„ Palestina potřebuje sionisty - jejich peníze, znalosti a píle přispějí ke znovuzrození této země “, napsal počátkem 20.stol. Daúd Barakat, arabský redaktor palestinského listu al-Ahraám. Židé byli na počátku 20.stol. v Palestině vítáni – kromě toho, že jsou to bratranci Arabů, Židé přicházející z Evropy či z US přinášeli vzdělání, lékařskou péči, pracovní příležitosti - životní úroveň Palestinců rostla.
Starosta Jeruzaléma za osmanského panování intelektuál Jusúf Dia 1899 napsal zakladateli sionismu Theodoru Herzlovi, že „ jeho sionistická idea se zdá být v zásadě zcela přirozená a spravedlivá, ale že nevidí jinou možnost, jak ji dosáhnout než kanóny z válečných plavidel “ …
Ale již uprostřed této zdánlivé idyly doutnala arabská nenávist – její hlavní příčinou pravděpodobně nebyla závist méně schopných Arabů vůči podnikavým a mimořádně pracovitým Židům, ale podceněná privatizace palestinské půdy ze strany samotných Palestinců.
Prodej palestinské půdy do soukromých rukou začal v roce 1858.
Osmanská říše, pod níž tehdy Palestina, včetně dnešního Izraele, patřila, se snažila reformami modernizovat zemi - jejich součástí byla i pozemková reforma, která spočívala v privatizaci obecní půdy,přičemž půdu mohli kupovat a držet pod vlastním jménem i cizinci.
Privatizace znamenala pro vlastníky více povinností než práv, zejména povinnou vojenskou službu a daň z nemovitosti – proto většina palestinských rolníků, třebaže měli peníze na nákup půdy, tuto možnost nevyužili, a byli raději bezzemky, kterých se tyto dvě povinnosti netýkaly …
Stačili jim jejich políčka a stáda, která pásli.
Většinu půdy proto skoupili bohatí arabští obchodníci z prosperujících arabských měst, zejména z Bejrútu.
20 let se nic nedělo, ale na přelomu století začaly zahraniční mise, konzuláty a charity skupovat palestinskou půdu od arabských obchodníků ve velkém.
Sionistické organizace, které sponzoroval např. baron Edmond de Rotschild, platily za pozemky, hlavně od obchodníků z Libanonu, kteří ji lacino zprivatizovali, až desetkrát více než za zemědělskou půdu v US –odtud zřejmě pochází i část bohatství Libanonu, kterému se až do vypuknutí občanské války v 70.letech říkalo Švýcarsko Blízkého východu.
Z hlediska drobných palestinských rolníků vypadala situace jasně – židovští vetřelci zabírají půdu, která podle islámského práva patří jen muslimům.
Takto jim situaci servírovali místní vesničtí šejchové, kterým se modernizace spojená s příchodem nových osadníků, kteří stavěli školy a nemocnice, nelíbila – ztratili status monopolních autorit …
Ačkoliv se nespokojenost s novými poměry týkala jen menší části původního arabského obyvatelstva, časem vedla k organizovanému násilí a masakrům nejen židovských přistěhovalců, ale i umírněných palestinských předáků, kteří po roce 48 s Izraelci spolupracovali – i slepí museli vidět, že Izrael se rychlými kroky zařazuje mezi světové průmyslové velmoce, což Palestině muselo jen pomoci.
Ve 30. letech už proti palestinským demonstracím zasahovala britská armáda ( největší palestinské nepokoje se odehrály v letech 36-39 ), a židovské osady musely být chráněny ostnatým drátem – mnohé židovské rodiny se proto vystěhovaly do Evropy ( tzv. kulturní šoková vlna z židovských přistěhovalců 30.let v Belgii, Francii a v Británii ).
Vlastnictví půdy, třebaže půdu Izraelci nabyli zcela legálně, je dodnes ožehavým tématem, o to více, že dříve extrémistické islámistické postoje byly zcela vzácné, kdežto dnes jsou běžné v důsledku šíření striktního saúdskoarabského wahhábitského islámu, v jehož rámci platí, co se kdysi moc nebralo v potaz – že muslimská půda nesmí být prodána bezvěrcům, a jestliže ji muslim těmto prodá , zradí svoji víru.
Proto je pro každého palestinského vůdce těžké přistoupit na jakýkoliv územní kompromis, částečné postoupení půdy, s Izraelem …
Židé na své půdě také lpějí, ale Izrael je v zásadě sekulární stát, kde smí pozemek vlastnit kdokoliv bez ohledu na vyznání …
Nenávist k židovským spoluobčanům byla tak velká, že se od samého počátku Palestinci, stejně jako všichni ostatní Arabové, zejména Egyptˇané, Syřané, Jordánci a Libanonci, oficiálně přidali k nacistům a k jejich konečnému řešení židovské otázky.
