Gruzie byla po Litvě ( 3/90) druhým státem, který vyhlásil nezávislost (4/91 přestože byla Gruzie svým bolševickým vedením izolována od glasnosti), a která se spolu s pobaltskými státy odmítla jakkoliv podílet na jakékoliv nové verzi SSSR/SU. Estonsko, Lotyšsko, Moldávie, a Arménie prohlásily, že chtějí také nezávislost, a že nikdy nepodepíší nové (volnější ) svazové smlouvy, které chystal Gorbačov, aby zachránil SU ( proto Kreml rozdmýchal konflikty v Náhorním Karabachu a v Podněstří, aby musely řešit územní celistvost, a nikoliv nezávislost ) .
Skalní bolševici, aby podepsání nových svazových smluv zabránili, se 19.8.91 pokusili o puč, během kterého vyhlásily nezávislost Estonsko a Lotyšsko, po zmaření puče 21.8.91 vyhlásily nezávislost i Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Ázerbájdžán a Uzbekistán.
Zatímco pobaltské státy vyhlášení nezávislosti právně založily na neplatnosti Molotovova-Ribbentropova paktu ze 8/1939, ve kterém se Stalin s Hitlerem tajnými dodatky domluvili na rozpoutání 2.sv.v. a na rozdělení PL a pobaltských republik, Gruzie vyhlášení nezávislosti postavila na faktu, že bolševici obsazením Gruzie Rudou armádou porušili smlouvu ze 7.5.1920, podepsanou Leninem, která v Tbilisi ustavila nezávislou menševickou vládu.
Po zhroucení SU si MOW vytvořila nejen SNS, ale i nový vojenský pakt/Smlouvu o kolektivní bezpečnosti podepsanou v Taškentu 15.5.92 RF, Arménií a středoasijskými republikami kromě Turkmenistánu .
Protože šlo o nedobrovolný svazek, tyto státy hledaly spojence jinde, a SNS a taškentský pakt existovaly jen na papíře.
Navíc taškentský vojenský pakt odmítla podepsat Gamsachurdiova Gruzie ( po vypuzení Ševardnadzem/EŠ se uchýlil do Čečenska prezidenta Maschadova ).
Disident Zviad Gamsachurdia sehrál klíčovou úlohu při vyhlášení nezávislosti v 4/91, v 5/91 hladce vyhrál prezidentské volby ( pěkný článek o Gruzii napsal Darell Slider The Politics of Georgia ´s Independence ) .
Po svržení ostře protiruského prezidenta Gamsachurdii EŠ již v roce 93 požádal NATO o pomoc proti RF, aby Gruzii navrátila Abcházii ( viz Bruno Coppieters Georgia in Europe) .
Clinton, velký přítel Jelcina, nabídl jen humanitární pomoc, takže vehnal Ševarnadzeho do nedobrovolné spolupráce s Kremlem ...
Kreml již v 9/95 dekretem charakterizoval SNS jako „ ruskou sféru vlivu „ , koherentní ideologickou doktrínu o geopolitických zájmech RF nastolil až šéf civilní rozvědky SVR Jevgenij Primakov /96-99/, nejprve ve funkci ministra zahraničí, poté premiéra.
Jejím hlavním cílem byla stabilizace/získání pod kontrolu Eurasie, aniž by však byla zpochybněna spolupráce se Západem.
S příchodem Putina do funkce premiéra v 8/99 nastala KGB éra – diplomacie úskočnosti : podpluk. KGB zkritizoval „ neobratné „ způsoby trestání neposlušných „ polosuverénních“ států „ – rozdrcení ruskými tanky povstání v NDR v roce 53, v Madˇarsku v roce 56 ( Andropov KGB) a v ČR v roce 68 ( Andropov KGB) , a odmítl se těmto státům omluvit ( Putin nezmínil, že Chruščov 1956 tanky rozehnal i demonstrace za nezávislost v Gruzii, které začaly jako protesty proti destalinizaci ) ...
Rovněž se odmítl jasně vyslovit k epoše bolševického státu (Putinův projev v Dumě z roku 01 ).
Svůj ideologický program Putin popsal v článku „ Rusko v novém tisíciletí „ + v otevřeném dopise svým voličům, v němž uvedl, že „ Rusko se nikdy nestane kopií US či UK, v nichž má demokracie hluboké kořeny, a že na pohřbení Ruska v současné podobě je příliš brzy, zejména když Rusko již vstalo z mrtvých, dosáhlo nové postsovětské identity, je plně soběstačné, a je předurčeno, aby bylo dominantním mezinárodním hráčem „ ...
