Přestože Washingtonu a Číně je současná EU jen pro posměch, Francouzi z obav ze ztráty svého sociálního státu euroústavu v referendu 29.5.05 odmítli – marně je Chirak upomínal, aby si nepletli referendum s parlamentními volbami. Chirak chtěl odložit jednání o připojení Turecka/TR na dobu po francouzském referendu, ale kancléř Schroeder se přidal na stranu Ankary, takže TR dostalo pevné datum pro jednání o přistoupení – tímto, a vypuknutím aféry s Bolkesteinovou směrnicí, bylo francouzské referendum zpečetěné …
Vítězem francouzského NE byly především US, Čína a evropské ultrapravicové strany – ve Francii konkrétně Le Pen, který nemusel hnout ani prstem, a také nehnul, vůbec jej nebylo slyšet, aby neodradil levicové voliče, a levicově naladěné voliče, kteří pracovali pro něho.
Kampaň za NE zahájil bezvýznamný suverenista de Villiers - brzy se k jeho kampani připojila polovina socialistů, polovina Zelených, a eurofobové z pravice. ANO bylo prohrané, když těsně před referendem se k NE přidala i největší francouzská odborová ústředna, třebaže evropské odbory vybídly k hlasování za ANO .
Vládní kampaň, která stála 7 mil. euro (natištěno bylo 5.5 mil. výtisků euroústavy) byla ponurá, protože musela být neutrální.
Nejvyšší audiovizuální rada pod záminkou neutrálnosti kampaně tak 1.března rozhodla, že rozhlasové předčítání euroústavy, které vláda v únoru nařídila, neodpovídá zásadě neutrality.
Obavy z neúspěchu francouzského referenda narušovaly práci Barrosovy Komise v Bruselu, Barroso nepřestával opakovat, že „ bez Francie není Evropy „ .
Komise se snažila vyjít Francii před referendem ve všem vstříc : Barroso dal k ledu na Chirakovo přání Bolkesteinovu směrnici, a Komise začala lehce našlapovat ve všech vzájemných sporných bodech - státní subvence či obcházení legislativy EU.
Komise naznačila ústupky francouzskému premiéru Raffarinovi i v tzv. Raffarinově zákonu z roku 96, který chrání malé francouzské podniky, a jehož opatření předchozí Komise považovala za legislativu pokřivující konkurenci.
Nicméně Brusel odmítl odkývat francouzský návrh ochranářských opatření proti otevření se čínskému textilu, po kterém Brusel prahl.
CHIRAKOVO DUBNOVÉ VYSTOUPENÍ V TV
Chirak se při vysílání z Elysejského paláce cítil jako doma, bylo vidět, že TF1 pro to vše udělala.
A nejen TF1, ale i France 2 na přání Elysejského paláce ( „ sladká diktatura“ ) zrušila a přeprogramovala vysílání pořadu „100 minut“ k přesvědčování diváků, ve kterém měl tentokrát vystoupit předseda Komise EU José Manuel Barroso.
Elysejský palác se obával kontraproduktivnosti takového vystoupení, ve kterém by se určitě mluvilo o Bolkesteinově směrnici.
Na rozdíl od Chiraka, evropský tisk byl zklamaný Chirakovým TV vystoupením na obranu euroústavy - Die Welt napsal, že „ Chirak působil jako vlažný agent NDR, kterému na veřejnosti spadly kalhoty“ , zatímco italský list La Repubblica uvedl, že „ Chirak působil jako kdyby spadl s oblak, a poprvé spatřil realitu života „ .
Giscard d´Estaing pravil, že „ Chirak působil jako vlažný eurofil, neřekl nic, co by šlo od srdce, bylo vidět, že je eurofilem jen z rozumu, a navíc šlo o dialog hluchých „, čímž poukázal na skutečnost, že Sarkozy pokračoval v barvitém líčení tureckého nebezpečí, takže se Chirak v TV od TR musel distancovat s tím, že „ současné turecké tradice nejsou slučitelné s evropskými hodnotami „ …
Lucemburský premiér prohlásil, že „ jestliže Francie řekne NE, bude to pro Evropu fatální – vzájemný dialog a budování sjednocené Evropy se na mnoho let zastaví, a svět na ni nepočká .“
V německém rozhlase Deutsche Welle prohlašovali, že „ euroústava je taková, jak ji Francie chtěla mít „ …
Chirakovo televizní vystoupení na TF1 na obranu euroústavy se očekávalo s napětím v době, kdy počet zastánců NE dramaticky rostl.
