížděli z Marseille do kolonií, čímž Chevance zůstal ve spojení s vojenskými kruhy.
Poručík Chevance byl prvním rekrutovaným Frenaye, byl přítomen prvnímu setkání Frenaye s Moulinem v Marseille v 7/41, kdy Moulin Frenaye požádal, aby pro CHDG vypracoval zprávu o odboji, i jejich druhému setkání v 1/42, kdy Moulin informoval Frenaye, že CHDG požaduje sjednocení odboje.
V 1/42 byl Chevance zatčen vichystickou policií, ale vlastenecký lékař mu vystavil doporučení k podmíněnému propuštění ze zdravotních důvodů, a protože se na policii již nedostavil, byl v nepřítomnosti odsouzen k 10 letům vězení.
Gestapem byl zatčen 27.4.43 ve svém bytě v Marseille, do kterého Gestapo přivedl jeho zástupce a tajemník Jean Multon “Lunel”, zatčený týž den před ním 27.4.43 a “ propuštěný “, ale podařilo se mu vyskočit z prvního patra, a navzdory oběma zlomeným nohám utéci s pomocí jednoho policisty k partyzánům.
V 10/43 se přemístil do Paříže, kde zastupoval Frenaye, jenž byl v Alžírsku.
Po válce jej Frenay nutil, aby vstoupil do politiky, ale poslancem se nechal zvolit jen jednou, poté odmítl.
Ruch na švýcarských/CH hranicích
Kurýři odbojových zpravodajských sítí denodenně překračovali CH hranice, aby nasbírané, roztříděné a zakódované informace, texty, plány, mapy, fotogragfie, zprávy ( jejich třídění a kódování měl v Combat na starosti Pierre de Bénouville v Paříži/PAR ) předali spojencům …
Při zpáteční cestě kurýři přenášeli zprávy US ambasády, peníze, falešné doklady, špionážní a sabotážní techniku.
Přes Ženevské jezero/ Léman či přes hory byly vypravovány konvoje se zbraněmi a s municí …
Přechody přes hranice důmyslně zajištˇovala organizace “Kryptopošta” .
CH tajné služby nad ilegálními přechody hranic zavíraly oči, až na celníky, kteří veškeré narušitele hranic nemilosrdně posílali zpátky “Gestapo neGestapo” …
Jean Moulin se v duchu instrukcí CHDG snažil odbojové předáky přesvědčit, aby důsledně od sebe oddělili jednotlivé aktivity odboje, zejména vojenské od civilních, zpravodajské od úderných ap. , čemuž se Frenay neochotně podřizoval.
Frenay získával zpravodajské informace nejprve přímo od zpravodajského oddělení armády, a po své demisi a odchodu z vichystického štábu od některých důstojníků z 2.odd. ve Vichy.
Brzy se však distancoval od Vichy úplně, a informace získával jen ze svých sítí, a ze sítí, se kterými Combat udržoval kontakty.
Některé informace zakódovaně vycházely v jeho listu Combat, jehož úvodníky psal Frenay.
V podtitulu listu bylo uvedeno motto Georgese Clémenceau : ”Ve válce jako v míru mají poslední slovo ti, kteří se nikdy nevzdají.” (První číslo Combat vyšlo koncem roku 41 v Lyonu ,který se stal baštou odboje, v nákladu 10.000 výtisků, koncem roku 43 to již bylo 250.000 výtisků) .
Les Groupes de Choc, napojené na Combat, páchaly atentáty proti kolaborantům a trafikantům, kteří prodávali kolaborující tiskoviny, mj. Signal (jejich trafiky vyhazovaly do povětří), později byly proti vůli Frenaye začleněné do Tajné armády.
Frenay si však na Moulinovi vymohl, aby nezávisle na Armée Secrete působily Groupes Francs (GF) velitele Renouvina, složené hlavně z monarchistů, které si samy obstarávaly zbraně přepadáváním vojenských a policejních skladištˇ, a výbušniny si budˇ vyráběly samy, anebo je odcizovaly v dolech.
Po obsazení jižní zóny 11.11.42 se GF soustředily na přepadávání německých železničních konvojů, a ničení zbrojovek. Také osvobozovaly své zatčené, jako Berty Albrechtovou, nepodařil se jim však útěk Paula Reynauda, a jejich šéfa Renouvina z pařížského vězení Fresnes .
Politickou propagandu a zpravodajství od Jeana Gemahlinga měl na starosti poručík Claude Bourdet, zatčený 25.3.44, deportovaný do Sachsenhausenu, poté Buchenwaldu.
Po válce povýšen na plukovníka, 1955 vrátil všechna vyznamenání, aby protestoval proti bonnským dohodám, které povolily znovuvyzbrojení Německa .
Ing. chemie Jean Gemahling z Alsaska pracoval od 10/40 do 11/41 v Americkém středisku v Marseille, které pomáhalo uprchnout protinacistickým intelektuálům a umělcům , poté v Combat.
Od 11/41 do 3/42 byl ve vichystickém vězení, podmíněně propuštěn, znovu zatčen v 1/43, ale Combat mu dopomohlo k útěku.
Po válce pracoval ve francouzské Komisi pro atomovou energii, zemřel 2003 (91).
Administrativní věci ( obstarávání falešných dokladů, ubytování, financování a sociální pomoc pro rodiny odbojářů ) měla na starosti Berty Albrechtová ze zámožné rodiny v Marseille, provdaná za NL bankéře.
Poprvé byla zatčena francouzskou policií v 1/42, propuštěna, opět zatčena v 4/42 a odsouzena k 6 měsícům vězení poté, co držela 11 dní hladovku, aby se dostala před soud .
Obsazení jižní zóny 11.11.42 vystavilo politické vězně a odbojáře akutnímu nebezpečí ze strany Gestapa, proto Albrechtová předstírala šílenství, a byla 28.11.42 převezena na psychiatrii v Lyonu, odkud ji 23.12.42 za pomoci jejího ošetřujícího lékaře a její dcery Mireille osvobodilo komando Combat,vedené André Bollierem (22 let).
Odmítla odjet do Anglie, a znovu se zapojila do odboje.
Byla zatčena Gestapem během léčky s falešnou schůzkou 28.5.43, převezena do pevnosti Montluc v Lyonu, kde byla brutálně mučena, a poté 31.5.43 převezena do pařížského Fresnes, kde se týž den oběsila v cele (50).
André Bollier/1920-1944/ šéfoval 14 ilegálním tiskárnám, kde se tiskl list Combat, a obstarával papír.
Byl zatčen 19.3.44, brutálně mučen, odsouzen k trestu smrti, ale 2.5.44 uprchl – schoval se do jedné tiskárny, kterou Gestapo spolu s Francouzskými milicemi následně obklíčilo – všichni v ní byli zastřeleni, utekla jen Lucienne Guzennec , postřelený Bollier spáchal sebevraždu, střelil se do srdce.
