Francouzská policie (Sureté) je nejstarší policií na světě (francouzská absolutistická monarchie byla vždy byrokraticko-centralistická), nejmladší policií je britská/UK policie (překážkou byl Habeas Corpus Act ).
Byla především rozdělená do mnoha soupeřících policejních klanů :
a) la Sureté Générale s celostátní působností teoreticky všechny klany zastřešovala, a teoreticky je měla kontrolovat, ale byla jen “genštábem bez vojska “, disponovala jen několika stovkami policistů z “mobilních skupin” soudní policie (Police Judiciaire / PJ ), a pár sty “policejních specialistů” pro speciální politické aktivity, byla jen velmi chudou příbuznou všemocné b)
b) Pařížská prefekturní policie/la Préfecture de police /PP , pro Paříž a široké okolí, její status “městská” jí v ničem neomezoval ,v podstatě neměla nadřízeného. Ale ani pařížská policie nebyla monolitní, zuřily v ní tvrdé politické a profesní souboje.
c) státem ve státě byla lyonská policie kolem Lyonu a přilehlých městských aglomerací s historickými a politickými kořeny
d) brzy vznikly další policejní státy podle lyonského modelu : v Marseille, v Toulon a v Nice.
Každé městečko nad 5.000 obyvatel muselo mít vlastní policii, kterou rekrutovaly a platily radnice . Z tisíce dysfunkcí ( administrativní herezie ) plynula absolutní nespolupráce, kolize pravomocí, rivalita, soustředění moci – např. nově zvolený starosta potvrzoval ve funkci policejního ředitele - z takového systému těžili vynalézaví zločinci či podnikatelé ( nejznámější kauzou byla Stavivského aféra ) .
e) Direction des Renseignements Généraux (RG) politická policie, jejíž hlavním konkurentem bylo Ředitelství městské policie / Direction de la Police Municipale(PM), která žárlila na veškeré výhody poskytnuté politické policii v jejím pronásledování “komunisticko-bolševických teroristů”, anarchistů a pacifistů, a jediné co mohla dělat, bylo pochytat jich více, protože statistiky denodenně přinášel tisk.
Archívy policie z doby okupace byly zpřístupněny až zákonem z roku 79 ...
Zejména pařížská policie platila za antikomunistickou a antisemitskou, měla dokonce brigádu proti komunistické subverzi, takže po nástupu Hitlera k moci 1933, a po přílivu německých antifašistů do Paříže, napjatá situace na pařížských dělnických předměstích vypadala na vyhlášení vzájemné války ...
Za okupace válka mezi pařížskou policií a komunisty, zběhlými v městské gerile, vypukla naostro. Atentáty nárokované komunisty, vyvolávaly pomstychtivou reakci v řadách francouzské policie, která při antikomunistických represích neváhala brát rukojmí z jejich řad ...
Pro představu dvě bilance :
V druhé polovině roku 41 došlo k 25 komunistickým ozbrojeným akcím, z toho 3 vykolejení vlaků, žhářství proti majetku (kolaborantů), 20 atentátů proti německým vojákům, z toho 4 zemřeli,6 bylo zraněno,10 útoků se nepodařilo.
Němečtí vojáci nebyli bezpečni ani ve svých pařížských bytech.
28.11.41 hodili komunisté granát do hotýlku navštěvovaného německými důstojníky, a francouzská policie se musela Němcům omlouvat i na Štědrý den 1941 - komunisté hodili obří granát do štábu německého letectva na Montparnasse, a zranili hlídku ...
V první polovině roku 43 došlo k 93 komunistickým ozbrojeným akcím, z toho 14 vykolejení vlaků, 34 útoků proti majetku (kolaborantů), 43 útoků proti německé armádě, a k popravě dvou zrádců (26.5. plukovníka a 4. 6. generála).
Tyto odbojové akce komunistů v Paříži z vojenského hlediska moc škody nenadělaly, jen udržovaly “morálku “.
Komunisté měli v PAR vybudovanou pevnou strukturu ( Vojenský výbor FKS nahradilo na jaře 42 hnutí Charlese Tillon Franc-Tireurs et Partisans (FTP), ve kterém Tillon sjednotil tři komunistické odbojové organizace, ale v PAR si upředli pavučiny i zahraniční obránci bolševické utopie, a to hlavně španělští republikáni, němečtí antifašisté, Poláci, Bulhaři a interbrigadisté z jiných zemí, sdruženi v FTP-MOI ( viz kniha Stéphane Courtois : Le sang de l´étranger/Les immigrés de la MOI dans la Résistance, Fayard 1989).
“Section Speciale” pařížské policie komunistické buňky dříve či později infiltrovala a rozprášila, nejdéle odolávalo FTP-MOI zkušené ze španělské občanské války, které v 8/43 ozbrojený boj v PAR vedlo již jako jediné.
V 11/43 provedla francouzská policie spolu s Gestapem největší zátah proti komunistickým buňkám v PAR.
Ani komunisté nebyli jednotní : po napadení Ruska Hitlerem 22.6.41 Svaz lidových výborů v pařížské oblasti vydal 26.6.41 prohlášení, “ aby komunisté bránili sovětské Rusko všemi prostředky, i individuálními atentáty, a ulevili tak východní frontě ”, avšak tuto výzvu přijali bez výhrad jen tam, kde byla KS vždycky v ilegalitě, FKS se zdráhala, individuální atentáty nebyly v souladu s její komunistickou kulturou, protože FKS byla zakázaná teprve krátce od 26.9.39 ...
Výhrady k individuálním atentátům vyjádřil Albert Ouzoulias alias pluk. André (zemřel 1995/80), a rozporuplná postava FKS Marcel Cachin (zemřel 1958/89) ...
Prohlášení, které Cachin učinil na Gestapu po svém zatčení 5.9.41 (72), sice nic nedokazuje, ale jde o jeho postoj známý i před zatčením ( v té době, v září, atentáty FKS ještě neposvětila ) :” Během mého výslechu se mě ptali, co si myslím o individuálních atentátech páchaných proti německým vojákům – nikdy jsem je neschvaloval a nebudu je schvalovat” ...
Tato aféra s Cachinem byla součástí plánu na destabilizaci FKS, kterou Boemelburgerova SD prováděla ve spolupráci s Marcelem Gittonem, tehdejším šéfem legální Francouzské dělnické a rolnické strany/Parti ouvrier et paysan francais ...
Marcel Cachin byl bývalým členem Parti Socialiste Francais /FSP/,ve které proti sobě stály dva proudy – reformistický a radikální . “Sociálšovinista “ Cachin, jak jej nazývali bolševici, patřil mezi reformisty, což mu nebránilo v tom, aby se později v 12/1920 nestal jedním ze zakladatelů FKS.