Konalo se 14.4. 05 v Elysejském paláci s 83 mladými diskutéry - setkání připravila Chirakova dcera Claudie, která se starala o televizuální aspekt jeho image.
Chirak odmítl usednout za diskusní stůl s politiky, protože to nepokládal za „ přesvědčivé "– chtěl prostřednictvím spektra mladých oslovit celý národ .
Pořad sledovalo 7,5 mil. Francouzů, film s Clintem Eastwoodem na F3 ve stejné době sledovalo 6.5 mil. …
První otázkou bylo, proč je euroústava užitečná, na což Chirak pravil : „ Francie je nositelkou určitých hodnot, které musí hájit.Musí hájit své zájmy a politickou moc.
Dnešní svět se rychle mění, EU musí být silná a organizovaná, musí mít pevná pravidla, aby čelila globalizaci prosazovanou ultraliberálním anglosaským a proatlantským proudem, která přináší zisk jen těm nejsilnějším.
Svět se vyvíjí směrem k velkým mocnostem typu Spojených států amerických – Čína, Indie, Brazílie, Jižní Amerika, a Rusko budou brzy chtít svoji vůli vnucovat druhým.
Proti těmto mocnostem nelze bojovat individuálně, proto je nutné vybudovat sjednocenou a organizovanou Evropu, která by prosazovala neanglosaské pojetí Evropy – humanistickou Evropu, “ odpověděl Chirak.
„ V jednotě je síla,“ zdůraznil Chirak, „ a sílou euroústavy je, že vedle ekonomické jednoty chce nastolit i politickou jednotu .“
Chirak se vmanipuloval do pózy zapřisáhlého antiliberála, a zažertoval na téma liberalizace: „ Z EU je nutno vymýtit anglosaský proud ultraliberalismu a atlantismu , tj. metodu „ laisser–aller „ (což je Chirakova ironická obměna hesla liberálů 18.stol. „ laisser faire, laisser-passer „ (politika neintervence, nezasahování ) …
Chirak však nevysvětlil rozpor mezi svým antiliberalismem na mezinárodní scéně, a silně liberalistickými opatřeními , které podnikal na domácí scéně.
Na otázku „logiky liberalismu euroústavy“ prohlásil, že euroústava tím, že uznává tržní ekonomiku, nemá nutně liberální logiku – zahrnuje celou řadu principů, které musí inspirovat všechny evropské strategie.
Nostalgickým časům zestátňování podniků samozřejmě odzvonilo.
Tržní ekonomika se prokázala jako nejproduktivnější při vytváření bohatství, ale je nutno ji humanizovat. Euroústava nikdy nezamýšlela zpochybnit veřejné služby, euroústava je zaručuje, jsou v národních kompetencích, pravil Chirak.
K vážným odchylkám však může dojít na mezinárodní úrovni, „ proto opakuji : jsme na křižovatce mezi mezinárodním ultraliberalismem a humanismem, který bráníme. Naši anglosaští partneři nám naopak vytýkají, že euroústava je příliš intervencionistická a humanistická „ …
Ohledně Bolkesteinovy směrnice Chirak prohlásil :“ Jasně říkám, že ji Francie nepřijme „ .
Konstatování, že „ ve Francii to vře, probíhají samé stávky a demonstrace, takže odmítnutí euroústavy bude sankcí za domácí politiku Raffarinovy vlády, Chirak odmítl komentovat, jen utrousil , že „ nehodlá směšovat debatu o euroústavě s debatou o vnitrostátní politice“ …
A dodal, „ atˇnikdo ( zejména Sarkozy) nepočítá s tím, že v případě propadu euroústavy v referendu podá demisi – v žádném případě ji kvůli neúspěchu referenda, tak jako generál de Gaulle v roce 69 po referendu o regionalizaci, nepodám „ ( to byla nejjasnější zpráva v debatě odvysílaná) …
Pak přišla otázka obávaných delokalizací – „ ve Francii se podniky uzavřou, a přesunou se na východ, kde budou mít firmy menší daně a levnější pracovní sílu – a menší produktivitu a rentabilitu, „ dodal Chirak.
