Francie je zemí, ve které rodinné podniky mají na burze největší váhu. Její mediální sektor ztělesňuje karikaturu tohoto faktu, kdy synové a dcery archaicky dědí noviny, rádiové a TV stanice .
Rodinný ráz francouzské ekonomiky dokladuje to, že 15 rodin kontroluje 50% pozemků v Paříži/PAR, což je evropský rekord, a 15 nejbohatších rodin ovládá francouzská média, mj. :
Bernard Arnault, *1949, Christian Dior (La Tribune, Investir, Radio Classique)
Arnaud Lagardere *1961, letecký a obranný průmysl, Lagardere Media ( Paris Match, Journal de Dimanche, Europe 1)
Francois Pinault *1935, přítel Chiraka, v roce 04 převzal italskou společnost Gucci ( Le Point, Historia,La Recherche)
Serge Dassault*1925, letecký a obranný průmysl, kontakty na ruského mafiána Gajdamaka ( 30% Le Figaro, L´Express, Progress de Lyon, Voix du Nord, Valeurs Actuelles)
Jean-Claude Decaux * 1938, reklama (Avenir)
Francis Bouygues /1922-1993/ průmysl + filmový producent ( TF1,LCI,TPS)
Pierre Fabre, farmaceutický průmysl ( Sud Radio)
Jean-Paul Baudecroux *1946, audiovizuální průmysl (NRJ)
Robert Hersant *1920-1996, souzen za kolaboraci, tiskový magnát ( 70% Le Figaro, L´Express, Progress de Lyon, v roce 96 France-Soir + desítky menších listů)
Elisabeth Badinter *1946, spisovatelka a profesorka historie a filozofie, dcera reklamního magnáta Marcel Bleustein-Blanchet/1906-1996/, a manželka prominentního právníka ( 12% skupiny Publicis)
Philippe Amaury / *1940-06/ mediální magnát ( Le Parisien, L´Equipe)
Claude Berda *1947, audiovizuální průmysl ( RTL9)
Rodina Seydoux ( Gaumont, Pathé)
Všichni svůj majetek valorizují na burze, většina z nich jsou dědici průmyslových impérií, a všichni těží ze svého vlivu v těchto médiích, aby upevnili rodinné vlastnictví.
Klasickým příkladem je Arnaud Lagardere,jenž se přes vychytralou hru jedné komanditní společnosti hravě prosadil i proti takovým mediálním baronům jako Hachette či Europe 1, třebaže v Lagardere Group kontroluje jen 5.5% akcií ( od roku 88 pobírá i 0.2% obchodního obratu společnosti Matra+Hachette, jak prohlásil: “ Každý halíř je dobrý, když jde o rodinný podnik“ ) …
Zájem miliardářů o sféru médií je srovnáván s jejich vztahem k modelkám ( Arnaud Lagardere se oženil s o 30 let mladší belgickou modelkou), opak je však pravdou : média tvoří ochrannou zedˇ kolem jejich rodinných zájmů.
Ani Francois Pinault neměl jiný cíl, když v roce 98 získal Le Point, v době, kdy se mu účetním úskokem podařilo obejít solidární daň z majetku, a měl se utkat s Bernardem Arnaultem o získání italského luxusního obra Gucci.
Le Point v osobě redaktora Henri Levy mu přinesl „ morální podporu veřejného svědomí „ ...
Hromy a blesky médií na sebe Francois Pinault přivolal, když se ve svých 65 letech rozhodl rozdělit svůj majetek mezi své tři děti, aby mohl platit nižší daň z majetku .
V 12/00 Bernard Arnault, vlastník La Tribune, obvinil Francois Pinaulta, akcionáře TF1, že zcenzuroval jeden z rozhovorů, které poskytl TF1, informoval list Le Canard enchainé v článku „Pinault si hraje na cenzora“ .
Další zadostiučinění Arnaultovi přinesl dvoustránkový článek v La Tribune o kritickém stavu Pinaultových firem.
Svaz novinářů sice protestoval, ale mezi novináři se nenašel nikdo, kdo by šel proti zájmům majitele.
Dalším příkladem je obchodník Vincent Bolloré, jenž v roce 98 svedl obchodní bitvu s Martinem Bouyguesem, načež horlivě usiloval o získání TV kanálu jen pro to, aby mohl svému konkurentu veřejně odpovědět na jeho výpady v TF1 ohledně svého majetku v Saint Tropez …
Kvůli dani z majetku se Philippe Hersant, syn Roberta Hersanta, jenž stojí v čele společnosti France Antilles (Paris Normandie, l´Union de Reims) raději usídlil ve Švýcarsku/CH – ze stejného důvodu požádal o belgické občanství seriózní Bernard Arnault, ale nakonec svoji žádost stáhl, protože jej francouzská média obvinila, že nechce podpořit potápějící se francouzskou ekonomiku …
Marcel Dassault zase spoléhal na vlastenecké úvodníky svého listu Jours de France, zatímco jeho syn Serge a jeho vnuk Olivier mají doživotně rezervované místo pro své proslovy v listu Le Figaro, „ aby mohli reagovat na některé neomalené názory některých novinářů“ , jak uvedl v 11/97 Serge Dassault předtím, než vstoupil do společnosti Socpresse, která sdružuje hlavní deníky rodiny Hersant.
Jeho syn Olivier Dassault, šéf společnosti Valmonde ( Valeurs Actuelles, Journal des finances) pod zástěrkou ultraliberalismu od roku 02 jako poslanec za UMP ohnivě bojuje za snížení dědické daně v přímé linii - inspiroval se Silviem Berlusconim, šéfem mediální skupiny Mediaset (Canal 5, Italia 1) , jenž hlavním dědicem svého impéria učinil svého syna Pierra, zatímco dceru jmenoval šéfkou společnosti Mondadori, a Rupertem Murdochem, v jehož šlépějích jde i jeho syn Lachlan Murdoch, generální ředitel společnosti News Corporation .
Mediální baroni jsou mistři v lobbování za své zájmy na burze, jak to předvedl TF1, když v diskusi za kulatým stolem mezi vybranými vlivnými hosty lobbovali za skupinu Bouygues rodinní příslušníci.
Martin Bouygues po smrti otce impériu vládl nejprve se svoji sestrou Corinne, kterou dosadil do funkce ředitelky publicistiky, ale nakonec ji z TF1 odstranil, protože její zájmy kolidovaly se zájmy jeho syna.
Od té doby spoléhá, stejně jako kdysi jeho otec, jen na Patricka Le Laye, jenž místo v TF1 jistí jeho synovi Laurentu-Erikovi, generálnímu řediteli Eurosportu.
I miliardářské rodiny však někdy riskují, jestliže směšují své ryze osobní a veřejné zájmy ( veřejný kapitál, soukromý majetek) - v roce 02 byla z tohoto důvodu k vysoké pokutě odsouzena rodina Baylet, vlastník listu La Depechedu Midi …
Rodinné sváry se nevyhnuly ani impériu Emilia Amaury, když se hlavní dědic Philippe rozhádal se svoji sestrou Francinou.
Na rodinné boje vždycky čeká predátor, v tomto případě společnost Hachette, která získala 25% společnosti Amaury poté, co Philippovi pomohla odkoupit sestřiny akcie …
Na závěr lze znovu konstatovat, že se francouzský tisk vyznačuje neobyčejně rodinnou povahou - jestliže mnoho listů změnilo mnohokrát majitele, vždy to bylo z rodiny do rodiny.
