Francouzské procesy III,manželé Klarsfeldovi

Dalšími lovci nacistů po Simonu Wiesenthalovi z Vídně jsou manželé Serge*1935 a Beata Klarsfeldovi z Paříže, Beata *1939 je “čistokrevná „ Němka vyznání protestantského s dvojí státní příslušností (německou a francouzskou) . Rodiče Sergeho byli rumunští Židé, kteří přijeli 1928 do Paříže studovat, otec Arno po porážce Francie 1940 utekl z německého zajetí, a usadil se ženou ve svobodné zóně v Nice, která byla pod italskou okupací, takže zde Židé byli v relativním bezpečí.

Teprve když byl v Itálii v 9/43 svržen Mussolini, a italská vojska byla z Francie stažena, vtrhly SS komanda, vedená Aloisem Brunnerem, do Nice, a provedly razie vůči Židům.

V bytě Klarsfeldových zatkli jen Arna, protože Arno manželku, 8letého syna a 5letou dceru ukryl za skříní ...

Arno šel okamžitě po příjezdu do Osvětimi do plynu. Matce s dětmi se podařilo uprchnout z Nice, a na venkově přežít válku.

Beata v roce 60 odjela z Berlína pracovat jako au pair do Paříže, a na stanici metra se náhodně setkala se studentem Sergem. 1963 se vzali, 1965 se jim narodil syn Arno, brzy poté dcera.

V roce 66 Beata, která pracovala pro Sdružení francouzsko-německé mládeže založené de Gaullem a Adenauerem, napsala článek pro pařížský deník Combat, ve kterém protestovala proti nacistické minulosti spolkového kancléře Kurta Kiesingera, člena NSDAP od 1933 do 1945, ředitele nacistického rozhlasového propagandistického vysílání – byla okamžitě z Francouzsko-německého sdružení, v jehož čele stáli rovněž exprominentní nacisté, propuštěna.

1967 po vypuknutí šestidenní války se Serge jako dobrovolník přihlásil do izraelské armády, zatímco Beata vyhlásila válku Kiesingerovi, a zorganizovala proti němu kampaň v tisku - Klarsfeldovi zveřejnili složku Kiesengera pod názvem „Historie člena NSDAP číslo 2633930“ s předmluvou spisovatele Heinricha Böll /1917-1985/.

Poté se Beatě, která předstírala, že je fotoreportérka, podařilo vniknout na sjezd Křestˇansko-demokratické unie v Berlíně, postavila se před Kiesengera u řečnického stolku, a přede všemi mu nafackovala s křikem Nacisto !

Byla odsouzena k jednoročnímu vězení podmíněně, ale její kampaň proti Kiesengerovi se dostala na přední stránky světového tisku.

1969 Beata pokračovala ve válce proti kancléři: po vyhlášení voleb kandidovala proti němu ve stejném obvodu, a jezdila mu se svými volebními protikampaněmi v patách.

Volby vyhrála Sociálnědemokratická strana a Willy Brandt.

1970 poté, co Klarsfeldovi zdokumentovali roli právníka Ernsta Achenbacha (zemřel v roce 91/82let) při perzekucích a deportacích Židů ve Francii, kdy zastával funkci ředitele politické sekce německého velvyslanectví/politický atašé německého velvyslance Otto Abetz v Paříži, Beata dosáhla stažení jeho kandidatury z funkce německého představitele u Evropské komise, do které jej navrhl Willy Brandt .

Achenbach se po válce stal prominentním obhájcem nacistických pohlavárů, např. v procesu s I.G. Farben/dnešní „dr.Oetke“, a stal se členem Svobodných demokratů (FDP).

1970 se Beata Klarsfeldová utkala s polskou komunistickou vládou, která rozpoutala štvavou antisemitskou kampaň proti „sionistickým Židům“ – Beata se ve Varšavě řetězem přivázela ke stromu na nejdůležitější varšavské dopravní tepně, a rozdávala letáky odsuzující vládní kampaň, která měla z Polska vypudit i tu hrstku Židů, kteří přežili.

Policie řetěz přepilovala, Beata byla zatčena a vyhoštěna.

To samé Beata provedla v roce 71 v Praze poté, co KSČ obvinila čsl. Židy, že se „sionistickou“ podporou zvenčí zinscenovali pražské jaro 68, a přivodili tak vojenskou intervenci členských států Varšavské smlouvy (čsl. komunisté dokonce zinscenovali proces se 26 mladými „sionisty a trockisty“ ,kteří se podle obžaloby snažili svrhnout komunistický režim v Praze a  „jinde“ ...