Dále o tomto tématu Chirak nechtěl diskutovat s tím, že za delokalizace nemůže euroústava, ale otevření hranic, které jsou otevřené ji 15 let.
Zvítězí-li NE, bude Francie považována za černou ovci, a nebude mít v EU silnou pozici, takže nebude moci dohlédnout na přepracování Bolkesteinovy směrnice.
Na otázku, proč Bolkesteinovu směrnici schválili dva francouzští komisaři, Chirak neodpověděl.
Na své nejjistější parketě zahraniční politiky Chirak kritizoval funkci plánovaného ministra zahraničních věcí EU – prohlásil o něm : „ Neštˇastník, jenž bude muset přesvědčovat o svých akcích všech 25 členských států, a dobývat z nich souhlas „ …
Na otázku, zda lituje, že vyhlásil o euroústavě referendum, když ji mohl nechat schválit v naprosté pohodě v Národním shromáždění ( měla podporu všech velkých politických stran, UMP, UDF, Socialistické, byla by to jen formalita ), Chirak prohlásil, že „ lituje jen toho, že generál de Gaulle referendum přeměnil na plebiscit „ …
(Sdělovací prostředky si pletly referendum/ prostá konzultace s lidem s odpovědˇmi ANO/NE na určité otázky zákonného či ústavního charakteru, s plebiscitem/ zásadní hlasování národa o připojení části státního území k jinému celku – např. obyvatelé Podkarpatské Rusy plebiscitem rozhodli připojit se k ČSR, obyvatelé Sárska, které bylo po 1.sv.v. spravované Společností národů, se v roce 35 rozhodli připojit nikoliv k Francii, ale k Hitlerově Německu …)
„ Referendum, „ pokračoval s povzdechem Chirak, „ se u nás spontánně stává plebiscitem, kdy lidé nerozhodují jen o položené otázce, zda chtějí evropskou organizaci, která bude bránit jejich hodnoty a zájmy, ale o tom, zda padne či nepadne vláda „ ...
„ Francouzi mají jednu špatnou vlastnost, která je pravděpodobně součástí jejich šarmu - zdůrazňují jen své potíže či své neúspěchy, zatímco Američané vyzdvihují jen své úspěchy.
Není se zač stydět – EU je hospodářskou a obchodní mocností světa, první vývozní mocností světa, největší investiční zónou, a nejvíce pomáhá chudým zemím. Proto nemějte strach, „ papouškoval Chirak výrok Jana Pavla II.
Na konstatování, že „ než v Bruselu přikročí k fiskální harmonizaci, bude polovina francouzských podniků mrtvá „ , Chirak odpověděl, že nemá nic proti myšlence upřednostňovat francouzské podniky, ale s euroústavou to nesouvisí, a proto o tom nebude diskutovat.
Ohledně případného neschválení euroústavy ze strany Francouzů Chirak prohlásil, že přímým důsledkem bude ustrnutí EU, protože bude muset žít na starých smlouvách – 25 států znovu o euroústavě jednat nebude.
Druhým důsledkem bude, že Francie ztratí důvěryhodnost, takže její slova budou brána na lehkou váhu, a nebude moci bojovat za francouzské zemědělce a jejich dotace …
Mladí europesimisté byli očividně po TV debatě zklamáni, Chirak zase nechápal jejich pesimismus - nicméně většina z nich po pořadu přiznala, že euroústavu vůbec nečetli, protože jim připadala složitá … a to o ní přišli diskutovat …
Francouzští politici, kteří vystupovali pro ANO, odmítli Chirakovo vystoupení v TV komentovat – jmenovitě jeho spolustraník Sarkozy, a socialista Francois Hollande .
Jack Lang dokonce prohlásil, že debatu ani nesledoval - zato odpůrci euroústavy vysílání pečlivě sledovali, a vyjádřili přesvědčení, že počet zastánců NE po prezidentově TV vystoupení stoupne : Henri Emmanuelli ze Socialistické strany Chiraka obvinil, že se uchyloval k nejhrubším lžím, de Villiers z Hnutí pro Francii jej obvinil z banalit, a Charles Pasqua se radoval, jak špatně prezident zapůsobil , a dodal :“ Proč organizuje referendum, když jedinou povolenou odpovědí je ANO ? „ …
Prezident firmy Fiat a předseda Italského zaměstnavatelského svazu Luca di Montezemolo uvedl, že „ debata není o euroústavě, ale o denodenních obtížích, na které lidé narážejí, a viní z nich Brusel „ .