Proto problém izraelské půdy, která patřila do roku 48 Palestincům, je téměř totožný s problémem majetku zkonfiskovaného sudetským Němcům po roce 45 …
Na konflikt z roku 48, který vyvolaly sousední arabské státy, oficiální spojenci hitlerovského Německa, popřípadě vichistické Francie, s cílem vyhnat Židy z Blízkého východu/BV, lze proto pohlížet jako na pokračování 2.sv. v. , a na následné konfiskace půdy jako na akt, který byl v souladu s mezinárodním právem ( o to více, že stát Izrael byl vyhlášen na půdě OSN) …
Všechny arabsko-izraelské války začaly Arabové, a ve všech prohráli – v 6/82, kdy Izraelci vtrhli do jižního Libanonu ( operace Mír v Galileji ), byly zdejší jiholibanonské palestinské „ uprchlické“ tábory již vybavené i raketovou technikou ze SU přes Sýrii, a poté, co se Palestincům úspěšně podařilo rozvrátit Libanon, denodenně ostřelovali raketami Katˇuša severní Izrael, přesněji příslušníci Hizballáhu .
V 90.letech pak členové islámistického extrémistického hnutí Hamás začali ve svých dílnách v pásmu Gazy, např. ve vesnicích kolem Hebronu, odlévat vlastní rakety Kasám – hrozivá byla zejména Kasám II s doletem přes 8 km, odpalovaná na dálku.
Třebaže jimi odlité rakety byly zmetky s velmi nízkou kvalitou, i tak napáchaly mezi civilisty velké škody .
V 2/03 začali komisaři Úřadu protikorupčního boje EU (OLAF) prošetřovat finanční účty Palestinské samosprávy, a to na žádost europoslance socialisty Francois Zimeray, jenž ji vznesl již v roce 2000 s tím, že Palestinská samospráva financuje některé teroristické skupiny z fondů, které jí štědře poskytuje EU ( 25 miliónů euro měsíčně „na potřeby palestinského lidu „ = jde o jednu třetinu rozpočtu palestinské samosprávy - po každé intifádě Izraelci zmrazili některé palestinské vklady, aby peníze nešly na potřeby teroristů ) …
Bylo veřejným tajemstvím, že uvnitř Palestinské samosprávy existuje dvoje účetnictví, a že všichni palestinští funkcionáři odváděli tzv. „ finanční daň Arafatově al-Fatah …
MMF naznačil, že podle jeho auditu Palestinská samospráva v letech 95-00 zpronevěřila přes 900 miliónů dolarů palestinského rozpočtu, a to nejenom subvence od EU …
Sama Palestinská legislativní rada v roce 97 označila za hlavní nedostatek palestinské vlády její zkorumpovanost, a systém nastolený Arafatem označila za „ plýtvání zdroji „ ( jedním z bývalých palestinských ministrů, kdo toto prohlásil, byl Salám Fajád, člen vyšetřovacího týmu OLAF, ministr financí a palestinský zástupce u MMF).
Dále během tiskové konference v Dubaji v 9/03 Karím Našašibi,palestinský činitel rovněž pověřený vyšetřováním, defraudaci mezinárodní pomoci potvrdil s tím, že „ velká část financí z rozpočtu Palestinské samosprávy šla na speciální bankovní účet kontrolovaný pouze Arafatem “ …
OLAF např. vedla šetření v Belgii, kde se prostřednictvím belgických a německých neonacistických organizací financovaly Brigády mučedníků al-Aksa ( na rozdíl od Hamasu či Islámského džihádu, Brigády al-Aksa nejsou centrálně organizovány, jednotlivé buňky pracují samostatně ) …
Od 10/03 francouzská prokuratura prověřovala i bankovní konta manželky Jásira Arafata Sohy, která měla trvalé bydliště v Paříži - konkrétně prověřovala, odkud jí na účet přišla částka ve výši devět miliónů euro – prokuraturu na tuto jednorázovou částku upozornila Francouzská banka 29.9.03 ...
Francouzská banka prokuraturu upozornila již v 7/02, kdy na účet Sohy u Francouzské banky přišel jeden milión euro ze Švýcarska, a na její druhý pařížský účet u Arabské banky jí přišel další jeden milión euro …
Poté byly z těchto jejích účtů dva milióny euro převedeny na účet známé dekoratérské firmy Alberto Pinto, jejíž představitel však popřel, že by firma nějaké obchody s Arafatovou rodinou provozovala.