I v Praze byla zatčena a vyhoštěna.

1971 se manželé Klarsfeldovi pokusili o únos právníka Kurta Lischka (SS-Obersturmbannführer), jenž si poklidně žil v Kolíně nad Rýnem jako obchodní dealer jisté soukromé firmy, s jejímž šéfem se přátelil již před válkou.

Lischka byl v Kolíně od 1/40 šéfem Gestapa (od roku 38 měl na starosti židovské otázky), a poté na pařížském Gestapu šéfoval odboru pro židovské otázky, tj. byl hlavním architektem a organizátorem deportací 78.000 Židů ...

V Paříži pod falešným jménem žil až do 12/45, poté žil v Praze, kde měl spoustu obchodních kontaktů ještě z dob Protektorátu.

V roce 50, kdy se natrvalo usadil v NSR, byl francouzským vojenským soudem odsouzen k doživotí.

Klarsfeldovým se únos 62letého Lischky do Francie nepovedl, protože zasáhli kolemjdoucí, Klarsfeldovým se však podařilo německé policii uniknout.

Klarsfeldovi svoji protinacistickou kampaň poté rozšířili i na šéfa Lischky Herberta Martina Hagen /1911-1999/, jenž byl spolupracovníkem Adolfa Eichmanna, a rovněž žil poklidným životem v Kolíně nad Rýnem.

Beata podrobnou dokumentaci o válečných zločinech Lischky a Hagena předala kolínskému vyšetřujícímu soudci, který ji však nechal zatknout za pokus o únos Lischky ...

Byla propuštěna na kauci až po třech týdnech po protestech v Paříži, a po krátkém obsazení pařížské ambasády v NSR.

Beata s hrstkou dalších protestujících poté obsadili kancelář Kurta Lischky, a požadovali proces s ním.

Kurt Lischka na těhotnou Beatu vytáhl pistoli, a ohrožoval ji, ale kolínský prokurátor vydal zatykač na manžele Klarsfeldovy ...

Klarsfeldovi se nevzdali, a rozvířili veřejné mínění tak, že německá vláda raději s Francií urychleně podepsala dohodu, že německé soudy mohou soudit nacisty, kteří byli obviněni z válečných zločinů ve Francii ...

Bez této dohody o extradici německé soudy nemohly své nacisty soudit pro skutky spáchané v cizině, a nemohly ani své nacisty do ciziny vydat ...

Proces se 70letým Lischkou na základě této dohody začal v roce 79.

Spolu s Lischkou byl souzen jeho nadřízený Herbert Hagen (dostal 12 let vězení) a Ernst Heinrichsohn, jeho kolega z pařížského odboru Gestapa pro židovské otázky ( dostal 6 let vězení). Liška dostal deset let ...

Liška i Hagen byli v roce 85 podmíněně propuštěni, Liška se svoji ženou dožil v domově důchodců, zemřel v roce 87.

Nebýt manželů Klarsfeldových, nedošlo by ani k procesu s Klausem Barbiem, a k mnohým jiným.

Zatímco Serge připravoval dokumentaci, Beata upoutávala pozornost médií jak ve Francii a v Německu, tak v zemi, kde se daný zločinec skrýval.

Případ Klause Barbieho, ve Francii 2x v nepřítomnosti odsouzeného k trestu smrti, Beata v Německu a ve Francii rozvířila již v roce 71, v době, kdy pracoval pro CIA.

Všeobecně se vědělo, že si poklidně žije a podniká v bolivijském La Paz, ale po mediálním rozvíření se přechodně přemístil do Peru.

1972 Beata dvakrát odjela do Bolivie a Peru, kde se prostřednictvím novinářů postarala o to, aby se veřejnost dozvěděla o požadavku francouzského prezidenta Pompidoua na extradici/vydání Barbieho.

Barbie byl dokonce při svém opětovném příjezdu do La Paz zatčen, ale velmi brzy propuštěn na příkaz svého chlebodárce pravicového bolivijského diktátora  plukovníka Hugo Banzera, který jeho vydání rázně zamítl ( Banzer se k moci dostal poté, co ultralevicový plukovník Juan José Torrez a jeho trockističtí soudruzi přivedli Bolivii k „lidovému“ chaosu).