Je nutné se nad denodenní existenční potíže povznést, a najít nový model, který nebude ani centralizovaným státem, ani státem federálního typu – a to euroústava nabízí, prohlašoval Montezemelo, jenž uvedl, že „ kdyby Itálie nevstoupila do zóny eura, byla by na tom dneska jako Argentina “ ...
„ Svobodná konkurence je nezbytná jak pro spotřebitele, tak pro zdravé fungování podniků, tuto zásadu euroústava jen převzala z Římské smlouvy, a to v její lehčí podobě, navíc EU na této zásadě funguje již od doby svého vzniku. Opakem zásady konkurence je bolševická zásada spolupráce (RVHP) – historicky zcela propadlá „ , tvrdil Montezemolo.
„ Předmětem dnešních bouřlivých polemik je nutnost podrobit svobodné konkurenci i veřejné služby - články 166,167, nabízející i možnost derogace těchto pravidel za určitých podmínek ve sférách, ve kterých národní tradice stále hrají velkou roli „ .
V roce 99 bylo při vyjednávání Charty základních práv přijato i právo na přístup k sociálním službám - přijetí tohoto práva bylo první brzdou pochodu EU na cestě k anglosaskému neoliberalismu …
Výraz „ právo pracovat“ obsažený v Chartě základních práv, připojené k euroústavě, bylo kompromisem s těmi, kteří chtěli zmínku o „ plné zaměstnanosti „ a „ právu na práci „ .
Zastánci NE tento kompromis mylně předkládali jako „ velký krok zpět „, ale jde o polemiku, která je stará jako francouzská republika – francouzská ústava z roku 46 prohlašuje, že „ každý má povinnost pracovat, a právo obdržet práci „ ...
Růst nezaměstnanosti vedl k polemice o významu tohoto principu : v roce 83, když byli u moci socialisté, Ústavní rada rozhodla, že tento princip „ je jen prostředkem ( nikoli povinností) k zajištění práce, na základě kterého mohou zákonodárci vydávat pravidla a upravovat podmínky, jimiž lze optimálně jeho realizaci v co největší míře zajistit“ ...
Tohoto práva se proto nelze dovolávat, jak to činili odpůrci euroústavy, jako důvodu k obdržení sociální dávky v nezaměstnanosti, protože toto právo neexistuje „ .
Euroústava šla dále než Charta základních práv, protože ve svém článku I-3 zavádí jako cíl EU pojem „ plná zaměstnanost „ . Znovu jej uvádí v části III v článku 117 v Definici a realizaci cílů EU, kdy EU při jejich realizaci dbá na vysokou míru zaměstnanosti, zaručuje adekvátní sociální ochranu, a bojuje proti sociální výluce ...
Euroústava a právní aspekty
Euroústava podstatně zjednodušila právní fungování EU, její institucionální architekturu .
Od maastrichtské smlouvy právnickou entitu EU tvoří 14 právních instrumentů, odlišný pro každý „ pilíř „ ( mj. obrana, zahraniční politika) .
Euroústava je v sobě sloučila do šesti instrumentů.
Euroústava navíc nově rozlišovala mezi legislativními a nelegislativními akty : nařízení a směrnice (tedy např. Bolkesteinova) se v ní stávaly legislativními akty /evropskými zákony ( všechny členské státy by zavazovaly do nejmenších podrobností ), a evropskými rámcovými zákony ( zavazovaly by členské státy jen ve výsledcích/v konečných cílech ), které se měly přijímat jen podle běžných legislativních procedur Komise, Parlamentu a Rady.
Prováděcími předpisy, tj. nelegislativními akty, byly podle euroústavy obligatorní rozhodnutí, fakultativní doporučení, a rady ( článek 1-33 euroústavy) .