V Jelcinově RF bylo 5 ideologických proudů
a) prozápadní
Reformátoři Andrej Kozyrev, Jegor Gajdar, Anatolij Čubajs, Grigorij Javlinskij, chtěli, aby Rusko vsadilo jen na svoji evropskou identitu, a stáhlo se z postsovětského prostoru, byli podporováni liberálními stranami a soukromým sektorem.
O jejich vizi pojednává kniha The End of Eurasia od Dmitrije Trenina.
b) geoekonomové
prosazovali eurasismus / přítomnost Ruska v postsovětském prostoru, a ekonomickou úlohu Ruska jako otevřeného mostu mezi Evropou a Asií, jako strategického uzlu leteckých, železničních, a silničních sítí, jednoho ze středů multipolárního světa.
Viz Vladimír Kolosov a Nikolaj Mironěnko a jejich kniha Geopolitika a politický zeměpis z roku 02.
c) stabilizátoři
Prozápadní Rusko kolektivní obrannou smlouvou a státními geoekonomickými projekty musí být garantem stabilizace míru a pořádku v postsovětském prostoru, především v Eurasii.
Např. Kamaludin Gadžijev, Jevgenij Primakov, šéf SVR.
d) protagonisté civilizačního střetu
Rusko v hranicích SU je eurasijská velmoc, která nejenže nepotřebuje styky se Západem, ale musí se před jeho vlivem pečlivou izolací chránit. Jedině takovéto Rusko svoji hegemonií v Eurasii zajistí světovou geopolitickou rovnováhu.
Jejich geopolitika je geopolitikou spolupráce, nikoliv vojenské konfrontace.
Akademik Nikolaj Nartov + šéf KS Gennadij Zjuganov ( za Jelcina v Dumě převažovaly levicové strany s ideologií Gennadije Zjuganova + strany řízené siloviky ( bezpečnostní ministerstva + tajné služby), takže probíhal neustálý boj prozápadního Jelcina s parlamentem ).
e) expanzionisté ( Putin a jeho kroužek)
Kniha Alexandra Dugina o 900 stránkách z roku 00 „Osnovy geopolitiky, geopolitická budoucnost Ruska“ .
Eurasijské Rusko musí být pozemní i námořní velmocí, musí sjednotit všechny etnické Rusy v celé Evropě a Asii, musí vládnout celému kontinentu, a v budoucnosti celému světu ( strana 166).
„Jedině Rusko jako střed světa ( strana 166) zaručí ostatním národům autentickou suverenitu“ , učil prof. Dugin vysokoškoláky v MOW do 7/014, kdy jej Putin z univerzity vyhodil, protože prosazoval za ruského prezidenta pluk. Igora Strelkova, jenž na Ukrajině vedl „ separatisty “ , a po vyhození Dugina se stal „ nezvěstným“ .
Tohoto cíle Kreml dosáhne mj. " obratnými spojeneckými smlouvami především s Německem, s Japonskem a s Íránem " ...
Dugin byl ( do 7/014) ideologem nejen Putina, ale i Žirinovského (Liberálně-demokratická strana), a svého času šéfa Dumy G.Selezněva.
V roce 93 EU + 8 asijských zemí přišly s projektem TRACECA/Transport Corridor Europe Caucasus Asia, výstavby silnic a železnic, které by mj. jižní Kavkaz propojily od východu k západu, a spojily mj. Baku s přístavem Poti.
Projekt kopírující čínskou Velkou hedvábnou stezku, který měla financovat Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj, měl připravit RF o její roli euroasijské dopravní křižovatky, protože obchází Sibiř.
Z Číny měla tato dopravní osa přes Kazachstán, Kirgizstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Ázerbájdžán, Gruzii a TR pokračovat do Evropy.
Putin odpověděl 16.5.02 „ symetrickým protiúderem“ , když oznámil plán dopravního železničního a námořního koridoru Sever–Jih ( RF, Indie, Írán ) z Ruska přes Kaspické moře na BV a Írán, končícího v Indii.
Převoz zboží po této trase by vyšel levněji než přes Suezský kanál.
Strategický význam Gruzie
a) 4 ruské základny ( letecké Vaziani u Tbilisi + Gudauta v Abcházii, Batumi v Adžárii, a Akhalkalaki v JO ) v Gruzii měly fungovat proti TR, které Kreml považuje za svého úhlavního regionálního nepřítele, ale vojenská technika na těchto základnách byla tak zastaralá, že představovaly jen symbolickou hodnotu - ruskou přítomnost,
b) strategické dopravní cesty
Přes gruzínské území vede transkavkazská „dálnice“ z Tbilisi do severoosetského Vladikavkazu, která přetíná základní silniční kavkazskou osu Vojenno-Osetinskou, + jedinou železnici, která spojuje Jerevan s Moskvou ...
