Agenti Stalina v Británii Pluk. NKVD Ivan Čičajev /1896- 1984/, „ poradce“ sovětské ambasády v letech 1941-45, jeho manželka Xenie mu dělala sekretářku a šifrantku.
Britské tajné služby si Čičajeva idolizovaly, považovali jej za uhlazeného gentlemana se smyslem pro humor, s nímž se dá jednat přímo.
Ve skutečnosti Čičajev patřil k nejzkušenějším a k nejvýkonějším NKVD agentům ( přeběhlík Kalugin tvrdí, že rekrutoval pro NKVD levicového Pierre Cot /1895-1977/, budoucího ministra francouzké vlády, jenž se mimořádně angažoval v pomoci španělským prostalinským republikánům ).
Čekista Čičajev od 1923 sloužil v Mongolsku, poté v Soulu, kde udržoval kontakty s Japonci. V Soulu získal tajné memorandum Tanaka, plán na japonskou expanzi na Dálný východ, ve kterém se mj. říkalo, že válka s Kremlem bude nevyhnutelná, má-li se Japonsko zmocnit Mongolska a Mandžuska ( historici prohlásili memorandum Tanaka za padělané NKVD ).
Od 1932 sloužil ve Finsku, poté v Estonsku a v Lotyšsku (Riga byla koncem 30.let rejdištěm špiónů ), kde připravoval půdu ( NKVD sítˇ ) pro jejich anexi Stalinem, a referoval přímo Stalinovi. Byl jedním z mála zpravodajců, kteří neskončili na popravišti či v gulagu.
V 10/1940 byl povolán do Švédska, kde s spolupracoval s místními komunisty a v 12/1940 na přání Stalina lhal, že britská sítˇ Kima Philby připravuje agenty pro sabotáže v Rusku ( Stalin nesnášel ani Richarda Sorge, ani Kima Philby ).
1941 byl Čičajev v Moskvě pověřen šéfováním angloamerické sekce ruské rozvědky, v chaosu a v panice po nacistické invazi zorganizoval evakuaci členů NKVD a jejich rodin do Novosibirska ( NKVD na frontě nebojovala ), načež byl znovu vyslán do Londýna, kde s Vasilijem Zarubinem vyjednával s Guinnessem z SOE. SIS se mu vloupala do rezidence, aby mu zcizila jisté dokumenty, které on však uložil na ambasádě.
1943 se stal styčným důstojníkem mezi Kremlem a vládami exilovanými v Londýně, a vedl seznam důležitých emigrantů z východní Evropy v britském hlavním městě, kteří měli být po válce zlikvidováni, zatímco jeho zpravodajskou činnost převzal Konstantin Kukin.
V 5/1945 jej Stalin poslal jako speciálního velvyslaneckého emisara do Prahy, odkud se do Moskvy vrátil 1947 jako zástupce šéfa Komise společného zpravodajství (NKVD/GRU).
NKVD pluk. ing. Andrei Graur (alias Vetrov) patřil stejně jako Fitin do Stalinovy totálně loajální kohorty, která nahradila Stalinem popravené NKVD důstojníky.
Graur byl 1938 Berijou vyslán do US na inspekci zdejší rezidentury – Graur se vrátil s velmi negativním hodnocením, zejména požadoval odvolání Ovakimiana. Poté byl poslán na stejnou inspekci do Británie a Švédska. SOE netušila, že švédská kontrarozvědka jej v 9/1941 identifikovala jako šéfa NKVD rezidentury ve Švédsku, takže jej NKVD úspěšně vyslala do Londýna jako zástupce Čičajeva.
SOE pluk. Graura popsala jako nejvýraznější osobnost sovětské mise, mimořádně nekultivovaného, jenž se málem popral s podpluk. Milnesem Gaskell /1908-1943/ ze šlechtické rodiny. Gaskell zemřel 5.11.43 při pádu letadla, když se v rámci „spolupráce“ SOE - NKVD vracel z Moskvy ( 4.7.43 zemřel při pádu letadla nad Gibraltarem polský gen. Wladyslaw Sikorski, kterého Churchill, na rozdíl od Beneše, nepřiměl, aby upustil od svého tvrdě protistalinského postoje, viz mj. Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. - Blog iDNES.cz kostlanova.blog.idnes.cz › blog
) …
Major Leopold Manderstam /1903 Riga/ před emigrací do Británie sloužil v RA ( napsal Paměti „Od RA k SOE„ ) . Nejdříve pro SOE sloužil v Africe, kde zajal vichystickou lodˇ, v 12/1943 byl zařazen do ruské sekce SOE, jejímž šéfem se stal v 5/1944.
Jako člen projektu Mamba ( repatriace sovětských válečných zajatců ) měl za partnera Čičajeva, u kterého protestoval proti kremelské politice násilné repatriace ( Manderstamovi se podařilo před NKVD utajit svoji ruskou minulost, a nepřijít tak o život při násilné repatriaci ), a kritizoval SOE spojku v Moskvě George Hilla za spolupráci s Kremlem, čímž přispěl k tomu, že SOE ze své naivity 1944 vystřízlivěla.