Když si Chirak vybral referendum, místo aby euroústavu nechal odsouhlasit v parlamentu, napodobil nejen Mitterranda z roku 92 ( maastrichtská smlouva prošla jen o vlásek), ale učinil tím ústupek i gaullistické doktríně.
Jeho cílem bylo také rozdělit socialisty, což se mu podařilo, ale referendum jako způsob schválení euroústavy bylo chybou - důvody pro NE byly jasné a burcující, důvody pro ANO rovněž existovaly, ale byly méně mobilizující, protože text euroústavy byl KOMPROMISEM.
Text euroústavy měl být nadřazený smlouvě z Nice, ale naděje federalistů nenaplnil, protože nestačí budovat jen „ zesílenou spolupráci mezi státy, které jsou této myšlence nakloněné „ - společná zahraniční politika a společná obrana zůstaly opět jen chimérou.
Další chybou Chiraka bylo, že dopustil zahájení jednání o přistoupení Turecka.
V roce 02 během prezidentské kampaně o TR nepronesl ani slůvko, zato po volbách začal provolávat, že „ vstup TR do EU je šancí pro Evropu“ ...
Nastolil tak otázku evropské identity a evropských hranic, o které měli Francouzi za 10-15 let hlasovat.
Matignon ( premiér Raffarin, proevropský militant ) chtěl referendum co nejdříve, hned po španělském, ale Chirak osobně rozhodl o datu – 29.5. na svátek Matek.
Chirak si dal 85 dní na to, aby národu euroústavu „ pedagogicky „ vysvětlil, a odmítl nechat vysvětlování euroústavy na Sarkozym či Hollandovi - odůvodněně, protože Sarkozy sáhodlouze diskutoval v TV o kvótách pro imigranty, aniž by zmínil projekt Komise EU o organizaci legální imigrace, který byl zveřejněn několik dní předtím.
Třebaže stanovení kvót spadá do národních kompetencí , bylo by „ pedagogické „ zmínit se o tom, že o imigrační politice jako celku rozhoduje Brusel.
Takto „ pedagogicky neevropsky „ postupoval i ministr školství Francois Fillon, bývalý séguinista, se kterým v roce 92 hlasoval proti maastrichtské smlouvě, jenž se snažil být se Sarkozym ve všem „ kompatibilní“ ( stejně jako Thierry Breton či Jean-Luis Borloo ) , když na veřejnosti diskutoval o své školské politice, ale neřekl ani slovo o školském projektu EU.
Ani Villepin nedebatoval o nic lépe.
Pouze Raffarin se střemhlav vrhl do boje za euroústavu, ale předreferendovou aktivitu vlády kritizoval Francois Hollande, jenž se obával, aby tato vládní aktivita extrémně neoblíbeného Raffarina nevybičovala spíše stoupence NE.
Raffarin však Hollandovi vysvětlil, že předreferendová debata není „ majetkem jen jedněch, ale všech „ .
Vedení Socialistické strany bylo rozpačité a nervózní i z kampaně Chiraka, Hollande byl přesvědčen, že Chirakovo tažení za euroústavu odpudí levicové voliče, protože Chirak se nedokáže odpojit od své druhé totožnosti – šéfa strany UMP, a vývoj dal Hollandovi zapravdu – prudký vzestup stoupenců NE způsobil, že Raffarin se přestal v kampani angažovat, a Sarkozy prohlásil, že „Chirakova pedagogika byla nevhodná „ ...
Chirak vstoupil do referendové kampaně velmi neštˇastně : klacek pod nohy mu na samém počátku hodil bývalý premiér a tehdejší předseda zahraniční komise Národního shromáždění Eduard Balladur (UMP), jenž, třebaže byl pro euroústavu, měl prohlásit, což později dementoval, že „ generál de Gaulle by euroústavu v tomto znění nikdy nepodepsal „ ...
Francouzští zemědělci byli po 30 let hlavními příjemci evropských subvencí, přesto pod vedením svého šéfa José Bové se aktivně připojili k táboru NE, báli se konkurence pro francouzské zemědělské výrobky .