Manželům Klarsfeldovým přišla podivná poštovní zásilka – poté, co ji na policii otevřeli, objevili po domácku vyrobenou bombu.

1973 se Klarsfeldovým narodila dcera (syn Arno 1965), a do Francie se po 12 letech vrátil levicový aktivista, spisovatel a filozof se zaměřením na náboženské otázky (pozdější prezident Evropského institutu náboženských věd) Régis Debray (*1940),  jenž v roce 61 odjel na Kubu pomáhat Castrovi s kampaní gramotnosti, spřátelil se s ultralevičákem Che Guevarou (je však s podivem, že svoji knihu La Guerilla du Che vydal až v roce 96), se kterým nejprve odešel do Venezuely filmovat místní revolucionáře v akci, a poté do Bolivie vyvolat rolnickou revoluci, kde byl s Che Guevarou v roce 67 zatčen, a až v roce 70 propuštěn. Poté žil v Chile (71-72) jako poradce prezidenta Salvatore Allendeho.

Právě na něho se obrátil o pomoc Serge Klarsfeld, jenž se v roce 73 s hrstkou svých přátel vypravil do Bolivie, kde chtěli s pomocí Débray unést Klause Barbie, a předat jej francouzské justici.

Počítali nejen s pomocí levicových důstojníků v bolivijské armádě, kteří usilovali o svržení Banzera, ale i s pomocí prezidenta Allendeho - ten však byl během převratu gen. Pinocheta v réžii CIA 11.9.73 v prezidentském paláci zastřelen (oficiálně spáchal sebevraždu) .

Od únosu proto museli upustit, a Régis Debray se po 12 letech vrátil se Sergem do Francie, kde se po nástupu Mitterranda k moci 1981 stal na doporučení své přítelkyně Danielle Mitterrandové prezidentovým oficiálním poradcem pro Jižní Ameriku, a to až do roku 92.

Do La Paz se však koncem roku 73 vrátila Beata spolu s paní Ittahalaunbrenner,které Barbie zavraždil manžela, syna a dvě dcery.

Obě se připoutaly s protestními plakáty řetězem k lavičce před kanceláří Barbieho, a navzdory šikaně místní policie dokázaly jeho případ opět v místním tisku medializovat …

V 1/74 Beata odletěla do Damašku, kde kanceláři Háfize Asada a syrskému ministerstvu zahraničí doručila protest, který zveřejnil západní tisk, proti brutálnímu zacházení s izraelskými válečnými zajatci, kterých se Syřané zmocnili pro prohrané jomkippúrské válce z roku 73, proti odmítnutí zveřejnit jejich seznam, a proti perzekuci syrské židovské komunity .

Prohlášení začínalo slovy „ Jako Němci jsme povinni zastat se pronásledovaných Židů všude na světě … „

V den „Holocaust Remembrance Day“ vedla Beata v roce 74 francouzskou protestní delegaci, složenou z odbojářských veteránů – protestovali proti tomu, že kvůli průtahům z německé strany ještě nevstoupila v platnost výše zmíněná dohoda o stíhání nacistů, kteří spáchali válečné zločiny ve Francii, německými soudy.

Protestovali v místě bývalého vyhlazovacího koncentračního tábora Dachau u Mnichova, kde Beatu zatkla bavorská policie - byla propuštěna až po třech týdnech po protestech Paříže,Tel Avivu a bonnských novinářů na kauci složenou  Arie Marinskym, prominentním izraelským právníkem, kterého jí poslala izraelská vláda .

V 6/74 byla Beata pro změnu souzena kolínským soudem pro pokus o únos Kurta Lischky v roce 71 poté, co soudce Viktor  Somoskeoy zamítl žádost prezidenta d´Estainga, přítele Helmuta Kohla, aby Klarsfeldová nebyla stíhána, jako nepřípustné vměšování se do nezávislosti německých soudů …

Soudce však přečetl dopis d´Estainga soudu, ve kterém francouzský prezident rovněž vyjádřil své znepokojení nad tím, že francouzsko-německá extradiční dohoda z roku 71 nebyla ještě ( 1974) ratifikována, a požadoval pro francouzské svědky, oběti Kurta Lischky, ničím neomezené právo při procesu svědčit.

