Čína agresívně zabírá jižní část Jihočínského moře, jediná Manila jí hodila klacek pod nohy. Peking si nárokuje veškeré mini ostrůvky/ korálové atoly, které jsou sotva nad hladinou, a samotné Jihočínské moře, které je zlatým vejcem ( má zásoby ropy o objemu 80% saúdskoarabských, a zásoby zemního plynu srovnatelné se zásobami katarskými ) …
Zatímco Paracelské ostrovy jsou předmětem třenic mezi Pekingem a Hanojí ( Peking většinu z nich protiprávně převzal pod svoji de facto správu tím, že oblast kolem nich vyhlásil „ čínskou zvláštní administrativní zónou“, takže všechna „ zahraniční“ plavidla musí mít čínské povolení, aby mohla v této zóně plout, proto se Pekingu nelíbila přednáška Clintonové z roku 010 v Hanoji o svobodné plavbě ve výlučné ekonomické zóně ), o ostrovy Spratley se s Pekingem přetahuje Manila, část z nich si nárokuje i Malajsie a sultanát Brunei.
Atol Scarborough však na ropě neplave, není pod ním ani plyn – z ekonomického hlediska nemá žádný význam, ale je důležitý z hlediska strategického.
Kdyby atol Peking připojil k Číně, přisvojil by si obrovský mořský prostor, mj. bohatý na ryby.
Spor mezi Pekingem a Manilou dosáhl slovního vrcholu v 4/012, kdy Peking vyslal své „rybáře“ k tomuto atolu (Bajo de Masingloc, Panatag Shoal, či ostrov Chuang-jen čínsky), sotva čnícímu nad vodou zhruba 220 km od filipínských a 1.200 km od čínských břehů , který nicméně spadá do filipínské výlučné ekonomické zóny (200 mil od pobřeží, některé státy si tuto zónu jednostranně rozšířily až na 400 mil od pobřeží), zaručené mezinárodním právem …
Manila , třebaže je Peking jejím obchodním partnerem číslo jedna, okamžitě proti čínským lodím vyslala fregatu, která čínské rybářské lodě zablokovala, nakonec, když Peking do místa střetu „na ochranu rybářských lodí“ vyslal hlídková plavidla, Manila na nátlak Obamy ustoupila a fregatu odvolala, zatímco čínská plavidla atol de facto převzala pod svoji kontrolu …
Manila nadále diplomatickou flexibilitu/politiku appeasementu střídá s tvrdými slovními údery, kdy filipínský prezident Benigno Aquino ( jeho matka Corazon byla prezidentkou v letech 86-92) realizuje diplomacii s proměnlivou geometrií , v jejímž rámci se na zasedání ASEAN v Kambodži v 7/012 marně snažil vytvořit asijskou protičínskou koalici.
Kambodžský premiér Hun Sen, vazal Pekingu, trval na přímých jednáních mezi ASEAN a Pekingem, čímž Manile vzal možnost žádat Washington o jednostrannou pomoc, proto jej Aquino poslal „někam“ s tím, že „ Manila má nezadatelné právo hájit své národní zájmy, kdykoliv to považuje za nezbytné „ …
Nicméně Manila lekci z jara 012 pochopila : Peking považuje kauzu za bezpředmětnou, mimo jakékoliv jednání, protože „ostrovy“ jsou dle jeho názoru, stejně jako celé Jihočínské moře, přinejmenším od 13.století, kdy jej Čína obsadila, čínské.
Manila také pochopila, že součástí Obamovy lekce ( se kterou nesouhlasila Clintonová) bylo, že Manilu v případě konfliktu s Pekingem nikdo nepodpoří – ani US, ani ASEAN, ani OSN, ani EU …
Částečně by jí možná podpořily, bez ohledu na varování Obamy, Japonsko a Vietnam, nekompromisní nepřátelé Pekingu.
Tokio slíbilo dodat Manile 10 kusů hlídkových plavidel, a další vojenský materiál v ceně 16 mld dolarů, datum předání bylo stanoveno na 8/013.
Čínsko-filipínské vztahy nebyly nikdy jednoduché, již počátkem 80.let, kdy do Manily přijel na návštěvu Teng Siao-pching po své historické návštěvě v US z roku 79, Teng oznámil, že „ chce-li být Manila přítelem Pekingu, musí vzájemné územní spory vyřešit k čínské spokojenosti „ …
Od té doby probíhala nekonečná diplomatická jednání, která nabyla na intenzitě od roku 94, kdy se spor poté, co v účinnost vstoupila Úmluva OSN o mořském právu, která učinila ze sporného území filipínskou výlučnou ekonomickou zónu, vyostřil …
Manila již několikrát v minulých letech hrozila, že spor předloží OSN .
10.1.013 filipínský ministr zahraničí Albert Del Rosario, bývalý velvyslanec v Pekingu a protičínský jestřáb, prohlásil, že „ čínské provokace v Jihočínském moři ohrožují bezpečnost států celé oblasti, nejen Filipín “ ...
22.1.013 filipínský ministr zahraničí oznámil, že „Filipíny již vyčerpaly všechny diplomatické možnosti, proto svůj územní spor předaly k rozhodnutí arbitráži OSN na základě Úmluvy OSN o mořském právu „ …
Manila na OSN zejména požaduje, aby „ výslovně prohlásilo, že čínské nároky na ostrůvky v Jihočínském moři jsou neplatné od samého počátku, protože jsou v rozporu s Úmluvou OSN o mořském právu „ …
Avšak OSN jen rozhodne, zda atol Scarborough, a příslušné atoly v souostroví Spratley, umístěné ve výlučné ekonomické zóně Filipín, jsou skutečně ostrovy nebo jen pouhé skály – kdyby OSN rozhodlo, že jde jen o skály ve filipínské výlučné ekonomické zóně, zhroutily by se veškeré nároky Číny na celé Jihočínské moře …
Peking přes svoji ambasádu v Manile odpověděl, že „ na celé Jihočínské moře má nezadatelné právo“ , a vyhlásil proti Manile částečné ekonomické sankce s tím, že „ předáním sporu OSN porušila svoji deklaraci z roku 02, kdy jako členský stát ASEAN podepsala prohlášení, že „ o vyřešení sporu bude usilovat jen bilaterálním diplomatickým jednáním „ …
( Pokračování „Malvíny Jihočínského moře“ z 10/012)
