Článek I-3 euroústavy : EU respektuje bohatství své kulturní a jazykové rozmanitosti,a bdí nad ochranou a rozvojem evropského kulturního dědictví ( + články III-280, III-315 ) = základní princip evropské kulturní politiky, kladoucí důraz na společné kulturní dědictví.Ústava přiznává EU jen kompetenci „ vést podpůrné akce koordinační nebo doplňkové “ ( článek I – 17 ), čili EU se nemůže vměšovat do národních strategií na subvencování kultury.
Francie si ve jménu kulturní rozmanitosti vymohla princip jednomyslnosti při uzavírání mezinárodních dohod, který jí umožňuje vetovat vše, co by mohlo ohrozit její politiku dotací a legislativní stimulaci v kulturní sféře.
Francie dále v rámci obrany „ kulturní výjimky „ prosazuje, aby ve vysílání TV kanálů převažovaly evropské filmy.
Ochrana evropské kulturní rozmanitosti a evropské kultury vůbec ( zejména proti „kultuře McDonald“ - Paříž, aniž zmiňuje Hollywood, varuje před globální jednotvárnou kulturou, kterou zajímá jenom zisk ) se objevila v cílech EU dost pozdě – až v maastrichtské smlouvě ( na evropskou kulturu bylo vykládáno 0,007% rozpočtu EU, dnes zhruba 0,1% ), a to jen díky osamělé iniciativě Francie.
Finanční příspěvky na evropskou kulturu jdou z několika programů EU, nejštědřejší pocházejí ze strukturálních fondů, zejm. z Evropských fondů regionálního rozvoje, jejichž cílem je snížit propasti mezi evropskými regiony – lze z nich financovat např. renovaci divadel, kin či historických památek (Temple Bar v Dublinu, archeologický park v Athénách, Kovárna ve Volklingen v Sársku – ve Francii finanční příspěvky dostaly mj. Umělecké a průmyslové muzeum v Roubaix, hospic Malého svatého Bernarda, a mnoho dalších ) .
Evropský program Media slouží audiovizuální sféře ( zhruba 513 mil. euro ročně) : Brusel tak financuje 90% evropských filmů, jak při jejich natáčení, tak při jejich distribuci ve světě.
Třetí bruselský program Kultura slouží ostatním kulturním sférám .
Symbolickou akcí EU na podporu evropské kultury je např. udílení titulu „ evropských kulturních měst“ s finanční odměnou 500.000 euro, např. v roce 04 ji dostaly Lille a Janov, v roce 05 druhé největší město Irské republiky Cork, v roce 06 řecký Patras, v roce 07 Lucemburk a rumunské Sibiu, v roce 08 Liverpool a norské Stavanger.
Každé město, které se o tento titul uchází, musí předložit „ kulturní projekt evropských rozměrů založený na kulturní spolupráci, která jej inspirovala, nebo ke které významně přispěl“.
Europarlament uděluje subvence organizacím „ evropského kulturního zájmu „ , a Evropská rada v rámci Evropské kulturní úmluvy pořádá zejména velké výstavy, např. v roce 06 to byla výstava Leonarda da Vinci.
Odpůrci Bruselu si však vstřícnost euroústavy vůči evropskému kulturnímu dědictví vykládají jako snahu zavést jednotný evropský kulturní model, třebaže euroústava ukládá Bruselu povinnost chránit kulturní politiku každého členského státu.
Ve federálních státech, např. v německých spolkových zemích, v nichž tyto země mají oblast kultury ve svých kompetencích, se odpor zaměřuje jak proti federaci jako celku, tak proti Bruselu.
Euroústava proto ve sféře kultury uděluje Výboru regionů poradní právo při konzultaci evropských zákonů v tomto směru.
Na podporu euroústavy se vyslovili mj. polský režisér Andrzej Wajda, francouzští režiséři Claude Lelouch a Jean-Jacques Arnaud, herečka Jeanne Moreau a zpěvák Johnny Hallyday .
Francie rovněž chrání kulturní rozmanitost svého frankofonního společenství ( podpora francouzštiny v rámci boje proti angličtině pod záminkou kulturní rozmanitosti ) v rámci Mezinárodní organizace frankofonie (OIF), ve které jsou sdružena média, spolky, svazy, významné místní osobnosti ( země, v nichž francouzština převládá, tvoří výraznou menšinu ) .
Dlouhodobě jí předsedal senegalský intelektuál Abdou Diouf.
V této organizaci chybí Alžírsko, které v ní vidělo jen prodlouženou ruku francouzského kolonialismu , a Izrael, ve kterém žije jeden milión francouzsky mluvících občanů – proti jeho členství vždy vystupoval Libanon …
New York pořádá každý březen měsíc francouzské kultury, frankofonní týden běží na jaře ve velkých polských městech .
Výuka francouzštiny však v Evropě znepokojivě klesá – a rovněž na Haiti, kterou dobyla angličtina.
V roce 04 začalo UNESCO na popud OIF pracovat na úmluvě, která měla kulturní sféru ochránit před komercializací a globalizací.
Washington, kterému přikyvovala Kanada a Británie, vzápětí rozpoutal štvavou kampaň proti jakékoliv podobné úmluvě, a bojoval proti ní nejen na poli UNESCO, ale podobně jako proti Mezinárodnímu trestnímu dvoru i metodou bilaterálních dohod, které vzájemně vylučují příslušnost tohoto soudu.
K Paříži se však připojily jihoamerické země, a některé země Commonwealth, jako Indie, anglofonní africké země, a Čína .