Ve Francii proudhonismus zvítězil nad marxismem, a většina dělnických předáků se nechala velkým kapitálem koupit ...
1915 Cachin založil týdeník, který ospravedlňoval policejní zásah proti Trockému, a jeho vypovězení 1916 z Francie .
Cachinova první mise z pověření francouzské vlády v 2/1918 vedla do Petrohradu ke Kerenskému, který právě vojenským pučem svrhl cara .
Cachin měl přesvědčit Kerenského, aby s Němci neuzavíral separátní mír, třebaže si Lenin přál opak ...
1919 byl Cachin Socialistickou stranou pověřen, aby za peníze z Quai d´Orsay “koupil” Itálii, aby se přidala na stranu Francie proti Německu, což byl obtížný úkol, protože v Italské socialistické straně převládl marxistický proud (Mussolini 1922 uskutečnil pochod na Řím, aby zamezil bolševickému puči, Cachin Mussoliniho přemluvil alespoň k neutralitě, později však Mussolini hystericky vyzýval k válce (1935 anektoval Habeš/Etiopii) .
V 12/1920 Cachin, již jako disident PSF, se účastnil sjezdu v Tours, na kterém došlo k odštěpení radikálů a založení FKS, která však nebyla přijata do II.internacionály, protože nesplnila 2 z 21 podmínek.
Cachin odjel znovu do Ruska, a vyjednával o vstupu FKS do III.internacionály. Navržený kompromis Zinověva, aby dělnické hnutí zůstalo “jednotné “, nikdo pokrytecky nepřijal.
Od roku 1930 byl Cachin “doživotním” šéfredaktorem l´Humanité .
Také CHDG den po popravách rukojmích v Chateaubriant v rádiovém vysílání z LON 23.10.41 prohlásil : ” Je sice absolutně normální, že Francouzi za daných okolností zabíjejí Němce, a jestli se to Němcům nelíbí, měli zůstat doma, ale přesto vydávám příkaz, aby Francouzi na okupovaném území Němce otevřeně v atentátech nezabíjeli, a to z jednoho důvodu - pro Němce je velmi snadné v odvetu masakrovat naše neozbrojené odbojáře – až nadejde čas přejít k ozbrojenému boji, vydám příkazy opačné .”
Jeho příkré prohlášení vojáka mělo na FKS vliv jako na býka toreador čelně před ním – podřízení se de Gaullovi nemohla FKS připustit, a proto po jeho prohlášení FKS dala k individuálním atentátům ostentativně zelenou ...
K prvnímu podzimnímu atentátu 1941 v Barbes se však FKS v jejím ilegálním listu l´Humanité nejen nehlásila, ale ještě kolovaly pověsti, že šlo o vyřizování účtů mezi Němci, anebo o jejich provokaci – veřejné mínění bylo šokováno i první popravou rukojmích v Chateaubriant, čehož FKS ústy Jacques Duclose využila, a vyzvala k pomstě za popravené ...
Policejní zpráva z té doby uvádí :
” Komunističtí předáci využili rozhořčení obyvatel nad represemi ze strany německých úřadů, a snaží se přimět všechny Francouze, aby se k jejich teroristickým akcím přidali.”
Cachin byl zatčen službou Sicherheitsdienst (SD,policií SS), a vyslýchán Sturmbannführerem SS Karlem Boemelburgem, šéfem IV.sekce pařížského Gestapa (hlavní sídlo Gestapa,tajné státní policie, v PAR bylo na avenue Foch ) do 12/43 (vystřídal jej Stindt ).
Zástupcem Boemelburga byl Kieffer a Alois Brunner, jenž byl pověřen konečným řešením židovské otázky ve Francii.
Rothke, další významný člen pařížského Gestapa, v 8/43 osobně zatkl známého malíře a odbojáře Raoula Lamberta (utekl, a přešel k partyzánům,zemřel 1969 (55) .
Od 6/40 do 4/42 probíhal ostrý boj mezi Wehrmachtem a Gestapem o kontrolu nad francouzským územím, ze kterého vyšlo vítězně Gestapo, kterému Hitler předal otěže nad Francií .
Od 4/42 po sérii komunistických atentátů z druhé poloviny roku 41, a po nástupu Karla Oberga na místo šéfa SS a policie, skončil mýtus o “ spolupráci” mezi francouzskou a německou policií – francouzská policie byla de facto začleněna do policie německé, pod její šéfy a Gestapo, o což se postaral Reinhard Heydrich, jenž v 5/42 přijel do Paříže Oberga “inaugurovat “, a při té příležitosti se setkal s novým ředitelem francouzské policie, ultrakolaborantem a nacistou Réné Bousquetem (do funkce jej přivedl jeho přítel ultrakolaborant Laval), jenž na základě rozhovorů s Heydrichem vypracoval návrh dohody o spolupráci, kterou v 6/42 předložil Obergovi, který návrh v 7/42 doplnil ( tzv. dohody Bousquet –Oberg ).
Druhé kolo jednání Bousquet-Oberg proběhlo na jaře 43 – Bousquet požadoval, aby francouzské útočníky, nejsou-li dotčeny německé zájmy, soudily francouzské soudy, a na podzim 43 proběhlo třetí kolo jednání, kde byl Bousquet již “odvážnější” : chtěl povolit zvýšení stavu francouzské policie, a požadoval změnu jmenování policejních komisařů, které ve funkci potvrzovali Němci ...
Němci byli se spolupracující francouzskou policií, jejímž ředitelem (policejním prefektem) byl na návrh právě se k moci vrátícího Pierra Lavala od 5/41 do 5/42 jmenován kolaborující admirál Bard , jenž vystřídal Marchanda, velmi spokojeni, bez této spolupráce by se Gestapo zmohlo jen na málo věcí.
Speciální protikomunistické brigády francouzské policie (jejich zřízení bylo povinné na každém velitelství) byly posíleny, a rovněž Zpravodajská služba policie /les Renseignements généraux (RG) se soustředila na boj proti ultralevici a levici, tj. proti komunistům .
Dělila se na BS1 proti politickým (komunistům), šéfem byl Georges Labaume, kterému velmi efektivně asistoval Joseph Picard, a BS2 proti MOI (zahraničním antifašistům) ,kteří před válkou tvořili podstatnou část demonstrantů : práce RG byla pro Gestapo nedocenitelná – RG komunistické hnutí totálně infiltrovalo , jeho agenti pracovali pod falešnými totožnostmi jako dělníci, zřízenci metra, drah …
Obětˇ a její kontakty trpělivě sledovali, poté ji zatkli, a její byt Gestapo hlídalo ještě po zatčení třeba i několik týdnů …
Při zatýkání celé sítě jednoho či dva členy nechali na svobodě, aby mohli sledovat “ nitˇ “ - někoho nechali uprchnout třeba dvakrát, a zatkli ho až při zatýkání třetí sítě, na kterou je přivedl ...