Rusové na základnách v Gruzii kontrolovali strategickou trasu od Černého moře do Arménie podél TR hranic, což se nelíbilo zejména Ankaře.
c) přístup k moři
Vyhlášením nezávislosti Ukrajiny Kreml přišel o podstatnou část černomořského pobřeží.
V roce 89 Kreml kontroloval černomořské pobřeží od bulharsko-tureckých hranic po hranice gruzínsko-turecké, po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny Kreml ovládal jen skromných 300 km pobřeží Azovského moře, což znamenalo, že kontrola gruzínského pobřeží byla pro MOW více než žádoucí, o to více, že se jí zvedal žaludek ze společných US-TR námořních cvičeních v Černém moři.
S TR se Kreml dostal do konfliktu za bojů o ázerbájdžánský Náhorní Karabach s arménským etnikem, což byl první konflikt, který po zhroucení SU v oblasti z iniciativy ruských tajných služeb explodoval – za přímého vojenského zásahu do bojů ze strany ruské armády, byla i TR armáda již jednou nohou na bojišti, připravena zasáhnout ve prospěch chudě vyzbrojené ázerbájdžánské armády, která se údajně musela uchýlit k najímání žoldnéřů z řad Čečenců.
Postoj Gruzie vůči Čečensku, se kterým má společnou hranici v délce 80 km
Autentický separatismus v Čečensku ( ze kterého Putin učinil boj proti islámistickému extrémismu) ohrožoval stabilitu i v ruských regionech kolem Stavropolu, Rostova nad Donem, Krasnodaru.
V 1. čečenské válce 94-96 Tbilisi své hranice s Čečenskem v údolí Pankisi / v Pankiské soutěsce pečlivě střežila ve spolupráci s ruskými pohraničníky, protože Čečenci bojovali v rusko-gruzínské válce 92-94 na straně Abcházců v ruské armádě ( i technicky šlo o rusko-gruzínskou válku, protože všichni „ dobrovolníci“ ze Severního Kavkazu byli ruskými občany, nemluvě již o Šamilu Basajevovi a elitní ruské jednotce, která za Abcházce bojovala v první linii, o ruských pilotech sestřelených gruzínskými/kartvelianskými jednotkami, o ruských pohraničnících, kteří nechávali přejíždět z RF vojenské kolony s vojenskými jednotkami a s těžkými zbraněmi do Abcházie, stejně jako později na Ukrajinu ) .
Ne všichni Abcházové chtěli být pod ruským područím, abcházští obchodníci již v 90. letech vytýkali Kremlu, že zničil abcházskou ekonomiku, když ve spojenectví s EŠ neprodyšně zapečetil abcházské hranice, aby abcházští „dobrovolníci“ neodcházeli bojovat v 1. čečenské válce 94-96 za své čečenské bratry ( rusko-gruzínská smlouva z roku 95 ponechávala Abcházii status quo, proto ji gruzínský parlament neratifikoval) ...
OSN se v Abcházii angažovalo od 8/92, kdy po vyhlášení nezávislosti Abcházie gruzínské jednotky obsadily abcházský parlament v Suchumi.
V roce 93 OSN vyslalo do Gruzie mírové jednotky MONUG, byli to však jen pozorovatelé, protože modré přilby Rusko odmítlo s tím, že jeho „ mírové“ jednotky jsou dostačující ( ve skutečnosti v RB OSN ruský představitel dal jasně najevo, že se Kreml nemíchá do US intervencí ve Střední Americe, takže očekává, že se US nebudou vměšovat do ruské invaze do Gruzie ) .
Pasívní proruská diplomacie zvláštního zmocněnce gen. tajemníka OSN Eduarda Brunnera situaci v Abcházii pro Tbilisi významně zhoršila, a jeho nástupce rumunský diplomat Liviu Bota již s nekontrolovatelnými ruskými“mírotvůrci“, jejichž počet nekontrolovatelně narůstal, nemohl nic dělat.
Existence paralelního ruského vojska, které v terénu žádnou monitorovací misi OSN neuznávalo, a odmítalo vpouštět OSN pozorovatele na území pod svojí kontrolou, vylučovala jakoukoliv možnost normálního vyjednávání mezi Tbilisi a abcházskými „ separatisty“ , z nichž 80% dostalo od Putina ruské pasy ( Putinovým zákonem, umožňujícím rozdávat ruské pasy všem bývalým občanům SU ) ...