Všeobecnou představu, jak Francouzi odpovědně hlasovali v referendu, přinesl Le Monde jako kreslený vtip na titulní stránce : novinářka se ptá chodce, čím se v hlasování řídil : „ Ústavu jsem nečetl, a proto jsem byl připraven hlasovat NE, ale když jsem si přečetl, jak si stojí průzkumy veřejného mínění, rozhodl jsem se, že pravděpodobně budu hlasovat za ANO.“
Vítězně z referenda 05 vyšla ultrapravice : Jean-Marie Le Pen a jeho Lidová fronta, Bruno Mégret a jeho Národní republikánské hnutí ( MNR), kteří nemuseli vynakládat finance na žádnou kampaň, nebotˇjak to vyjádřil suverenista de Villiers : „Jiní to přesvědčivým způsobem učinili za ně. „ ...
Le Pen prohlásil : „ Jako vždycky jsme byli obětí mediální omerty, protože média si zvolila za hlavního mluvčího NE suverenistu de Villierse, přítele Sarkozyho“ ...
Levice vyšla z referenda nejen těžce poražena, ale hlavně jako nevěrohodná, ze syndromem levicového schisma : Hollande nechal 1.12.04 hlasovat o tom, zda propagovat ANO či NE ( dozvěděl se zároveň, kdo stojí za ním ) – ANO zvítězilo 59% .
Vzápětí však Hollande nad stranou ztratil kontrolu, protože odmítl vyřizovat si účty s Laurentem Fabiusem, hlavním osnovatelem NE socialistů, a nechal jej na postu muže číslo dvě Socialistické strany ( třebaže zcela fiktivním ).
Avšak nestalo se to, co 1992 u maastrichtské smlouvy, kdy Jean-Pierre Chevenement, levicový suverenista, svůj nesouhlasný proud ve straně institucionalizoval v novou stranu Občanské hnutí – naopak, přívrženci NE se těsně semkli pod deštníkem Socialistické strany ...
V Socialistické straně rozkolničil i Jean-Luc Melenchon, spoluzakladatel menšinového proudu Nový svět, jenž vystupoval na společných mítincích ruku v ruce se šéfkou komunistické strany Buffetovou.
Právě kvůli společným mítinkům s komunisty jej chtěl Hollande disciplinárně potrestat, ale příslušná stranická komise marně hledala možný způsob ( kauza Melenchon ) .
Na volání S.O.S nejenom Chiraka, ale i francouzské Socialistické strany, přišli Paříži na pomoc evropští socialisté, kteří 7.4.05 v Bruselu jednotně vyjádřili své “ ano “ euroústavě.
Ve společné deklaraci vyzývali každého evropského socialistu a sociálního demokrata, aby se aktivně angažoval za přijetí euroústavy.
Slíbili také, že se 3.5.05 setkají v Paříži, aby projevili solidaritu s proevropským postojem francouzské Socialistické strany – účast přislíbil i předseda španělského parlamentu Joseph Borrell a Giuliano Amato .
Komické bylo, že se Francouzi domohli zmrazení „ kapitalisticky prohnilé „ Bolkesteinovy směrnice, zatímco nově přijaté státy (PL,ČR a Madˇarsko) proti jejímu zmrazení ostře protestovaly ...
Polská vláda by za tuto směrnici položila život : „ Musí být co nejdříve přijata, a je jí nutno aplikovat na co největší spektrum záležitostí „ .
To samé o Bolkesteinově směrnici prohlásil český vicepremiér Martin Jahn ...
Předseda německé Sociálně-demokratické strany (SPD) Franz Muntefering se zapojil do francouzské kampaně za ANO způsobem, že brojil proti kapitalismu ( dnes se používá slovo „ sociální tržní ekonomika “ ) a globalizaci.
V Německu bojoval za zavedení minimální mzdy tak, jak ji zavedl Blair, hlavně proto, že východoevropští imigranti pracovali za polovinu německé mzdy, a 15% německých podniků využívalo ilegální pracovní sílu.
NIZOZEMÍ
Téměř 62% Nizozemců se 1.6.05 vyslovilo proti euroústavě.
Nizozemci přitom nikdy neměli žádné výhrady proti jakýmkoli aktivitám EU ( faktem je, že se jich nikdo nikdy na jejich názor neptal ) - loajalitu Nizozemců vůči EU překonávali jen Lucemburčané.
Nizozemci dlouho dostávali z EU více peněz, než do ní vnášeli, ale v roce 92 reforma společné zemědělské politiky tuto tendenci zvrátila.