Dalším oddělením byla Třetí sekce, která komicky před válkou odhalovala německé špióny pod jménem SSR/Section spéciale de recherches, proto jí Gestapo nedůvěřovalo, a právem : tři její první šéfové (Louis,Lantheaume, a Lucien Tissot ) byli Gestapem zatčeni pro odboj, či odstraněni pro nedostatečně projevovanou horlivost.
Pouze čtvrtý Bizoire, dosazený v 1/44, se Gestapu povedl.
Tato sekce pro Němce odhalovala cizí agenty, a jedno její oddělení, řízené Sadovskim, kontrolovalo Židy, tomuto oddělení nadšení nechybělo …
RG nejprve velel André Baillet, ale Bard jej odstranil, a do funkce v 8/41 nečekaně jmenoval Luciena Rottée, policejního komisaře, který byl za to, jak bránil republiku proti fašistickému puči z 6.2.34, vládou Lidové fronty povýšen ...
Kariéra Luciena Rottée byla vykolejena již v 12/40, kdy byl na žádost admirála Barda jmenován bez jakýchkoliv zkušeností zástupcem šéfa RG, údajně proto, že Bard dlouhodobě plánoval vyšachování Bailleta.
Rottée byl za kolaborantsví odsouzen, a v 5/45 (52) popraven.
Při procesu se bránil tím, že při honbě za odbojáři “se řídil jen francouzskými zákony” ...
Na otázku soudce: ” Sám přiznáváte, že jste šel po komunistech …” , Rottée odpověděl : “ To nám nařizovala již směrnice od Daladiera” ...
Při procesu Rottée stejně jako Bussiere zdůrazňoval, že “ jeho oddělení činilo rozdíl mezi komunisty a ostatními odbojáři, a jakmile jeho podřízení zjistili, že se jedná o vlastence, a ne o komunistu, stopu přestali sledovat, a jestliže přesto byli zatčeni i odbojáři nekomunističtí, tak jen proto, že byli v úzkem vztahu s komunisty, a do rozhozené sítě se sami chytili” ...
Svého synovce Reného Hénocque Rottée dosadil do funkce šéfa BS2, a antikomunistu Fernanda Davida od 9/41 do funkce šéfa BS1, který informace shromážděné francouzskou policií denně na ranních instruktážích předával Gestapu (Pierre Laval tím likvidoval osoby z okruhu admirála Darlana, tj. osoby ze 13.12.40, které jej nechaly zatknout ) ...
Pokud jde o synovce Rottéeho, jeho kariéra za okupace byla závratná – od pouhého tajemníka komisařství díky strýcově povýšení přešel 1941 do funkce šéfa BS2, a v 1/44 byl již divizním komisařem - trvalo mu tři roky, co jeho strýci 25 let ...
Fernand David byl rovněž v 5/45 (37) popraven – když na něj v 10/44 zaútočil tisk, a nazval jej pro metody jeho výslechů “krvavým Davidem”, odpověděl, že tyto metody nevynalezl, ale existovaly již dlouho před ním, a když mu jako mladému policistovi vadily, tak mu starší kolegové tvrdili, že je to “normální”.
Již od Daladiera pevně věřil, že pronásledování komunistů je v zájmech státu.
Také René Henocque byl v 5/45 (36) odsouzen k trestu smrti, ale v nepřítomnosti – podařilo se mu utéci, a nikdy nebyl dopaden, třebaže jeho stopy byly zachyceny jak v Belgii, tak v Belgickém Kongu ...
Zástupcem šéfa BS2 byl Pierre Gautherie, další ukázka mladého sadistického antikomunistického válečníka, který se po smrti policejního komisaře Paula Tissota, fanatického antikomunisty, v atentátu ve Vincennes na podzim 43, stal jeho nástupcem.
V 5/45 (32) odsouzen k trestu smrti, trest byl změněn na doživotí nucených prací.
Rovněž on se hájil rozlišováním mezi komunisty,které považoval za obyčejné kriminálníky obecného práva, a mezi partyzány-vlastenci.
Na závěr prohlásil: “ Komunistům jsem nikdy nevěřil. Mám doma schované komunistické letáky, které 1939 hlásaly, že Německu není třeba vyhlašovat válku” ...
Dalším šéfem RG byl Jacques Simon,ve skutečnosti Simonovitch židovského původu, což popíral, který byl cenným spolupracovníkem předchozích vlád lidové fronty ( Bluma, Chautemps, Daladiera ) ...
Jeho sestra Odette Simonová byla známá advokátka židovských kruhů . Spolupracovníkem Simona byl André Baillet, další prominentní spolupracovník bývalých vlád lidové fronty, proteženec Lavala ,osobní přítel Boemelburga, pozdější šéf RG, po osvobození odsouzen za kolaboraci a zastřelen.
Gestapu trvalo dlouho, než překouslo přítomnost Simona ve vedení RG, o to více se musel snažit.
Když za okupace někdo přešel ze svobodné zóny do Paříže, musel se přihlásit na policejním komisařství či na prefektuře v oddělení cizinců, kde mu vydali povolení k pobytu – vydaná povolení denně odesílali Simonovi, a ten je denně předával Gestapu.
Po svém nástupu si Gestapo na RG vyžádalo informace o minulosti všech policejních komisařů, jejich zástupců ,prefektů a podprefektů – RG mu je ochotně poskytla : Gestapo tak zjistilo, že polovina státní správy jsou svobodní zednáři, a další polovina se svobodnými zednáři sympatizuje ...
Maršál Pétain byl skvělý řečník – ve svém novoročním projevu v 1/42 prohlásil : ”Zvedněte oči k nebi, je tam tolik hvězd, že alespoň do jedné můžete vložit své naděje “ ....
Nicméně rok 1942 byl především ve znamení šesticípé žluté hvězdy Davidovy zasazené do černého pozadí s nápisem “ Žid” - její viditelné nošení na levé straně hrudi, pevně přišité k oděvu, nařizoval německý dekret z 28.5.42 všem Židům od šesti let …
Každému Židu byly proti kartě na příděl textilu přiděleny tři hvězdy. Seznam Židů pořídila iniciativně vichystická policie ...
Poté, co francouzská policie 1941 vydala Gestapu radikální komunisty, zorganizovala pro Gestapo deportace Židů : 16-17.7.42 francouzská policie provedla v Paříži první velké protižidovské razie na příkaz policejního ředitele, šéfa pařížské Městské policie /Police Municipale Emile Hennequin.