Beata u soudu vypověděla, že se pokusila 1971 Lischku , ve Francii 1950 v nepřítomnosti odsouzeného k doživotí za deportace 78.000 francouzských Židů, se svými čtyřmi spoludruhy unést (kteří zpanikařili, když Lischka začal na ulici řvát o pomoc ), aby mediálně upozornila na to, že Bonn extradiční dohodu ještě neratifikoval …

Lischka v černých brýlích působil u soudu vyrovnaně, dokud jej nezačal vyslýchat izraelský právník Arie Marinsky ohledně jeho role při deportacích :

Marinsky : Jaké máte pocity při vzpomínce na číslo 195590 ?

Lischka : To číslo neznám.

Marinsky: Určitě si své osobní číslo člena SS pamatujete.

Lischka: Na žádné číslo si nevzpomínám.

Marinsky: Proč nechcete mluvit o svém členství v SS v letech 36-45 ? Stydíte se ?

Lischka odmítl odpovědět s ohledem na své právo nevypovídat, pokud by jej odpovědˇmohla poškodit.

Marinsky otázku pozměnil: Jak dlouho žijete v Kolíně ?

Lischka : Od roku 1950.

Marinsky: A za těch 21 let vás v Německu nikdo z ničeho neobvinil, že ano ? Nikdo na vás neukázal prstem, a neřekl, že jste masový vrah – teprve až tito lidé ( ukázal na Beatu a její skupinu) .

Soudce namítl, že si nepřeje, aby Marinsky oslovoval Lischku jako „masového vraha „, a  obvinil Marinského, že porušuje soudní řád, když si vyměňuje písemné poznámky s jedním izraelským novinářem, a s pozorovatelem izraelské ambasády – soudce jej obvinil, že od nich dostává „ instrukce „ .

Marinsky, který mluvil anglicky, a soudní tlumočník jeho slova překládal, na německého soudce zprudka vyjel :“ Pane předsedo, izraelská advokátní komora mě sem vyslala jako schopného advokáta, který dokáže svůj případ vést i bez instrukcí.

Kromě toho jsem právní a morální instrukce obdržel v okamžiku, kdy jsem se jako dítě před 30 lety dozvěděl, že celá moje rodina a všichni moji příbuzní byli vyvražděni nacisty “ …

Soudní síň se poté změnila v chaos, když francouzští odbojoví veteráni začali v soudní síni slovně útočit na Lischku, a zpívat francouzskou národní hymnu - soudce proto líčení odročil.

Beata nakonec byla uznána vinnou, kolínský soud ji odsoudil na dva měsíce do vězení , třebaže ani prokuratura nepodmíněný trest nepožadovala …

Poněvadž však již měsíc dlela ve vazbě, od zbytku výkonu trestu bylo upuštěno .

Její odsouzení zvedlo v západních médiích, zejména ve Francii, v US a v Izraeli vlnu protestu, např. Time Magazine napsal „ Zvrácený rozsudek : Lovec nacistů jde do vězení, zatímco usvědčený a 2x k trestu smrti odsouzený válečný zločinec (Touvier) zůstává na svobodě! „ …

Tento rozsudek nezůstal bez povšimnutí ani v Německu  - Svobodní demokraté (FDP/Liberální strana) donutili k odstoupení svého člena právníka Ernsta Achenbacha , dlouholetého vysokého funkcionáře NSDAP, jenž denacifikaci považoval jen za šikanu spojenců, z funkce předsedy právního výboru Spolkového sněmu ,který  „ několik let studoval “ navrhovanou francouzsko-německou smlouvu o extradici - samozřejmě, že Achenbach, který stál i v čele lobby za to, aby nacistické válečné zločiny byly promlčeny, ratifikaci blokoval (zemřel v roce 91, 82 let).

Beata ještě téhož roku odjela do marockého Rabatu, kde se konal summit Ligy arabských států, a na ulici před budovou ministerstva informací rozdávala lidem proizraelskou literaturu, načež byla marockou policií zatčena a vypovězena.

1975 Beata znovu cestovala po BV, aby upozorňovala na perzekuci syrské a irácké židovské komunity, byla zatčena v Bejrútu a vyhoštěna z Libanonu. V Káhiře zjistila, že německý diplomat Hans Schirmer, jenž vedl společný euroarabský program spolupráce, byl dříve zástupcem ředitele Hitlerova mezinárodního rozhlasového oddělení propagandy …

Spolkový sněm v roce 75  konečně ratifikoval francouzsko-německou smlouvu o extradici z roku 71 ( přezdívá se jí „ Lex Klarsfeld „ ), která německým soudům umožňila soudit na 300 německých válečných zločinců odsouzených v nepřítomnosti ve Francii …

Manželé K. a jejich francouzští židovští přátelé organizovali v Kolíně demonstrace za to, aby podle nové smlouvy byli urychleně postaveni před soud Kurt Lischka a jeho komplicové  Hagen a Heninrichsohn.