Arafatová vyšetřovatelům tyto podivné finanční transakce nevysvětlila . Palestinská „generální konzulka „ ve Francii Leila Šašídová prohlásila, že ona sama nic neví, a madam Arafatová odmítá o této záležitosti mluvit .
Izraelský premiér Ariel Šaron, zatímco se v Izraeli v 10/03 rozjížděla policejní kampaň proti jeho dvěma synům (Omri a Gilad ), kteří měli v roce 99 převzít provizi od jednoho izraelského obchodníka za to, že jejich otec, tehdy ministr zahraničí, vybere jeho projekt v oblasti turistického ruchu, ostře kritizoval v Paříž, Německo a Brusel za jejich podporu tzv. neoficiálnímu mírovému plánu, který měl být počátkem 11/03 symbolicky podepsán izraelskou a palestinskou delegací v Ženevě …
Izraelský ministr zahraničí Sylvan Šalom tvrdě napadl zejména Francii a Belgii za to, že autorům této iniciativy vyplatily sedm miliónů dolarů na zviditelnění tohoto „ evropského „ projektu na veřejnosti …
Tehdejší francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin se marně snažil uklidnit rozhořčeného Šarona, že jde jen o evropskou „ doplňkovou „ iniciativu k blízkovýchodnímu plánu čtyř (OSN,USA,EU a Rusko ), který byl podepsán 4.6.03 v jordánském Akaba, ale který fakticky nikdy nevstoupil v platnost …
Tato „ evropská „ iniciativa spočívala na výměně palestinské suverenity nad západní části Jeruzaléma za povolení návratu jistého počtu palestinských uprchlíků, a dále na tom, že hranice budoucího palestinského státu povedou podél linie vytyčené dohodou o příměří v roce 48 ( tzv. zelená linie , oddělovala Izrael od Egypta a Jordánska v letech 48 – 67, což by mělo za následek vyklizení většiny izraelských osad, až na několik vyjímek, kdy by si území vyměnili navzájem ) …
Šaron naopak vyzdvihoval svůj projekt „ bezpečnostního uzavření „ Jordánského údolí Zdí – co však nepodotkl je, že plán Zdi se tvrdě zařezává do palestinského území ( zejména radikálně odtrhává palestinskou část Jeruzaléma od zbytku Předjordánska), a že 27.10.03 izraelské ministerstvo obrany již udělilo trvalý status pěti izraelským osadám, které zde byly doposud považovány za „nelegální „ .
12.11.03 Palestinská legislativní rada schválila novou vládu, v jejímž čele stál Ahmad Korej, čímž byla ukončena ústavní krize, do které uvedl zemi Jásir Arafat poté, co po sérii protiizraelských atentátů trval na vytvoření krizové vlády, se kterou palestinská ústava vůbec nepočítá, v důsledku čehož musel podat demisi palestinský premiér Mahmúd Abbás, muž Washingtonu, kterého Jásir Arafat dlouho nechtěl ve funkci premiéra na jaře 03 potvrdit ( potvrdil jej až po sjednoceném tlaku ze zahraničí ) .
Korej byl opatrnější než Abbás, nešel do konfliktu s Arafatem, a přijal všechny osoby, které mu Arafat do vlády najmenoval, zejména ministra vnitra Hakama Balaujíja.
Korej ,stejně jako Abbás, však prohlásil, že chce vést dialog s radikálními palestinskými teroristickými frakcemi, které si Washington a Izrael přejí zlikvidovat, třebaže všichni palestinští premiérové na veřejnosti odsuzují terorismus.
Po atentátu v Jeruzalémě ze dne 29.1.04 ,kdy zemřelo 10 Izraelců a 12 jich bylo těžce zraněno, ke kterému se přihlásily extrémistické Brigády al-Aksa, izraelská armáda vtrhla do města Betlém, a prohledávala každý dům, protože autor atentátu, 24letý příslušník palestinské policie, pocházel z Betléma.
Zatkla několik Palestinců, a vyhostila do pásma Gazy strýce atentátníka .
Betlém byl izraelskou armádou evakuován již v 7/ 03, později byl předán palestinským policejním složkám, ale všechny přístupové cesty k němu zůstaly pod kontrolou Izraelců ( stejně tak dopadl Betlém na podzim 02 ,kdy atentátník rovněž pocházel z tohoto města) .