12.000 Židů, z toho 5.802 žen a 4.051 dětí (“jen” 3.031 mužů) , shromáždila na sportovním stadionu Vel´d´Hiv´, a poté je předala Gestapu ...
Po válce francouzská policie tento svůj zločin relativizovala tím, že Gestapo požadovalo 20.000 Židů, a policisté tvrdili, že po prvním dnu razií měli tak nečisté svědomí, že druhý den nepostupovali tak razantně, ale pravdou spíše je, že muži včas utekli, protože odbojáři a komunisté před razií varovali na četných letácích, které byly vytištěny i v Yiddish (jazyk německých Židů) .
Jenže někteří Židé naivně uváděli “Nechceme mít mrzutosti, raději budeme dodržovat nařízení, a zůstaneme … “ Otázkou také je, měli-li kam jít, z Osvětimi se nikdo z nich nevrátil ...
V době deportací Laval a německá propaganda šířili fámy o vytvoření židovského státu ( protektorátu) v Polsku - mysleli tím varšavské ghetto ...
Je znám jen jeden příklad významného (a bizarního) varování Židů ze strany francouzských policistů – v Nancy dva policisté Pierre Marie a Charles Bouys šli den před raziemi Židy varovat – bušili jim na dveře pažbou pušek, stříleli do vzduchu, a řvali na ně, aby okamžitě vypadli – v důsledku jejich jednání bylo druhý den zatčeno jen 32 Židů místo 385, a objednaný vlak určený k jejich deportaci do Osvětimi musel být zrušen ...
Ti,co Židy za války zachránili, dostali od Izraele vyznamenání “Spravedlivý mezi národy” ( Lucien Lazare kniha Livre des Justes ), jsou mezi nimi i tito dva policisté, a i kardinál Saliege, jenž byl od samého počátku proti nošení žluté hvězdy a rasové diskriminaci, a pomáhal Židy skrývat ...
Míra kolaborace Městské policie nebyla zanedbatelná – z vlastní iniciativy si vytvořila tzv.interpelační brigády, které chodily po ulicích, kavárnách, u východů z metra, po tržištích, a zasahovaly proti náhodně podezřelým, např. zatýkali za gaullistickou propagandu - účinnost jejich nasazení byla velká .
Míru kolaborace MP vyjadřují autentické zprávy o aktivitě PM, které Hennequin pravidelně zasílal Gestapu : ze zpráv plyne, že MP zatkla více osob než RG, a Hennequin si technokraticky stěžuje, že RG některá zatčení vydává za vlastní ( Gestapo mezi nimi zavedlo úspěšnou konkurenci : při procesu Hennequin uvedl, že nebyl motivován politicky, “jen” zvráceným perfekcionismem, podřízení dosvědčili, že vedl s RG administrativní válku, kdo zatkne více komunistů ) ...
Na procesu se Hennequin bránil, že plnil jen příkazy pařížského prefekta Bussiera, který si stále stěžoval, že městská policie se dostatečně nezapojuje do boje proti komunistům – Hennequin nebyl fanatický antikomunista, “jen” perverzní technokrat, jenž brilantně plnil příkazy prefekta na 100%, pokud šlo o organizační stránku věci, aby mu po profesionální stránce nikdo nemohl nic vytknout.
Z vlastní iniciativy nic nedělal, a dostal proto v roce 47 jen osm let nucených prací, také z důvodu, že se s Němci setkával zásadně jen služebně, protože schvaloval “jen” služební kolaborantství, ne osobní.
Jeho podřízení jej nenáviděli za tuhou disciplínu, kterou na nich vyžadoval, a ze které učinil profesionální orgie ( Hennequin trpěl “syndromem plukovníka Bogey”, který postihuje vysoké funkcionáře, kteří se považují za generály, a své podřízené mají za své jednotky) ...
Generální inspektor francouzské policie Buffet byl ultranacistou.
Odbojáři po váce ironicky uváděli, že policie tvrdí, že jen 2% francouzských policistů s Němci kolaborovalo, ale že oni, když s francouzskou policií museli jednat, kupodivu vždy narazili na ona 2% ...
Relativní nezávislost ( od 11.11.42 Gestapo potvrzovalo nově jmenované prefekty ) francouzské policie skončila v 5/43, kdy Himmler, stále nespokojený s mírou kolaborace francouzské policie, vydal příkaz k ignoraci dohod uzavřených mezi Obergem a Bousquetem ( které stejně nikdy nebyly dodržovány) ...
Popravy rukojmích pokračovaly (prvním a nejmladším popraveným Francouzem byl 16letý student lycea Henri Fertet), a Francouzi, zatčeni Speciálními brigádami policejní prefektury, byli již pravidelně předáváni Gestapu, které zřídilo zvláštní sekci pro kontrolu francouzské policie ...
20.12.43 pronacistický Bousquet, dosazený Lavalem, nebyl Himmlerem považován za dostatečně “aktivního” (hlavním důvodem bylo podezření ze spolupráce s Canarisem), a byl proto Obergem 31.12.43 nahrazen zcela oddaným nacistou Darnandem, jenž Němcům slíbil přeorganizovat francouzskou policii podle německého modelu ...
Bousquet byl nejprve uvržen do domácího vězení, poté zatčen a převezen do Německa.
10.1.44 byl velitel Francouzských milic Darnand dekretem prohlášen za “věčného” šéfa francouzské policie, Francouzské milice se oficiálně staly přívěskem Gestapa, a používaly stejné vyšetřovací metody.
20.1.44 vznikly stanné soudy, které tajně zasedaly ve věznicích – krutost přešla do extáze hrůzy, maska byla odhozena …
Po červencovém atentátu na Hitlera 1944 někteří francouzští policejní důstojníci dokonce začali vyžadovat pozdrav od podřízených salutováním Heil Hitler ! ...
Francouzská policie za okupace prováděla rozsáhlé nábory mezi mladými lidmi – byli bez zkušeností, bez profesního vzdělání, bez profesní kultury, a tím povolnější k plnění jakýchkoliv příkazů, manipulovatelnější a stimulovatelnější – právě rychlý karierní postup ( funkci policejního inspektora šlo za okupace dostat za “ vyjímečné zásluhy” při honu na odbojáře, a skvělý plat (+ nejrozličnější příplatky + úhrady téměř jakýchkoliv nákladů, a především měsíční premie v hodnotě 1.000 franků ze zvláštních fondů ministra vnitra ) přivedly mnohé mladé ctižádostivce, antikomunisty a antisemity do řad francouzské policie, a ke kolaboraci s Němci.