1976 manželé K. vedli kampaň ve Šlesvicku, aby byli před soud postaveni dva vysocí činitelé SS, kteří v letech 42-44 deportovali 25.000 Židů z Belgie do Osvětimi - Ernsta Ehlers, šéfa bruselské nacistické policie, kterého Klarsfeldovi objevili ve funkci soudce Správního soudu Šlesvicka-Holštýnska, a šéfa protižidovského oddělení bruselského Gestapa, Kurta Asche, SS Obersturmführera, a jeho komplice , šéfa pobočky Gestapa v Antwerpách, Konstantina Canarise, synovce popraveného admirála, šéfa abwehru.

Manželé K. demonstrovali 1976 na sjezdu německé neonacistické strany Deutsche Volks Union, a Serge se stal prvním Židem, který byl v Německu veřejně zmlácen od konce války, když vyskočil na pódium neonacistů v Burgerbraukeller v Mnichově, a požádal jako Žid o slovo – incident vyvolal v Německu pozdvižení, a srazy v Mnichově skončily.

1977 se opět odehrála jedna německá repríza : když Serge přinesl vyšetřujícímu soudci Kriminálního soudu ve Frankfurtu kompletní dokumentaci pro postavení před soud Kurta Lischky a spol. ( Hagen, Heinrichsohn, Hans-Dietrich Ernst Sipo-SD velitel v Angers, a Fritz Merdsche, Sipo-SD velitel v Orleans, stalo se mu to , co jeho ženě v roce 71, když předala dokumentaci proti Lischkovi a Hagenovi  soudci v Kolíně, - soudce nechal Sergeho zatknout …

Serge byl souzen v Kolíně, a dostal rovněž dva měsíce nepodmíněně s tím, že výkon trestu byl odložen.

Beata odjela do Buenos Aires a Montevidea, kde protestovala proti zatýkání příslušníků židovské komunity vojenskými režimy těchto států.

Menachem Begin a izraelský Knesset Beatu nominoval na Nobelovu cenu míru.

1978 Serge publikoval svoji průkopnickou knihu Mémorial de la Déportation des Juifs de France, kterou završil léta strávená v archívech. Jde o jmenovitý seznam 75.700 francouzských Židů, deportovaných do vyhlazovacích táborů, ze kterých se v roce 45 vrátilo pouze 2.564 z nich.

Je to seznam vedený chronologicky podle vypravovaných transportů – jméno, místo, datum narození, státní příslušnost.

1978 se Klarsfeldovi snažili narušit imunitu beztrestnosti, kterou po 33 let požívali pronacističtí funkcionáři vichystického režimu, kteří se podíleli na deportaci Židů do vyhlazovacích táborů.

Okupovaná Francie byla pro nacistické likvidátory Židů „eldorádem“ , protože v ní uvízli jako v pasti všichni Židé, kteří před nacisty uprchli z Německa, Rakouska a Československa.

Před raziemi v PAR židovské rodiny prchaly do menších měst, zejména do Lyonu, takže původní lyonská židovská komunita o počtu 3.000 se k 12/41 rozrostla na 70.000 Židů …

Klarsfeldovi se nejprve soustředili na Paula Touviera, šéfa pronacistických Francouzských milic ( ten však byl souzený jako soukromá osoba, nikoliv jako představitel Vichy - Bousquet, Leguay, Papon), a Reneho Bousqueta, policejního šéfa vichystické „národní“ policie, a jím jmenovaného zástupce v okupované zóně Jeana Leguay.

Bousquet /1913-1999/ vyjednal s nacistickou okupační správou v roce 42 dohody, na základě kterých francouzská policie (v okupované zóně společně s Gestapem)  pochytala v raziích všechny Židy, a odtransportovala je do záchytného tábora Drancy k tomuto účelu vybudovanému.