Dnes Amsterdam pro svoji vysokou životní úroveň platí více, než dostává – od roku 99 dokonce platí v poměru na hlavu jednoho obyvatele nejvíce ze všech členských států ( dvojnásobek toho, co platí Německo) …
Tento nepříznivý platební vývoj nebudil v Nizozemí/NL žádné velké emoce, třebaže ostatní členské státy považují Nizozemí za ještě lakotnější než Skotsko. Dokonce ani populistická strana Pim Fortuyna z NL příspěvku nedělala zvláštní případ ( po Fortuynově zavraždění v 5/02 se jeho populistická strana stala druhou stranou v zemi, ale již v 1/03 přišla o dvě třetiny svých voličů ) …
Radikální změna postoje NL veřejného mínění byla přisuzována propadu vnitřní politiky NL vlády – náhlý nástup populistické strany Pim Fortuyna odhalil propast zející nejen mezi politickými stranami a voliči, ale i mezi společenskými, sociálními, ekologickými, mírovými a náboženskými hnutími, hnutími za lidská práva, a jejich členy …
Zatímco vedení stran a hnutích hlasovaly ANO, jejich členové a voliči hlasovali NE.
Nizozemská politika se stala schizofrenní – strany a hnutí vedly kampaň za ANO, ale přes polovinu voličů opoziční sociáldemokratické Strany práce (PVDA) hlasovalo NE – rovněž tak konzervativní voliči vládní liberální Lidové strany za svobodu a demokracii (VVD).
V menší míře to samé platilo pro voličstvo vládní křestˇansko-demokratické strany CDA , a pro zeleno-levicovou alianci (komunisté, pacifisté, levicoví radikálové, levicoví křestˇané ).
Pouze sociálně liberální strana Demokraté 66 (D66) se pyšnila poslušným voličstvem .
V táboře stoupenců NE byla poslušnost 100% - šlo především o Socialistickou stranu (SP), což je bývalá maoistická formace, která se stala levicově populistickou stranou, a o stranu Geerta Wilderse ( od roku 04 disidenta Lidové strany VVD, protože Wilders nesouhlasil se vstupem Turecka do EU ),jenž se snažil přetáhnout voliče Fortuynovy strany.
Wilders brojil ještě za tvrdší imigrační a bezpečnostní politiku, než jakou kázal Fortuyn, a zradikalizoval se ještě více po zavraždění filmaře Theo Van Gogha 2.11.04 údajně mladým islámským fundamentalistou, který patřil k teroristické islámské skupině Hofstadgroep – tato vražda NL veřejné mínění značně posunula proti vstupu TR do EU.
Holandˇané se tak 1.června vyslovovali ke všemu, co je trápilo : k euroústavě, k plánovanému vstupu TR do EU, k rozšíření EU, k imigraci a k ohrožení pracovních míst, k zavedení eura a následnému vzrůstu cen - Holandˇané, aniž by text návrhu ústavní smlouvy četli, sankcionovali politiku tehdejšího vládnoucího bloku, v referendu mu předložili účet.
Ještě v roce 02, kdy revoltovala populistická pravice, průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že pro NE by hlasovalo jen 10% voličů – v 5/05 to již bylo 25% a 24% pro, ostatní byli nerozhodní.
Stoupencům NE pomohla i kampaň za ANO, která byla mimořádně kontraproduktivní : liberální ministr hospodářství Brinkhorst prohlašoval, že referendum je omyl, protože občané si euroústavu nepřečtou, ministr vnitra Remkes apeloval na tábor NE, aby nehrál na kartu strachu, zatímco europoslanci z jeho strany pouštěli na mítincích propagandistický film za ANO ukazující oběti Shoah, muslimy vyhlazené ve vesnici Srebrenica, a oběti islámských atentátů v Madridu.
Nepovedená vládní kampaň za Ano tak přiměla mnohé voliče, aby hlasovali NE .
Nizozemské NE nebylo ani levicové, ani pravicové, což připomíná revoltu Fortuynovy strany – Pim Fortuyn navzdory svým xenofobním, islámofobním a antielitářským projevům, namířeným proti vládnímu bloku, uměl kolem sebe mobilizovat voliče ze všech politických stran …