Při procesech se ukázaly ještě zištnější a zrůdnější důvody – možnost olupování obětí, vymáhání hmotných statků od jejich příbuzných, znásilňování žen při domovních prohlídkách, sadismus, ze kterého vycházelo uspokojení z mučení obětí nebo z přihlížení k němu, obdivování Gestapa …
Francouzská státní správa za okupace byla bizarní – navzdory snahám obou pronacistických ministrů vnitra Pucheau a Darmanda, nejsilnějšími šedými eminencemi ve státní správě zůstali i za okupace prefekti/prefets nejen pro autoritativní charakter jejich funkce, ale hlavně proto, že ze strany městské rady/conseil municipal vůči nim neexistovala žádná kontrola.
Každá prefektura byla za okupace ještě více než kdy jindy státem ve státě, a kuriózně její šéfové byli většinou uchráněni všech politických turbulencí …
Příkladnou ukázkou byl pařížský prefekt, levicový radikál a svobodný zednář Roger Langeron /1882-1966/, který byl jmenován prefektem vládou Lidové fronty v 3/34 v předvečer pokusu o pravicový puč, a zůstal ve své funkci až do 2/41, kdy byl odvolán na stížnost Němců, protože se postavil proti odvolání 4 policejních komisařů na žádost okupační správy …
Langerona někteří považují za kolaboranta, protože v 1/41 pozatýkal stovku odbojářů z řad pařížské policie v čele se strážmistrem Albertem Lebon , kteří již v 7/40 vytvořili odbojovou buňku Galského kohouta, které předal německé správě /tehdy ještě Wehrmachtu, v 5/41 byl Lebon odsouzen k 21 letům nucených prací za protiněmecké aktivity ( zabavili mu celé skladiště zbraní), prošel různými německými trestnicemi, zemřel v roce 88.
Na jméno Langeronovi nemohli přijít ani komunisté, jejichž představitele pozatýkal v roce 39 po podepsání SU-německého paktu o neútočení …
Nastoupil po něm na přání Lavala Lavalův proteženec Amédée Bussiere /1886-1953/, v roce 38 ředitel policie levicového ministra vnitra, pozdější organizátor deportací do Osvětimi ( za což byl 1946 odsouzen k doživotí, propuštěn již v roce 51) .
Pierre Laval takto likvidoval osoby z okruhu admirála Darlana, tj. osoby ze 13.12.40, kdy jej Darlan nechal zatknout …
Amédée Bussiere se svojí ženou pořádali pro rodiny policistů různé výhodné akce ( např. jejich dětem rozdávali dárky ),a přesvědčoval je o tom, že policisté jsou odbojáři, zatímco komunisté jsou jen zločinci obecné kriminality, které je třeba pochytat, že s tím souhlasí i de Gaulle, takže i váhaví policisté byli získáni pro kolaboraci …
Po válce se Bussiere na procesu bránil tímto poukazováním na “dobro” a “zlo” v odboji, ale soudce mu řekl, že “musí brát odbojové hnutí jako celek, nemůže z něho oddělit komunisty “, a vyvodil, že jako pařížský prefekt, kterému policie dvakrát denně podávala hlášení o situaci, byl osobně odpovědný za všechny razie proti odboji, a že kdyby byl na místě pařížského prefekta Němec nebo amatér fanatik jako Darnand, tak by kolaborace s Němci byla mnohem méně účinnější, než pod profesionálním vedením Bussiera …
Kuriózní je, že Němci Bussierovi nevěřili, a Darnand snil o tom, že jej nechá zatknout …
Velmi bizarní ukázkou policejní kariéry za Vichy je kariéra prefekta Jean-Pierre Ingranda /1905 - ?/, jenž byl nejdéle sloužícím vysokým vichystickým úředníkem, kdy od 7/40 do 1/44 byl emisarem vichystického ministerstva vnitra u německé okupační správy v PAR, a to za všech vichystických vládních emisarů v PAR, od generála Benoit-Leona Fornel deLa Laurencie/1877-1958/, jenž v PAR ve funkci skončil poté, co zde v 12/40 nechal zatknout pronacistického Marcela Déata, takže jej vystřídal Fernand de Brinon.
Gen. de La Laurencie, jenž byl v komisi, která odsoudila CHDG za jeho “ útěk” do LON, spolupracoval s US OSS v Bernu (Allan Dulles) a s Henri Frenay, šéfem odbojové sítě Combat.
Ingrand nesouhlasil s deportacemi francouzských Židů a podal demisi v 1/44, když policii převzal nacista Darnand, v 9/44 byl dekretem CHDG zbaven všech funkcí bez nároku na důchod, v 5/45 byl obžalován z kolaborace a uvězněn ve Fresnes, jen pro svědectví gen. Revers, Jean-Louis Vigier a Frédérika Joliot-Curie ( v roce 40 mu Ingrand pomohl před Němci ukrýt francouzské radium ) byl dočasně propuštěn z vazby, nový příkaz k zatčení byl vydán v 7/47 na základě dokumentů získaných z německých archívů, Ingrand však uprchl do CH, a odtud do Argentiny, kde dožil, a kde šéfoval Bance v Santa Fe, ale ani s Francií neztratil kontakty.
Čas. L´Express z 8.8.91 uveřejnil rozhovor s Ingrandem pod názvem Les regrets d´un serviteur de Vichy/Lítost služebníka Vichy, ve kterém Ingrand zalitoval, že “ selhal” ( ještě v roce 95 v Santa Fe žil ) …
Vůči vlně atentátů Hitler vyhlásil politiku braní rukojmích : za každého německého vojáka mělo být francouzskou policií popraveno 50 až 100 místních civilistů, zejména Židů, komunistů a odbojářů ( směrnici podepsal gen. Keitel, velení Wehrmachtu ji v okupované zóně F vyhlásilo 28.9.41 , o Keitelovi francouzský historik Léon Noel prohlásil, že když francouzská delegace k podepsání příměří 1940 dorazila, všichni se domnívali, že je Keitel nechá na místě zastřelit, jak byl zuřivý a místo mluvení jen “ štěkal” ) …
Francouzská policie se kvůli veřejnému mínění ocitla ohledně směrnice o rukojmích ve velkých rozpacích, jak o tom svědčí výměna nót ze září a října 41 mezi ministerstvem vnitra a MBF/Militärbefehlshaber in Frankreich/Nejvyšší vojenské velení Wehrmachtu v okupované Francii, ale přesto, že seznamy osob, které měly být zatčeny a drženy jako eventuální rukojmí, odmítla ( v prvních měsících) vyhotovit, poskytla Němcům seznam nejaktivnějších komunistů …
Právě Jean-Pierre Ingrand stál při založení smutně proslulých policejních Sections spéciales, jejichž soudci vyhledávali a odsuzovali k smrti francouzské rukojmí v případě atentátů proti německým zájmům ( viz film o této sekci “Section Speciale “ od Costa Gavras) …
Od 9/41 s novým ministrem vnitra proněmeckým Pierre Pucheu do Osvobození v 9/44 bylo kvůli atentátům popraveno 725 civilních rukojmí, z toho 471 v období od 9/41 do 4/42 .