Když však Kreml v otázce Abcházie nespolupracoval ( ani v otázce návratu 250.000 gruzínských uprchlíků z Abcházie, pouze počátkem roku 99 bylo umožněno vrátit se 40.000 z nich, třebaže v 3/95 Vysoký komisař OSN pro uprchlíky odsoudil etnické čistky proti Gruzínům v Abcházii ), EŠ v roce 97 svůj postoj k Čečensku za účelem nátlaku na ruskou vládu zásadně změnil, a gruzínské úřady nařídily ruským pohraničníkům, aby svá stanoviště na gruzínské straně hranic vyklidili – brzy poté si v údolí Pankisi, obydlené mj. i gruzínskými Čečenci, vytvořili tábor autentičtí čečenští separatisté, ale i uprchlíci z Čečenska, které Putin okázale nálepkoval slovy „ islámističtí teroristé „ ...
V roce 02 Putinova jednotka nájezdem Pankiské údolí od separatistů vyčistila v rámci dohody Putina s Bushem II o boji proti „ mezinárodnímu terorismu“ ...
Když se k moci v 8/99 dostal Putin ( do 13 měsíců od nástupu do funkce šéfa FSB ), odpověděl Ševardnadzemu zavedením víz pro gruzínské občany.
V roce 97 EŠ provedl zásadní obrat, a gruzínskou diplomacii přeorientoval na Washington - v Tbilisi si začali podávat dveře funkcionáři NATO, např. v roce 97, kdy se konalo společné námořní cvičení Sea-Breeze 97, gen. tajemník NATO Javier Solana.
10.10.97 byla ve Štrasburku založena organizace GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Moldávie – v 4/99 do ní vstoupil i Uzbekistán ).
Oficiálně šlo o neformální poradní orgán pro koordinaci aktivit spojených s kaspickou ropou, a pro pomoc a poradenství při urovnání konfliktů v Náhorním Karabachu/NK, v Podněstří a v Abcházii.
V roce 98 EŠ podepsal bilaterální dohodu s US o vojenské spolupráci, zejména v oblasti protivzdušné a námořní obrany + o společných vojenských cvičeních ( atentát na něj v tomto roce Kremlu již podruhé nevyšel) .
V 9/98 navštívila přístav Poti velitelská lodˇ Šesté US floty, a konalo se společné cvičení Sea-Breeze.
V 2/99 ministři obrany zemí GUAM rozhodli o vytvoření společné „ mírové“ jednotky, jejímž hlavním úkolem je ochrana ropovodů.
GUAM však svůj záměr nesplnilo, ruský vliv v oblasti nedokázalo vyvážit ...
Geopolitický pluralismus prosazoval Zbigniew Brzezinski ve svém článku Premature Partnership, Foreign Affairs 1994.
V rámci prozápadního kurzu Gruzie vyslala své vojáky do Kosova, třebaže šlo jen o symbolickou akci – 34 vojáků v rámci TR praporu v německé zóně odpovědnosti.
Další strategický význam Gruzie :
Gruzie je „ rozhlednou“ s výhledem na Írán + Irák, vzápětí po 9/11 dala Gruzie US letectvu k dizpozici své jediné bohatství – vzdušný prostor.
V roce 02 US instruktoři již cvičili gruzínské elitní jednotky, v 10/02 byla otevřena Vojenská akademie, která vzdělávala gruzínské důstojníky dle norem NATO.
V roce 03 EŠ oficiálně požádal o vstup Gruzie do NATO, a s US podepsal smlouvu o spolupráci při obraně, ve které Gruzie příslušníkům US armády udělila výlučné právo vstupovat do Gruzie bez víz i pasů, a udělila jim stejná práva jako mají diplomaté, především exteritorialitu ...
EŠ ve svém pravidelném rozhovoru pro gruzínský rozhlas uvedl, že „ jakmile Američané skončí s Irákem, postarají se o vrácení Abcházie Gruzii „ ...
Gruzie má i ekonomický strategický význam.
Gruzie, tranzitní země, přes který od roku 05 vede ropovod BTC, byla již na počátku 20.stol. nedílnou součástí Velké hry v Zakavkazí, třebaže tehdy ve Velké hře o ázerbájdžánskou a kaspickou ropu hlavní úlohu hráli Britové a Rusové.
V souvislosti s diplomacií US/OSN v Kosovu, OSN 31.3.06 poprvé ve své rezoluci o situaci v gruzínské Abcházii, kterou prodloužilo mandát MONUG a ruských „ mírových „ sil o dalších 6 měsíců, nezmínilo, že „Abcházie je nedílnou součástí Gruzie“, takže gruzínský představitel u OSN ve svém dopise šéfovi RB OSN projevil obavy, že „ RF se vysloví pro nezávislost Abcházie podle kosovského scénáře „ , což vzápětí potvrdil Putin na tiskové konferenci ...