George Alexander Hill / údajně 1892-1968/, narozen v Estonsku obchodníku se dřevem, byl hýčkaným SOE agentem. V bitvě u belgického města Ypres byl těžce zraněn.
Po bolševickém puči 1917 jej SOE vyslala do Ruska, a když se z něho vrátil, napsal knihu Go spy the land, paměti, ve kterých mj. tvrdí, že zachránil korunovační klenoty Romanovců před bolševiky a pomohl Trockému vytvořit bolševické letectvo ( kpt. Hill spolupracoval s dalšími SOE agenty v Rusku - Sydney Reilly, Somerset Maugham, R.H.Bruce Lockhart, viz mé články o bolševickém puči 1917, se kterými byl zapleten do tzv. spiknutí ambasád, které bolševici zveličili, ve skutečnosti šlo o skupinu politicky naivních britských diplomatů a SOE agentů ).
Po britském vylodění v Archangelsku 1918 ČEKA na kpt. Hilla vydala zatykač, všech jeho 14 agentů a kurýrů bylo bolševiky zavražděno. Existují i domněnky, že vědomě či nevědomě pomohl vlákat Reillyho do bolševické léčky - verze, že byl double agent se objevily po útěku Kima Philby do Moskvy v roce 1963.
Sir William Samuel Stephenson /1897 – 1989/ byl kanadský letec a námořní důstojník, vynálezce, obchodník a špión „ Intrepid“, jenž vyrůstal u chudé islandské rodiny Stephenson, která jej adoptovala, poté, co se jeho ještě chudší rodiče o něj nedokázali postarat - Stephenson byl inspirací pro postavu Jamese Bonda, jak sám potvrdil Ian Fleming.
Stephenson, bývalý kanadský námořní důstojník, měl za války a po válce rezidenci na Bermudách – často za ním jezdil další bývalý námořní důstojník, novinář a spisovatel Ian Fleming /1908-1964/, za války pobočník šéfa tajné služby britského námořnictva.
Za 1.sv.v. Stephenson sloužil v kanadském letectvu, získal medajle za statečnost a hodnost kapitána. 1924 se oženil s Američankou Mary French Simmons, dědičkou tabákového impéria, začal si patentovat technické vynálezy a podnikat mj. v leteckém a automobilovém průmyslu. Založil filmové studium Shepperton Studios, druhé největší na světě po Hollywoodu.
Za 2.sv.v. ve funkci šéfa Britského bezpečnostního koordinačního výboru předával Rooseveltovi britská vědecká tajemství, a americká Churchillovi, kterému od 4/1936 poskytoval i špionážní informace o Hitlerovi a jeho vládě, mj. o tom, že vojenské výdaje nacistické vlády činí L800,000,000, což bylo jasným porušením Versailleské mírové smlouvy. Na základě Stephensonových informací začal Churchill v parlamentu bít na poplach proti politice appeasementu Chamberlaina.
Navzdory odporu válečného šéfa britské rozvědky Sira Stewarta Menzies /1890-1968/ Churchill vyslal Stephensona v 6/1940 do NYC, aby zde pro koordinaci akcí SIS + SOE, a spolupráci s US zpravodajskou službou ( mj. odkrývali německé agenty, zakládali výcvikové tábory pro své agenty ) založil a šéfoval Britskému bezpečnostnímu koordinačnímu výboru.
Stephenson se brzy stal i poradcem Roosevelta, kterého přemluvil, aby jeho blízkého přítele Williama J. "Wild Bill" Donovana, jenž získal důvěru i Churchilla, jmenoval šéfem nové US ústřední zpravodajské služby, kterou US neměly ( Stephenson nakonec dotlačil zdráhajícího se FDR do vytvoření nové zpravodajské služby, která koordinovala FBI a vojenskou rozvědku ) – Donovan poté pod jeho dohledem založil U.S. Office of Strategic Services (OSS), která se 1947 stala CIA ( FDR však OSS nepovolil tak silnou, jak si ji představoval Stephenson s Churchillem, přátelství Churchilla a Stevensona zmiňuje i Kim Philby ve své knize „My Silent War „ ).
Stephenson, jenž svoji funkci vykonával nejen zdarma, ale některé výdaje Britského výboru platil ze svého, byl jedním z mála, kterému byly předkládány transkripty z rozšifrovaných německých depeší z Enigmy britského projektu Ultra ( ústředí v Bletchley Park ). Na doporučení Churchilla král Jiří VI Stephensona za jeho zásluhy 1945 pasoval na Čestného Rytíře. Stephenson byl vyznamenán i Francií.
1976 vyšla životopisná kniha o Stephensonovi „A Man Called Intrepid“ , jejíž některé pasáže byly historiky zpochybněny ( např. historici tvrdí, že by se Churchill nikdy nepodepsal WC ), jejím autorem je William Stevenson.
Kniha Nigela West z roku 1998 „Counterfeit Spies“ uvádí, že Intrepid nebylo kódové označení Stephensona, ale Stephensonova telegrafická adresa v NYC.
Historik zpravodajských služeb David A. T. Stafford tvrdí, že věrohodnějším zdrojem je kniha H. Montgomery Hyde „The Quiet Canadian „ (1962), a autora Bill Macdonald „The True Intrepid „ (1998).