Do příchodu Oberga popravenými rukojmími byli výlučně Židé a komunisté, Oberg okruh rukojmích rozšířil na kohokoliv, takže veřejnost, která atentáty zpočátku neschvalovala, po příjezdu Oberga s nimi souhlasila …
První úder buňkám komunistů francouzská policie zasadila v období mezi 12/41 – 4/42, kdy zničila sítˇ Organisation spéciale, když nejprve v 12/41 zatkla vůdce její buňky z Bordeaux Pierre Rebiere /1909-1942 popraven/, dělníka z továrny Renault, interbrigadistu, jenž v Bordeaux v 10/41 zastřelil Feldkommandanta z Nantes, Karla Hotz, a právního poradce Wehrmachtu, v odvetu nechal Wehrmacht zastřelit 51 rukojmích, polovina z nich byli mladí lidé ve věku 17- 20 let.
Další úder ze strany francouzské policie přišel mezi 10/42 a 1/43, kdy zničila hlavní sítˇ Organisation speciale “Valmy” , v níž každý člen měl pseudonym francouzského města.
Tím Organisation speciale přestala existovat, unikal jen její mladý šéf z Komunistické mládeže, pekařský učeň Pierre Georges /1919- 12/44/, jenž pod pseudonymem pluk. Filon či Fredo, či kpt. Henri vytvořil novou a ještě rozsáhlejší sítˇ FTP/Francs-tireurs et partisans, která se rozrůstala, jak do ní přebíhali ti, co měli odjet na nucené práce do Německa …
Po uzavření SU-německého paktu o neútočení ( se kterým mnozí francouzští komunisté nesouhlasili) byl Daladierem zatčen jako všichni komunističtí aktivisté, v 6/40 utekl při převozu vlakem, a spojil se s dalším mládežníkem Albertem Ouzouliasem /1915-1995/, jenž se jako “ politický komisař” komunistického odboje soustředil na infiltraci pařížské policie.
První svůj atentát - na vojáka Kriegsmarine v pařížském metru - Pierre Georges spáchal v 8/41, mluvila o něm stanice Volá Londýn, následovala poprava rukojmích.
23.10.41 CHDG vyslovil v rozhlase svůj politický nesouhlas s atentáty v metropoli/ nepřál si v Paříži městskou komunistickou gerilu, avšak morální souhlas poskytl “ je normální za okupace zabíjet okupanty “ , a k popravám rukojmích poznamenal, že “ kolaboranti za svoji spolupráci s Němci platí krví nevinných “ …
25.10.42 byl Georges na udání jistého zemědělce, zlákaného vysokou odměnou vypsanou na jeho hlavu, přepaden četníky, jeho tři společníci byli zatčeni, on sám, ač těžce zraněný, uprchl, a vrátil se do Paříže, kde jej při náhodné kontrole francouzští policisté v 11/42 zatkli v metru a vydali Gestapu ( v 12/42 byla zatčena jeho manželka a deportována do Ravensbrücku, přežila, stejně jako jeho dvouletá dcera ukrývaná na venkově, jeho otec a tchán byli jako rukojmí zastřeleni již v 8/42 ) …
V pevnosti Fresnes byl tři měsíce při výsleších mučen, poté odsouzen k trestu smrti, ale místo popravy byl deportován, protože od roku 43 Němci se zvratem na východní frontě urgentně potřebovali pracovní sílu, popravy proto nahrazovali deportacemi.
Georges při čekání na deportaci z pevnosti Romainville koncem května 43 utekl.
Potřetí unikl zatčení v 5/44, když byla Francouzskými milicemi zatčena jeho spojka Gilberte Lavaire, alias Nicole, které se však při leteckém náletu podařilo utéci.
Třebaže mučena, neprozradila jej – za záhadných podmínek zahynula spolu s ním v 12/44, když manipuloval s minou .
Při výbuchu této miny zahynul i jeho zástupce podpluk. Dax, alias Marcel Pimpaud/1912-1944/, a 6 dalších členů jeho sítě, zatímco 9 členů sítě bylo těžce zraněno ( někteří tvrdí, že jej zlikvidoval domácí pravicový odboj, jiní, že se jej zbavila samotná FKS )…
V 1/43 francouzská policie zlikvidovala všechna pařížská ústředí komunistického odboje, takže na této frontě zůstali již jen levicoví zahraniční uprchlíci z FTP-MOI (z PL, Litvy, YU, Madˇarska a Rumunska, většinou Židé, interbrigadisté, včetně italských, + španělští republikáni, ale i uprchlí SU váleční zajatci internováni na francouzském území ), kteří přišli na řadu poté – byli ze strany BS2 zlikvidováni v období 11/43-3/44 .
Nejprve byl v 10/43 zatčen ( údajně po zradě svého spoludruha Josefa Davidoviče, zatčeného a vzápětí propuštěného Gestapem, tvrdil , že “ utekl” ) jeden ze dvou hlavních velitelů FTP-MOI polský Žid a vystudovaný právník , přesvědčený komunista a interbrigadista , od roku 39 příslušník Cizinecké legie Joseph Epstein /1911-1943/alias pluk. Gilles, popraven v 4/44 ( druhým velitelem byl Charles Tillon /1897-1993/ z ÚV FKS, po válce vydal Paměti, o odboji zahraničních Židů ve Francii viz také kniha Anny Latour či Davida Diamanta, 40.000 zahraničních Židů se v 9/39 přihlásilo jako dobrovolníci do francouzské armády ) …
Neschopnost vlády jednat již v roce 39 byla předehrou k 17.6.40, kdy Pétain složil zbraně, zatímco CHDG hned poté 18.6.40 vyzval k boji, v 9/40 vznikla židovská odbojová organizace Solidarité s 50 buňkami v pařížské oblasti, která zejména vystavovala falešné doklady.
Již o měsíc později byli však její dva šéfové, Jacques Kaminski a Boris Lerner zatčeni, utekli a připojili se k FTP-MOI, další obětí Sections Speciales byl PL Žid Abraham Trzebrucki /1884-1941/ ze Solidarity, zatčený v 7/41 .