Extrémistické Brigády al-Aksa původně vzešly z Arafatovy skupiny al-Fatah, ale v roce 02 přerušily s palestinským vedením jakékoliv styky, a daly se cestou palestinských teroristických organizací,mj. Islámského džihádu či Hamasu, a tak pohřbily dohodu o příměří, kterou se snažil zprostředkovat v 12/03 Egypt …
Po atentátu izraelská pravice opět žádala o vyhoštění šéfa palestinského pseudostátu Jásira Arafata, o kterém již rozhodla izraelská vláda v 9/03 …
Palestinské teroristické útoky pomohly Šaronovi k ospravedlnění výstavby osmimetrové bezpečnostní zdi v Předjordánsku a v Jeruzalémě, která má zabránit pronikání palestinských teroristů do Izraele.
Třebaže mezinárodní odezva vyzněla proti výstavbě této Zdi „ apartheidu „ , kdy v tomto smyslu hlasovalo i VS OSN ( Palestinci věc předali k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, který však vyslovuje jen doporučení ), Palestinci v zásadě nejsou proti principu oddělení (nikdy její legitimitu nezpochybňovali), ale jsou proti tomu, jak je tato zedˇ vedena …
V takových obrysech Zdi žádný životaschopný palestinský stát nemůže existovat – a životaschopný palestinský stát si především přeje EU, aby jej již nemusela vydržovat …
Izraelci se brání tím, že je Zedˇvedena tak, aby zajistila bezpečnost izraelských občanů proti palestinským atentátníkům - nicméně hermeticky uzavřené a rozkouskované Předjordánsko, zbavené svého přirozeného přístupu k Jeruzalému, žádný životaschopný stát nemůže zahrnovat (kontury zdi sledují Zelenou linii jen na severu, pak se od ní giganticky odchylují ) …
Z Předjordánska tak Zedˇučinila hermeticky uzavřené pásmo Gazy (45 km dlouhé, hustě obydlené ze tří čtvrtin Palestinci a z 1/3 izraelskými osadníky, je to jeden velký uprchlický tábor, ale uprchlíci v něm žijí v moderních luxusních činžácích v sídlištích se satelitními TV, které jim postavily OSN a EU, je zde 70% nezaměstnanost s kvetoucím obchodem pašovaného zboží od nejmodernějších zbraní po nejmodernější počítače, mobily a TV, které v Evropě ještě nejsou ani v prodeji, z Egypta do podkopané Gazy vedou tunely, jako taxíky zde jezdí Škodovky Octavie) …
Předjordánsko bylo již na východě odříznuté od Jordánska ( je nutné však podotknout, že k veliké radosti Jordánska) , a Zedˇjej izolovala i na západě, severu a jihu .
Šaron prohlásil, že izraelské osadníky z Gazy odveze, jestliže o tom rozhodne celonárodní referendum, čímž si proti sobě popudil krajní pravici, protože ustoupil od chimérické představy biblického Velkého Izraele, ale i část bloku Likud, který od roku 99 vedl.
Nicméně i po jejich evakuaci Izrael 100% ovládá pozemní,vzdušný i námořní prostor kolem této enklávy …
V 70.letech izraelská premiérka Golda Meirová prohlašovala, že palestinský národ neexistuje, protože Palestinci jsou Arabové.
Od 1920 orientalistické školy Palestince rovněž označovaly jen za „ arabské muslimy“, příslušníky arabské muslimské ummy.
Palestinci se začali považovat za „Palestince „ ,a ne jen za Araby během let 1917-23 ,kdy se zhroutila osmanská správa Palestiny, a kdy se začali jako Palestinci vymezovat vůči Židům …
V 2/04 byl v Paříži na oficiální čtyřdenní návštěvě izraelský prezident Moše Katsav, a to jako druhý izraelský prezident po návštěvě Paříže Chaima Herzoga v roce 88 .
Návštěvu zorganizoval z vlastní iniciativy Dominique de Villepin – již od svého nástupu do funkce v roce 02 de Villepin prohlašoval, že zlepší francouzské vztahy s Izraelem.
Židovská komunita ve Francii je po US druhá největší na světě, Francie je druhou hlavní turistickou destinací a třetím vědeckým partnerem Izraele (hlavním obchodním partnerem Izraele je EU) …
Návštěva se však konala v dost pochmurné nedůvěřivé atmosféře, protože Francie nikdy nesouhlasila s izolací Jásira Arafata v Ramalláhu ( kde dlel od 12/01 ), ani se stavbou Zdi .
Ve Francii v té době docházelo k výbuchům antisemitismu ( Francie má na kontě polovinu antisemitských výlevů spáchaných v Evropě ), a Tel Aviv hlavně nedůvěřoval prezidentu Chirakovi, zejména od jeho tragické návštěvy v Jeruzalémě v 10/96, kdy veřejně během procházky po jeruzalémském Starém Městě křičel na izraelského policejního šéfa, že jeho ochranka nezajištˇuje jeho bezpečnost, jen Araby provokuje, a že si chce během procházky s Araby povídat …