Zde je francouzská policie držela, dokud nebyli Gestapem deportováni do Osvětimi ( ze 80.000 se jich vrátilo pod 500) …

René Bousquet, Mitterrandův celoživotní přítel, navíc z vlastní iniciativy zatýkání rozšířil i na malé děti pod pět let …

Přesto byl po válce v roce 49 Nejvyšším soudem zproštěn obvinění z válečných zločinů, a odsouzen jen k pěti letům ztráty „občanské cti“ , kterýžto rozsudek byl okamžitě pozastaven ( Bousquet věděl vše o pronacistické minulosti mnoha francouzských prominentů, proto se jej báli postavit před soud), a Bousquet se stal hned po válce ředitelem Indo-Suezské banky, a mnoha dalších důležitých francouzských podniků v Indočíně …

Jean Leguay /1909-1989/, před válkou podprefekt, který dohodu o konečném řešení pomohl vyjednat, byl jen vyřazen ze státní služby, a bylo mu povoleno vycestovat do US, kde se stal výkonným ředitelem Nina Ricci a farmaceutické firmy Warner Lambert …

Serge 1979 založil v PAR společnost Les Fils et les Filles des Déportés Juifs de France (FFDJF) s cíly : skončit s imunitou beztrestnosti hlavních německých a francouzských válečných zločinců, kteří zorganizovali deportace Židů ve Francii, studovat a publikovat díla, která přesně dokumentují genocidu Židů za 2.sv.v., bojovat proti antisemitismu a podporovat stát Izrael, útočiště mnohých těch, co přežili.

Za podpory amerických Židů Beata založila v NYC podobně laděnou Klarsfeld Foundation, podporující židovské komunity, jakkoli ohrožené, na celém světě.

KF vydala  The Holocaust and  the Neo Nazi Mythomania, která podrobně vyvrací tři hlavní neonacistické propagandistické teze : že Hitler nebyl odpovědný za „konečné řešení“, že plynové pece neexistovaly, a tudíž žádné “konečné řešení „ nebylo, a že počet vyhlazených 6miliónů Židů je výmysl .

V důsledku akcí manželů K. byl Bousquet donucen v roce 79 odstoupit z funkce ředitele Indo-Suez Bank, a z dalších svých funkcí, a Jean Leguay, rovněž důvěrný přítel Mitterranda, záhadně zemřel v 7/89 krátce před zahájením svého procesu ( třebaže Serge na Leguaye předal kompletní spis vyšetřovacímu soudci v roce 79 , francouzská justice jej formálně obvinila  až v 4/89 )…

V 4/89, kdy kauzu již nešlo protahovat, byla obžaloba pro spáchání zločinu proti lidskosti (deportace) doručena i Norbertu Techoueyres, vichystickému justičnímu komisaři, který stejně záhadně zemřel týden po formálním obvinění – všichni tito přátelé Mitterranda z dob Mitterrandovy spolupráce s vichystickým režimem, záhadně zemřeli, když byl FM prezidentem …

1979 po převratu ajatolláhů v Teheránu Serge odjel do Teheránu, aby zde protestoval proti popravě jednoho z představitelů židovské komunity v Íránu,  Habíba Elghaniana, formálně popraveného pro korupci.

Manželé Klarsfeldovi unikli v PAR o vlásek atentátu, když načasovaná bomba rozmetala jejich auto, a spolu s ním 20 dalších aut zaparkovaných poblíž.

Serge vzápětí dostal výhružný dopis od ilegální organizace bývalých příslušníků SS Odessa, ve kterém mu bylo vyhrožováno, jestliže se dostaví ke kolínskému  soudu …

V Kolíně nad Rýnem byl  konečně pod vlivem akcí manželů Klarsfeldových zahájen proces s poválečnými „ bezúhonnými „ německými občany Kurtem Lischkou, Herbertem Hagenem a Ernstem  Heinrichsohnem pro zločiny proti lidskosti spáchané na francouzských Židech (deportace).

Serge jako právník zastupoval mnoho rodin, a kromě toho se postaral o to, aby do Kolína přijely desítky Holokaust přeživších svědků …

1980 Serge konečně po mnoha letech pátrání v Praze, v Budapešti a ve Frankfurtu  objevil v Miami tzv. Auschwitz album, které poskládal jeden důstojník SS jako fotoalbum Židů, kteří přijížděli do Osvětimi.

Fotoalbum objevil jeden židovský vězeň v roce 45 v koncentračním táboře Dora.

Po čtyřech letech průtahů měl začít z iniciativy Serge soud v Kielu s Ernstem Ehlersem, ředitelem nacistické policie v Belgii, a Kurtem Aschem, který stál v čele protižidovské sekce Gestapa v Bruselu .

Ehlers spáchal po vznesení formálního obvinění sebevraždu, Asche byl odsouzen k sedmi letům vězení.