Nezletilí ze Solidarity, kteří zapalovali dílny, které vyráběly zboží pro Němce, házeli granáty do hotelů a kaváren, navštěvovaných Němci, jako 21letý Maurice Feferman, při zatýkání Gestapem se v 5/42 , již postřelený ( 20 kulek v těle), zastřelil, a 17letý Maurice Feld, jenž se svého postřeleného kamaráda snažil zvednout ze země, a byl postřelen také, zatčen, mučen, popraven ) …
FKS měla “ židovskou sekci”, byli v ní mj. odbojáři ing. Joseph Clisci /1915-1943/, rumunský Žid, kterému při porodu zemřela matka, jenž v 7/43 se svým komandem vhodil oknem granát do autobusu s letci Luftwaffe, většina z nich zemřela, při ústupu skupiny byl francouzskou policií postřeĺen do nohy, přesto utekl a schoval se v jednom pařížském bytě, který byl vzápětí po udání jedné ženy obklíčen Gestapem, několik hodin se v přestřelce bránil, poslední kulku si nechal pro sebe.
Spolu s ním se útoku na autobus účastnila Olga Bancic /1912-1944/, rumunská Židovka, členka rumunské KS, od 12 let pracovala v továrně, v 2/44 byla souzena v procesu se “23 Rudými”, stˇata gillotinou na vězeňském dvoře ve Stuttgartu v 5/44 v den svých 32. narozenin .
Přežil její manžel, spisovatel a pozdější rumunský komunistický disident, a dcera *1939, kterou schovali na francouzském venkově – Olga napsala dceři dopis, který vyhodila z okna vlaku, když jí deportovali, dopis se zachoval, a byl rodině předán.
V procesu “ 23 Rudých” byl mj. souzen arménský komunistický básník Missak Manučian /1906-1944/, jehož rodiče zahynuli za genocidy spáchané Turky na Arménech v roce 1915, s bratrem pochod smrti přes Syrskou pouštˇpřežili, a dostali se do syrského sirotčince, kde se naučili francouzsky a řemeslu tesaře, do Francie emigrovali v roce 25, Missak vystudoval na Sorbonně filozofii, a oženil se s Francouzkou arménského původu, která válku přežila díky svým kontaktům s rodinou Charlese Aznavoura, která za války zachránila mnohé Arménce.
Missak Manučian řídil arménskou sekci FTP-MOI, která mj. v 8/43 zavraždila pluk. SS Julia Rittera, jenž ve Francii zodpovídal za deportace na nucené práce do Říše, zatčen v 11/43.
Židovka Helena Kro z židovské sekce FKS byla zatčena náhodně v 12/42 v metru s granáty v kabelce, Gestapo ji odvedlo zpátky do jejího bytu v 5.patře , a čekalo, kdo k ní přijde, proto vyskočila z okna …
Komunistickým odbojářům na celý pracovní úvazek (s pravidly : přerušení veškerých kontaktů s rodinou a se známými, neustálá změna identity a neustálé stěhování se, ale také každodenní odchod z bytu, aby byl navozen dojem, že chodí do práce, nevysedávání ve stejných restauracích, při akcích nikdy nemít u sebe doklady) FKS vyplácela měsíční žold ve výši 1.600 franků/1.900 franků pro ženaté s dětmi, od roku 43 zvýšeno na 2.300 franků ( kvalifikovaný dělník vydělával 3.000 ) …
Od 6/42 Židé museli nosit žlutou hvězdu, a samozřejmě odbojáři si ji na klopu přišít nemohli, takže přestupovali zákon na každém kroku …
Gestapo rozlišovalo 4 druhy vězňů ( zacházení s každým typem se řídilo tunami administrativních nařízení – jedna sekce vyslýchala, druhá sekce zatýkala, třetí sekce popravovala, čtvrtá sekce deportovala ap. ) :
a) pro „expiraci „ (ti, kteří měli být po sérii výslechů popraveni, v interních směrnicích Gestapa byli někdy “poeticky” označováni za „noc a mlhu “, i samotný příkaz k popravě Gestapo označovalo „expirace“ ), anebo v lepším případě deportováni do vyhlazovacích koncentráků v Německu
b) čekající na výslech
pro ženy to byla pevnost Romainville (muži i ženy) , pro muže Compiegne
c) v bezpečnostní vazbě ( mohli být propuštěni po souhlasu jen od Boemelburgera )
d) v policejní vazbě ( např. rodiče či jiní příbuzní odbojářů na útěku před Gestapem, hrozilo jim i vojenské vězení)
Po okupaci francouzská policie v okupované zóně spolupracovala převážně jen s vojenskými úřady MBH , a jejich vojenskou policií GFP /Geheimfeldpolizei, které měly v okupované zóně hlavní slovo, třebaže již od 8/40 se jim pletly do kompetence SIPO (Kripo kriminální policie,SD policie SS, a tajná policie Gestapo ).
Avšak neschopnost armády čelit atentátům z léta 41 ze strany komunistů na německé vojáky ( a neochota armádního velení projevit se jako represívní složka – represe Wehrmacht v této době zcela přenechával na francouzské policii, teprve po atentátech z 19.8. 41 armáda popravila dva mladé komunisty Tiszelmana a Gautherota za účast na demonstraci, a 5 dalších komunistů po atentátu v Barbes ), umožnila na podzim 41 přerozdělení moci : o svoje pravomoce se armáda již musela dělit se SIPO, a po nástupu Karla Oberga do čela SS a policie v 4/42, přišla armáda o své policejní pravomoce úplně …
Policisté odbojáři byli v Paříži vzácní, byl to např. jeden z hlavních lovců mezinárodních komunistů inspektor Alfred Angelot /1910-1992/ z BS2, jenž spolupracoval s odbojářskými policisty Lozinguezem, Fretetem a Perraultem.
Na BS1 s těmito policisty spolupracoval tajemník David Rochet ( Alfred Angelot v knize Le sang d´étranger trpce prohlásil, že na ostatní “odbojáře” v řadách policie se dalo spolehnout až po vyhlášení pařížského povstání) …
Policejní odbojová buňka Honneur de la police byla pozatýkána koncem prosince 43, počátkem ledna 44 byla zatčena I policejní buňka Front national police/Pied noir , a z toho, co bylo zabaveno a z výslechů se Gestapu podařilo přijít na inspektora Angelota z RG-BS ,který byl zatčen s Lozinguezem a Perraultem v 3/44.
Skutečnou baštou odboje v RG byla Třetí sekce, která byla ve spojení s vojenským odbojovým hnutím ORA, jejímuž šéfovi z přelomu 43/44 generálu Revers tři policisté ze Třetí sekce ( komisař Paul Martz, inspektor Buisson a hlavní inspektor Migeon ) dokonce poskytovali při jeho přemístˇování ochranku (! …
Třetí sekce hlavně poskytovala informace, kdo má být zatčený, či jména zrádců, mj. zrádce, jenž pod záštitou UNE(Union nationale espagnole) od jara 42 do jara 43 způsobil v Paříži pád celých sítí PCE a PSUC, a nepřímo tak i šéfů MOI …
Otazníky kolem pařížského povstání 15.8.44
Fakta jsou obecně známá : pařížské povstání proti Němcům bylo zahájeno 15.8.44 výzvou ke stávce ze strany tří policejních odbojových organizací ( které k tomu ve skutečnosti dotlačila Front National Police , která si rozhodující účastí na povstání napravila reputaci za kolaboraci ) …
Ráno 19.8.44 policicejní oddíly překvapivě obsadily pařížská kasárna, a sehrály s pařížskou Prefekturou rozhodující úlohu při osvobozovacích bojích o Paříž …
Přesto “legendární “ pařížské povstání vyvolává velké otazníky.
Politické sázky byly vysoké (policie při obnově státu představovala jediný fungující státní orgán, tudíž budˇ fungující policie nebo poválečný chaos.
Dokonce i jinak nediplomatický de Gaulle považoval za nutné, aby v den svého příjezdu do Paříže vzdal hold pařížské policii, přestože o hodinu později na pařížské radnici byl na pochvalu vůči Národní odbojové radě (CNR, vnitřnímu odboji ) velmi skoupý …
Proto CHDG v rámci partie pokeru, kterou sehrál s FKS ( nejsilnější v odboji byli gaullisté a komunisté ) téměř všem policistům udělil Řád čestné legie a Legitimaci odbojáře, čímž zásadně změnil poměr sil v odboji …
Tato paradoxní situace vyvrcholila, když tito policejní “odbojáři” kádrovali v rámci očištˇovacích komisí skutečné odbojáře …
Dodnes není jasné, kdo policii do povstání, během kterého naplno propukla rivalita mezi jednotlivými složkami odboje, takže se vydávaly rozporuplné příkazy, “navedl”, jisté však je, že tím chtěl předejít povstání, které se chystali vyhlásit komunisté, a zabil tak dvě mouchy jednou ranou- z kolaborující policie přes noc učinil falešné odbojáře.
Je možné, že se některá odbojová hnutí dohodla s pařížským prefektem Bussierem, že se povstání zúčastní policisté, aby zabránili komunistům vyhlásit živelné lidové povstání …
Podivnou úlohu v povstání sehrál Joseph Joanovici /1905-1965/, “ rumunský Žid narozený v Kišiněvu, pravděpodobný agent Kominterny, jenž do Francie dorazil 1925.
V životopisu uváděl, že rodiče zemřeli při pogromech, a třebaže byl údajně negramotný brzy se vypracoval na známého pařížského obchodníka s kovy, který je dodával Němcům, a stal se tak miliardářem “ plenitel francouzské ekonomiky za okupace “ - tak jej ještě 10 let po válce hanobil francouzský tisk.
Joanovici byl hlavní sponzor představitelů z Honneur de la Police– že by financováním povstání chtěl, aby se zapomnělo na jeho sponzorování Gestapa a kolaborujících policejních elit ?
Joseph Jovinici však sponzoroval nejen Gestapo ( což jako Žid musel) , ale také odboj, a na Gestapu intervenoval ve prospěch mnoha zatčených osob …
V roce 49 byl za kolaboraci odsouzen k 5 letům vězení a ke ztrátě veškerého majetku, během podmínečného propuštění v důsledku chatrného zdraví se marně pokoušel získat povolení k trvalému pobytu v Izraeli …
Hennequin při svém procesu tvrdil, že do povstání vyslal 18.000 příslušníků městské policie v uniformách , aby zabránil ”komunistickému teroru ”, a samozřejmě si představoval, že povstání bude probíhat řízeně pod jeho velením, což odbojová Front national police nemohla dopustit – proto FNP vyzvalo ke stávce, a policisty vyzvala k tomu, aby do povstání vyrazili bez uniforem, a stavěli barikády.
Byla to příležitost k vyřizování účtů (politických i hierarchických ) mezi policisty samotnými, kteří se během čistek horlivě snažili o pochytání co nejvíce kolaborantů ve vlastních řadách, jen aby smyli kolaborantsví ze sebe samotných …
Udavačství :
1) ekonomičtí udavači
udavačství bylo ve Francii v době inflace za okupace dobře placené, za udání jednoho příslušníka odboje informátor dostal tři milióny franků, za udání jednoho zednáře jeden milión franků, za informace vedoucí k objevení skrýší zbraní se vyplácela odměna 5.000 –30.000 franků ( pro přechod z okupační do svobodné zóny byl třeba pas/Ausweis, většinou jej dostávali špióni a kolaboranti, kteří sem přecházeli pod záminkou návštěvy rodiny či přátel).
2) “upřímní” zrádci
pracovali ve prospěch Říše zdarma, byli to vesměs francouzští Němci z Alsaska-Lotrinska, kteří naoko před Hitlerem uprchli do jižní zóny, kde udávali.
3) “vlastenci”
pravicoví ultranacionalisté (Němci obnoví staré hodnoty - vlast,rodinu a disciplínu) a regionalisté ( např. ze separatistického hnutí “Bretagne”) ,kteří kolaborovali za vágní sliby poskytnutí nezávislosti, např. Eugene Charpentier, zajatý v Dunkerque, byl Němci rekrutován na základě “regionální” propagandy ( zajatecké tábory byly v první linii propagandy a náboru špiónů a udavačů ) , nebo Bouras Mohamad bin Lakdar, pracující v koloniální správě, své služby sám Němcům v 9/40 nabídl, jako mnoho jiných Arabů.
4) ideologické důvody
někteří skutečně věřili v nacionální socialismus, jako Suzanne Desseigne , Margueite Kramer či Louise Schmidt
5) emocionální (sentimentální) důvody
např. 18letá Rachel Galy udávala z “lásky” ke svému příteli, konfidentu Abwehru alsaského vojáka Roberta Link, či Matilda Carré, která se zamilovala do důstojníka Abwehru, či Pierre de Vomecourt
6) psychologické důvody
a) udávali také ti, co se Němců báli
b) lidé s psychickými problémy, např. narcisové, kteří si utvrzovali svoje ego, nebo jedinci s patologickým podceňováním se, kteří si udáváním léčili své komplexy (jen málo špiónů má povahu agenta 007, většinou jde o zcela nenápadné neprůbojné lidi )
7) dobrodruhové, kteří berou špionáž jako drogu
8) agenti provokatéři
např. rozdávali u metra gaullistické letáky či odbojové letáky, např. Henri Lafont, Alwin Rose
9) odsouzenci k trestu smrti
nejznámějším byl Henri Devillers, jenž infiltroval hnutí Combat kapitána Frenay
